Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3419/10

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, správce konkursní podstaty úpadce SKYWALKER, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Revoluční 1080/2, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, č. j. -561, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2009, č. j. -522, usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. 8. 2008, č. j. -485, spojené s návrhem na zrušení ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále též ""), takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na zákonného soudce zakotvené v článku 38 odst. 1d (dále jen ""), jakož i právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle jejích článků 36 odst. 1 a .

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. proti žalované společnosti SOUDEK, s. r. o., domáhá určení neúčinnosti právních úkonů a zaplacení konkretizované peněžní částky.

Okresní soud Plzeň - město shora uvedeným usnesením zamítl stěžovatelovy návrhy, datované dny 18. a 19. 6. 2008, aby bylo připuštěno přistoupení Ing. V. V. a Ing. J. V. do řízení; soud konstatoval, že stěžovatel tyto návrhy uplatnil procesně neregulérním způsobem, neboť tak učinil až poté, co rozsudkem ze dne 10. 4. 2008 "prvostupňové" řízení skončilo. Dalším stěžovatelovým návrhem na přistoupení P. V. se soud již nezabýval, protože mu byl doručen až po zahájení odvolacího řízení ( ).

K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že v odvolacím řízení již nelze měnit okruh účastníků řízení, což koresponduje vztahu nalézacího a přezkumného řízení; ve vztahu k osobám, jež by měly do řízení přistoupit, nebyly prováděny důkazy, nebyla zkoumána jejich věcná legitimace a jejich vztah k předmětu sporu tudíž nemůže být v odvolacím řízení přezkoumáván. Jestliže tedy soud prvního stupně rozhodl rozsudkem mezi určitými účastníky, nemůže být pro odvolací řízení okruh účastníků (s výjimkou právního nástupnictví) jiný, uzavřel odvolací soud, a přisvědčil i úsudku, že soud prvního stupně nebyl povolán rozhodnout o návrhu na přistoupení P. V. do řízení, jestliže byl učiněn poté, co nastaly tzv. devolutivní účinky odvolání. S námitkou věcné nepříslušnosti se krajský soud vypořádal poukazem na vyřešení této otázky usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, č. j. -107.

O dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud rovněž napadeným usnesením tak, že je zamítl (, věta před středníkem, ); konstatoval, že dovolání je přípustné dle ustanovení , uzavřel však, že není důvodné.

Dovolací soud vysvětlil, že smysl institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení ( ) spočívá v tom, že žalobci umožňuje, aby pomocí přistoupení odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další osobě. Žalobce tímto způsobem smí reparovat svůj původní (v době podání žaloby) "omyl" o tom, kdo je nositelem uplatňovaného práva nebo proti komu mělo být právo správně žalováno, který je jinak řešitelný než podáním nové žaloby. Přistoupení dalšího účastníka do řízení je možné pouze ve sporném řízení v prvním stupni; v odvolacím řízení je vyloučeno, a ku podpoře těchto závěrů dovolací soud poukázal na vlastní usnesení uveřejněné pod č. 12/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. na komentář Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. . Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 600.

Dovolací soud s odvoláním na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2001 též připomenul, že stejně jako usnesení vydané podle ustanovení (srov. ) je i rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané odvolacím soudem podle závazné pro účastníky řízení a pro soud, v důsledku čehož nemůže být v projednávané věci otázka věcné příslušnosti znovu efektivně otevřena.

V ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává s poukazem na a judikaturu Ústavního soudu (

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

,

,

,

) ústavněprávního požadavku, aby v soudním řízení rozhodoval soud, který je věcně příslušný, a na tomto základě namítá, že právě touto "elementární vadou" jsou napadená rozhodnutí zatížena. Stěžovatel dovozuje, že dovolací soud nedostál nosným důvodům vlastního stanoviska Opjn 8/2006 ani rozsudku ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. , resp. nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009,

sp. zn.

, z nichž vyplývá, že soudem věcně příslušným (povolaným k rozhodování v prvním stupni) k projednávání sporů vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním [ ] je soud krajský, a k případné změně tohoto právního závěru by byl povolán jen velký senát Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení , jelikož "zákonodárce dostatečně nedocenil okruh všech procesních situací, na něž může ustanovení dopadat, praktické důsledky takové koncepce, ale rovněž i samotný její ústavněprávní rozměr".

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel namítá, že právě taková její práva - nesprávným rozhodnutím o věcné nepříslušnosti krajského soudu - byla porušena.

Jelikož se z obsahu ústavní stížnosti podává, že jejím těžištěm je kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zjištění, že aplikovaný výklad právní normy porušuje některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

Článek 38 odst. 1 stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Z pohledu doktríny i praxe není pochyb, že za zákonného soudce (spolu s uplatněním dalších kritérií, zejména viz ustanovení a , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) je pokládán soudce toho soudu, který zákon identifikuje jakožto soud k projednání a rozhodnutí dané věci věcně a místně příslušný. Tradičním smyslem práva na zákonného soudce je ochrana účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení místní a věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy systémového původu, jež vazbu na individuální spor (resp. jejich účastníky) mají jen zprostředkovaně, resp. abstraktně (viz též usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

Zákonem, který ve smyslu citovaného článku 38 odst. 1 stanoví příslušnost (zde věcnou) soudu, je , , ve znění pozdějších předpisů, konkrétně jeho ustanovení , jehož se dovolává stěžovatel. Pomíjí však, že obdobně relevantní je i ustanovení ., resp. téhož předpisu.

