Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2584/07

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti A. R., zastoupeného JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem Advokátní kanceláře v Nymburku, Boleslavská 137, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2007 č.j. -230, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen ), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo vyhověno návrhu žalobce na postoupení věci Krajskému soudu v Praze. V ústavní stížnosti uvádí, že žalobce podal u Okresního soudu v Nymburku řadu žalob, jimiž se vůči stěžovateli domáhal peněžitého plnění v jednotlivých případech nepřevyšujících 100 000 Kč. Stěžovatel podal proti vydaným platebním rozkazům odpor a Okresní soud v Nymburku poté věci, s ohledem na tytéž účastníky a skutkovou podstatu, spojil ke společnému projednání dle Spojením věcí přesáhl součet peněžních částek 100 000 Kč a Vrchní soud v Praze, který zřejmě dospěl k závěru, že je třeba aplikovat ustanovení , návrhu na postoupení věci Krajskému soudu v Praze vyhověl.

S uvedeným postupem stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že ust. reguluje společné řízení, v němž se projednává více samostatných sporů. Stěžovatel byl napadeným usnesením odňat zákonnému soudci a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nebyla respektována příslušnost soudu (soudce) stanovená zákonem, tj. . Uvedený postup považuje za nelogický, přičemž absurditu postupu demonstruje na opačném příkladu, kdy by v řízení vedeném u krajského soudu došlo k snížení peněžitého plnění pod 100 000 Kč.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu u ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

v , na jehož porušení napadaným usnesením vrchního soudu poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti, stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Princip zákonného soudce představuje v demokratickém právním státě jednu z garancí nezávislého a nestranného soudního rozhodování. Při interpretaci práva na zákonného soudce, jak je zakotveno v y, je nezbytné do jeho rámce zahrnout taktéž dodržení zákonných podmínek určení příslušnosti soudu, které brání eventuálnímu určování příslušnosti soudu s cílem ovlivnění výsledku rozhodování.

Zákonem, který ve smyslu citovaného článku y stanoví příslušnost soudu, je , , ve znění pozdějších předpisů, a to konkrétně ustanovení . Pro posouzení věci je však relevantní i jeho ustanovení , ve znění účinném od 1. 1. 2001, podle nějž věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoli za řízení (odst. 1). Má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, (jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu). Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný (odst. 2). Obdobně se dle odst. 5 uvedeného ustanovení postupuje, navrhne-li nedostatek věcné příslušnosti soudu účastník řízení. V usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné v prvním stupni jiné soudy, než u kterých bylo řízení zahájeno, se rovněž uvede soud, jemuž bude věc postoupena k dalšímu řízení. Usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.

Jak již Ústavní soud uvedl ve svém předchozím rozhodnutí,

sp. zn.

, řešícím obdobnou problematiku, zákon, který předjímá y, tedy v citovaném ustanovení fixuje určení věcně příslušného soudu rozhodnutím vrchního (Nejvyššího) soudu, a zakládá stav, kdy je určení věcné příslušnosti napříště v řízení již nezpochybnitelné; nelze je napadat ani v režimu řádných, ani mimořádných opravných prostředků. Nejen hlediska určení věcné příslušnosti ( ), nýbrž i rozhodnutí příslušného soudu (podle ), jsou tedy pro "příslušnost soudu" stanovenou zákonem ve smyslu věty druhé y významné; není-li zde takového rozhodnutí, je naopak vadné založení věcné příslušnosti odvolacím i dovolacím důvodem ( , (Obdobně restriktivně se také pro určení soudu místně příslušného prosazují pravidla vyjádřená v ustanovení , 3 , kdy za zákonem předvídaných okolností se vada v místní příslušnosti pokládá za zhojenou.)

Ústavní soud podotýká, že stěžovatel nezpochybňuje vlastní ústavnost , dle kterého soudy postupovaly, a ze strany Ústavního soudu tak není dán bezprostřední prostor k odlišnému hodnocení oprávněnosti postupu soudů, učiněného v jeho rámci. Shodně jako v předešlém citovaném rozhodnutí Ústavní soud uvádí, že ustanovení dává zjevně najevo přednost právní jistotě v organizaci konkrétního řízení před dalším prověřením hledisek, uplatněných pro určení věcné příslušnosti soudu. Tím není řečeno, že nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím ve smyslu je bez významu; lze ji samozřejmě vytýkat (též ve spojení s y) ústavní stížností proti rozhodnutí ve věci, resp. proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, zejména mohlo-li vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka. V uvedené souvislosti Ústavní soud připomíná i zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu a zejména minimalizace zásahů do řízení, jež dosud probíhá.

Ústavní soud dále dodává, že v dané věci se jednalo o obchodně právní spor, pro jehož projednání je věcně příslušný krajský soud (s výjimkami uvedenými v Obchodní spory byly svěřeny krajským soudům, neboť u nich lze obvykle předpokládat vyšší právní a skutkovou náročnost řešených případů. Okolnost, že po spojení věcí nebyla na projednávaný obchodní spor aplikována výjimka daná pro méně náročné věci dle ust. , z níž vyplývá, že pro spory o peněžité plnění nepřevyšující 100 000 Kč nejsou věcně příslušné krajské soudy, neznamená sama o sobě při řádné aplikaci ust. porušení základního práva stěžovatele. V dané věci tedy došlo k určení věcné příslušnosti odpovídající druhu žalobou uplatněného nároku, přičemž námitky stěžovatele směřují pouze do určení příslušného soudu podle výše uplatněného nároku.

V projednávané věci tak zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti plyne z povahy rozhodnutí, jež napadá, a okolností, v nichž má být hodnoceno, Ústavní soud proto námitkám stěžovatele přisvědčit nemohl.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté y, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu