Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2513/10

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky Toužimské stavební společnosti, s. r. o., IČ 26399113, se sídlem Stará Kysibelská 1, 360 09 Karlovy Vary, zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem, se sídlem Na Vyhlídce 53, 360 21 Karlovy Vary, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. -131, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 2010, č. j. -113, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu a 4 a y, a a a 4 d (dále jen " ").

2. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Chebu domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 1,187.550 Kč. Po vydání rozsudku Okresním soudem v Chebu byl tento rozsudek k odvolání žalobkyně Krajským soudem v Plzni zrušen z důvodu věcné nepříslušnosti a věc postoupena Krajskému soudu v Plzni jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Bezprostředně poté vzala žalobkyně svoji žalobu zpět a Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. června 2009, č. j. -101, řízení zastavil a současně zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. K žádosti žalobkyně o vrácení soudního poplatku Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. ledna 2010, č. j. -113, rozhodl, že žalobkyni se soudní poplatek ze žaloby ani z odvolání nevrací. Krajský soud v Plzni konstatoval, že jednání ve věci samé je zahájeno přednesem žaloby a tímto okamžikem zaniká i možnost vrátit soudní poplatek ze žaloby a to i tehdy, kdyby úkony věcně nepříslušného soudu byly nicotné, neboť přednes žaloby je úkonem účastníka a nikoliv soudu.

3. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. června 2010, č. j. -131, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel z toho, že jednání před Okresním soudem v Chebu, byť věcně nepříslušným, proběhlo, a proto nelze s ohledem na , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") zaplacený poplatek vrátit. Přitom nelze přehlédnout skutečnost, že to byla žalobkyně, která podala žalobu u věcně nepříslušného soudu. Odvolací osud dále uvedl, že poplatek není možno vrátit ani na základě zákona o soudních poplatcích, neboť okolnost, že soudní poplatky vyměřil věcně nepříslušný soud nelze považovat za nesprávnou výzvu či rozhodnutí.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti usnesením, jimiž bylo rozhodnuto o tom, že jí není možno vrátit soudní poplatek. Vyslovuje přesvědčení, že situaci je nutno posuzovat tak, že řízení bylo na základě zpětvzetí žaloby zastaveno před prvním jednáním, takže je na místě aplikovat § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, přičemž na jednání před věcně nepříslušným Okresním soudem v Chebu je třeba hledět jako na nulitní. Pouze jednání vedené před věcně příslušným soudem má právní relevanci a výsledek takového jednání je pro účastníky závazný. Usneseními Okresního soudu v Chebu, jimiž byl vyměřen soudní poplatek, bylo porušeno právě citované ustanovení, neboť o nich rozhodl věcně nepříslušný soud a následky, které taková rozhodnutí vyvolají, nelze akceptovat. V této souvislosti poukázala stěžovatelka na zákona o soudních poplatcích, podle něhož ve věcech soudních poplatků rozhoduje soud, který je věcně a místně příslušný v prvním stupni. Stěžovatelka dále zpochybňuje výklad , který provedl Krajský soud v Plzni. K tomu uvádí, že citované ustanovení dopadá na jinou než v předloženém případě řešenou situaci, neboť v dané věci k projednání před věcně příslušným soudem nikdy nedošlo. Pro případ, že nebude aplikován zákona o soudních poplatcích, odkázala stěžovatelka na zákona o soudních poplatcích, který stanovuje povinnost vrátit soudní poplatek zaplacený na základě nesprávné výzvy soudu nebo na základě nesprávného rozhodnutí. Takový postup je podle stěžovatelky třeba zvolit i v případě rozhodnutí nezákonného (vydaného věcně nepříslušným soudem).

III.

5. Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti musel mít na zřeteli, že stěžovatelka brojí toliko proti usnesení o nevrácení zaplaceného soudního poplatku. Ústavní stížnost tedy řeší otázku nákladů řízení. K této otázce se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotná tato otázka, i když se její výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že takové rozhodnutí spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov.

sp. zn.

) a případy, kdy je otázka nákladů řízení otevřena věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo případů, v nichž šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

6. Stěžovatelka v dané věci zpochybňuje výklad a aplikaci , popř. zákona o soudních poplatcích. To lze však učinit pouze tehdy, jestliže je výklad a aplikace výrazem flagrantního ignorování jejich kogentního obsahu nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.

7. Ústavní soud v dané věci nepovažuje rozhodnutí obecných soudů za excesivní, nerespektující kogentní normy či jakkoliv svévolné. Obecné soudy svá rozhodnutí jasně a srozumitelně odůvodnily a vysvětlily, co je vedlo k rozhodnutí o nevrácení soudního poplatku. K tomu lze dále podotknout, že účelem soudních poplatků je jednak chránit soudní systém před nesmyslnými nebo zbytečnými podáními, které mohou vyústit v nákladné soudní řízení, jednak mají částečně sloužit i ke krytí nákladů již proběhlého řízení. Z tohoto pohledu je také třeba nahlížet na rozhodnutí obecných soudů. V dané věci proběhlo řízení před obecným soudem, třebaže věcně nepříslušným, a v tomto jednání byl dokonce vydán i rozsudek. To znamená, že státu nepochybně vznikly náklady související s řízením. Navíc bylo třeba zohlednit i tu okolnost, že to byla stěžovatelka, která podala žalobu u věcně nepříslušného soudu.

8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu