Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2956/10

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti, kde jako stěžovatelé vystupují 1) Ing. M. M. a 2) Ing. J. M., zastoupených Mgr. Martinem Dvořákem, advokátem, se sídlem Příkop 4, 604 39 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. února 2008 sp. zn. , a proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 8. 2010 sp. zn. , za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včas podané ústavní stížnosti, která po odstranění vytknutých vad i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s ústavně zaručenými právy plynoucími z a d.

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 22. srpna 2007, č. j. -208, rozhodl, že návrh, aby žalovaný byl povinen uhradit stěžovatelům (žalobcům) oprávněným společně a nerozdílně částku 9.197.319,- Kč, se zamítá (výrok I.) a žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II.)

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobu bylo nutno zamítnout jako nedůvodnou v té části, v níž nárok nebyl promlčen, tj. ve výši 1.063.472,- Kč, neboť nebyly splněny základní předpoklady pro odpovědnost žalovaného za škodu ve smyslu a v návaznosti na an. obchodního zákoníku. Vymáhaná část nároku v uvedené výši nemá ani příčinou souvislost v neplatné nájemní smlouvě (smlouvě o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 4. 1994, uzavřené mezi žalovaným jako pronajímatelem a stěžovatelem 1). Ohledně částky 8.133.847,- Kč byla pak žaloba zamítnuta z důvodu promlčení s odkazem na obchodního zákoníku.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil stěžovatelům nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a především odkázal na to, že v předchozím souvisejícím řízení byla předmětná nájemní smlouva shledána neplatnou pro absenci souhlasu obecního úřadu podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor (rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 20. 12. 1999, č. j. -23). Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením věci soudem prvního stupně s tím, že žaloba je zcela bezdůvodná. Pokud jde o část nároku ve výši 8.133.847,- Kč, jde o nárok promlčený, přičemž odvolací soud nesdílel výhradu stěžovatelů, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy resp. s poctivým obchodním stykem, a to hlavně proto, že nároky stěžovatelů tak jako tak nemají oporu v hmotném právu. Pokud jde o nepromlčené nároky (část nároků) stěžovatelů v celkové výši 1.063.472,- Kč, odvolací soud akceptoval právní závěry soudu prvního stupně o jejich nedůvodnosti. Jde o platby, které byly placeny na základě neplatné nájemní smlouvy, především za spotřebovanou el. energii a plyn v částce 89.530,- Kč. Dále jde o úroky z úvěrů, které čerpal stěžovatel 1), aby mohl hradit platby spojené s nájemní smlouvou (požadovaná částka 720.029,80 Kč jako třípětinový podíl z celkových plateb stěžovatele 1) ve výši 1.208.383,- Kč), nejsou škodou vzniklou v souvislosti s neplatností nájemní smlouvy, takže tu chybí příčinná souvislost. I kdyby byla nájemní smlouva platná, musel by stěžovatel tak jak tak úroky z úvěrů hradit.

Dále se celková nepromlčená část nároků stěžovatelů skládá z platby za odvedené zdravotní a sociální pojištění za zaměstnance v neplatně pronajatých prostorách a za pojištění pronajatého majetku. Odvolací soud souhlasil s názorem prvostupňového soudu, že tyto platby nemají souvislost s neplatností nájemní smlouvy a stěžovatel 1) by je musel platit, i kdyby smlouva byla platná (šlo o částky 260.273,60 Kč jako tří pětin z částky 433.956,- Kč a o 4.500,- Kč jako tři pětiny z částky 7.500,- Kč.) Ani fiktivně vypočítané úroky z těchto částek nemohou být podle názoru odvolacího soudu posouzeny jako užitek z bezdůvodného obohacení ve smyslu . Odvolací soud na základě uvedeného uzavřel, že nárok na nájemné, resp. jeho náhradu byl promlčen a ostatní platby z neplatné nájemní smlouvy nemohly být přiznány vzhledem k absenci synallagmatického žalobního petitu ( ).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozovali z (dále jen " ") a Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. , bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají v prvním sledu, že se jim v rozporu s právem na spravedlivý proces nedostalo poučení ve smyslu , čehož důsledkem mělo být, že část nároků byla soudy odmítnuta převážně z důvodu, že žalobní návrh nekorespondoval se synallagmatickým charakterem nároků podle občanského zákona. Soud prvního stupně toto své právní posouzení měl navíc v odůvodnění vyjádřit nedostatečně, toliko odkazem na judikát Nejvyššího soudu sp zn. . Tuto vadu pak nenapravil ani soud druhého stupně, který vadu nerozpoznal a stěžovatele nepoučil. Rovněž tak Nejvyšší soud; řízení tak bylo zatíženo vadou, která se promítá i do ústavních práv stěžovatelů. Stěžovatelé v tomto odkázali na nálezy Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

.

Ve druhém sledu stěžovatelé namítli, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud. O příslušnosti Okresního soudu ve Strakonicích k projednání věci vedené původně u Krajského soudu v Českých Budějovicích, rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 1. 2005, sp. zn. , bez dostatečného odůvodnění. V tomto stěžovatelé poukazují na nálezy

sp. zn.

a

sp. zn.

. Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelé navrhli, aby náklady na jejich zastoupení zcela zaplatil stát.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. .

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej , a y]. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y), nikoliv běžné zákonnosti.

Ve vztahu k namítané absenci poučení dle konstatuje Ústavní soud následující: V dřívější judikatuře Ústavní soud v relaci k uvedl například, že "[t]akové rozhodnutí však není nepředvídatelné, stěžovateli muselo být známo, že taková právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení. Ustanovení rozhodně nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí, jak stěžovatel naznačuje." (usnesení

sp. zn.

ze dne 14. 3. 2007); "Poučovací povinnost dle není možno chápat jako informování stran sporu o všech možných a nezbytných předpokladech směřujících k úspěchu v řízení. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti účastníků. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení." (usnesení

sp. zn.

ze dne 31. 1. 2007, usnesení

sp. zn.

ze dne 8. 1. 2008).

V nyní projednávané věci je zřejmé, že závěry soudů ve vztahu k nárokům dle nejsou založeny na skutečnosti, že by stěžovatelé pro absenci poučení nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti, nenavrhli rozhodné důkazy či opomenuli své jiné procesní právo nebo povinnost (srov. ). Zvláště je pak nutno uvést, že svůj právní závěr ve vztahu k nárokům dle a jejich charakteru dostatečně rozvedl soud prvního stupně v napadeném rozsudku (str. 8-9). Tedy nejpozději v tomto okamžiku byl stěžovatelům materiálně znám, nikoliv překvapivý, právní názor soudu. Jemu pak mohli přizpůsobit svou argumentaci v odvolacím řízení. Ani poté tak neučinili. V odvolání datovaném dne 8. 10. 2007 se námitka porušení poučovací povinnosti objevuje toliko v souvislosti s porušením práva přednést žalobu, kterýžto defekt nebyl v pozdějším řízení shledán a není ani předmětem ústavní stížnosti. Rovněž ani doplnění odvolání ze dne 20. 2. 2008 se nijak nepřizpůsobuje aplikovanému právnímu názoru soudu prvního stupně. Totéž plyne i z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 29. 2. 2008. I pokud by podstata námitky spočívající v absenci poučení dle byla posouzena jako relevantní v rovině procesní, nemohla by uspět v rovině ústavní. Jedná se totiž o námitku uplatněnou nově až v řízení o ústavní stížnosti, ačkoliv stěžovatelé mohli a měli svou argumentaci uplatnit již v předchozím řízení, neboť právní názor soudu prvního stupně jim byl znám.

Ani námitka spočívající v tvrzené věcné nepříslušnosti Okresního soudu ve Strakonicích nemůže uspět. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá tutéž námitku, kterou již neúspěšně uplatnil v řízení před Vrchním soudem v Praze, který rozhodl usnesením sp. zn. ze dne 4. 1. 2005. Toto rozhodnutí se stalo (při nemožnosti podat další opravné prostředky) konečným, stěžovatel však proti němu nepodal ústavní stížnost, měl-li zato, že se jedná o protiústavní zásah. O tom, že formální přípustnost ústavních stížností proti rozhodnutím dle je ustáleně shledávána, svědčí řada usnesení Ústavního soudu (srov.

,

,

,

a řada dalších). Obecné soudy všech tří stupňů provedly řízení ve věci ve smyslu zmíněného usnesení sp. zn. . K eventuálnímu zrušení tohoto usnesení již stěžovatelům nepochybně uplynula lhůta 60 dnů. Uplatnění rekapitulované námitky až vůči konečnému rozhodnutí ve věci by zjevně obcházelo skutečnost, že stěžovatelé nepodali ústavní stížnost v uvedené dílčí otázce věcné příslušnosti. Rozhodování o posouzení námitky věcné nepříslušnosti ( ) směřuje k tomu, aby ve věci rozhodly věcně příslušné soudy, nikoliv aby tato námitka byla opakovaně uplatňována a přezkoumávána až podle toho, zda účastníkům vyhovuje pravomocné rozhodnutí sporu či nikoliv.

Ve věci proto nebylo shledáno takové pochybení, které by zakládalo porušení základních práv stěžovatelů.

Ústavní soud připomíná, že rozeznává v ustanovení , jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. února 2012

Vojen Güttler

předseda senátu