Podle věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). Obdobně (podle odstavců 2 až 4) se postupuje, namítne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení (odst. 5). V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení; ustanovení tím není dotčeno (odst. 6). Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni (odst. 7).

Ustanovení pak předepisuje, že bylo-li rozhodnutí zrušeno a věc postoupena věcně příslušnému soudu, nepoužije se v dalším řízení téhož zákona. Z výsledků dosavadního řízení lze při novém projednání věci vycházet pouze z uznání žalovaného a ze shodných skutkových tvrzení účastníků; se souhlasem účastníků lze vycházet také z některých nebo ze všech provedených důkazů.

Nejen hlediska určení věcné příslušnosti ( ), nýbrž i zvláštní rozhodnutí příslušného soudu, jsou tedy pro "příslušnost soudu" stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé článku 38 odst. 1 významná; není-li zde takového rozhodnutí, je vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem [, ].

Nepochybně není přípustné, aby ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud; proto je soud prvního stupně povinen a oprávněn zkoumat věcnou příslušnost v průběhu celého řízení až do vyhlášení rozhodnutí, kterým se řízení končí, a obdobné se uplatní až do odvolacího a dovolacího řízení, ledaže o věcné příslušnosti rozhodl podle ustanovení nebo 4 vrchní soud nebo Nejvyšší soud, případně zvláštní (konfliktní) senát zřízený podle Jestliže odvolací soud - aniž by se zabýval věcí samou - zjistí, že rozhodoval věcně nepříslušný soud, pak jen tato vada sama o sobě neodvratně vede k tomu, že odvolací soud napadené rozhodnutí zruší a věc postoupí přímo soudu věcně příslušnému [, ] a nedostatek věcné příslušnosti jako podmínky řízení bude relevantní jinou vadou řízení i v rámci řízení dovolacího [ nebo ]; rovněž zde dovolací soud zruší napadené rozhodnutí odvolacího soudu a zpravidla též rozhodnutí soudu prvního stupně, trpící stejnou vadou.

, který předjímá článek 38 odst. 1, v citovaném rovněž fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím odvolacího soudu, a zakládá se jím stav, kdy je toto určení napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je zkoumat podle , resp. napadat v režimu řádných ani mimořádných opravných prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. ). Ustanovení (obdobně jako ) dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu.

Ústavněprávní konformitu ustanovení Ústavní soud uznal kupř. v nálezech ze dne 1. 6. 2010,

sp. zn.

, a ze dne 2. 9. 2010,

sp. zn.

, resp. usneseních ze dne 16. 11. 2006,

sp. zn.

, ze dne 13. 12. 2007,

sp. zn.

, ze dne 27. 3. 2008,

sp. zn.

, a ze dne 22. 5. 2008,

sp. zn.

. Není přitom pochyb, že z nosných důvodů odkazovaných rozhodnutí lze dovodit ústavněprávní konformitu též , jehož vnitřní logika je srovnatelná (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2010,

sp. zn.

).

V dané věci stěžovatel ústavní stížností nenapadl rozhodnutí ve sporu o věcnou příslušnost (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, č. j. -107), nýbrž rozhodnutí procesní povahy, do jejichž obsahu byly právní závěry předmětného rozhodnutí vydaného podle vtěleny.

Z hlediska takto ustaveného (zásadního) rámce právního posouzení věci je podstatné, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích dostály procesnímu pravidlu vycházejícímu z ; opak netvrdí (ve skutečnosti) ani stěžovatel. Jádro jeho výhrad spočívá v tom, že tato aplikovaná právní úprava je protiústavní, což ovšem výše uvedená judikatura Ústavního soudu vyvrací.

Rovněž dalším právním závěrům obsaženým v napadených usneseních obecných soudů nelze z ústavního hlediska cokoli vytknout; neobstojí přitom úsudek, že k rozhodování o stěžovatelově dovolání byl povolán velký senát Nejvyššího soudu.

S okolností, že nejde o rozhodnutí konečná, resp. (dokonce) vydaná ve věci samé, souvisí, aniž by se Ústavní soud mínil jakkoliv odchýlit od názorů vyjádřených ve vztahu k dříve (viz kupříkladu rozhodnutí ve věcech

sp. zn.

,

nebo

, a další), že zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá, se zde prosazují zjevně výrazněji.

Tím není řečeno, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím ve smyslu (a obdobně ) je bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s článkem 36 odst. 1; srov. mj. stěžovatelem připomínanou judikaturu Ústavního soudu) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka (tím nemusí být, vzhledem k nepředvídatelnému výsledku daného sporu, nutně stěžovatel, byť proti jeho volbě soudního fóra se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2006, č. j. -107, prvotně obrací).

V ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (v této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního). Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod).

Z uvedeného plyne, že tak je tomu i v dané věci; ústavní stížnosti přisvědčit nelze a její zjevná neopodstatněnost plyne z povahy rozhodnutí, jež napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno.

Jako návrh zjevně neopodstatněný Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky podle zmíněného ustanovení v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Stojí za zaznamenání, že v obdobné věci byl vysloven i silnější názor (v usnesení ze dne 27. 3. 2008,

sp. zn.

), na jehož základě byla ústavní stížnost s poukazem na subsidiaritu ústavněprávního přezkumu odmítnuta podle jako návrh nepřípustný.

Je-li ústavní stížnost - ve smyslu výše vyloženém - zjevně neopodstatněná, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem na zrušení ustanovení (které nadto nebylo v posuzované věci obecnými soudy aplikováno); ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. března 2011

Jiří Mucha

předseda senátu