Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 399/11

Ústavní soud rozhodl dne 25. února 2011 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Y. B., právně zastoupeného Mgr. Alexandrem Jánem Vaškevičem, advokátem AK se sídlem Františkánská 7, 301 00 Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2011 č. j. -22, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 25. listopadu 2010 č. j. CPR-8082-1/ČJ-2010-9 CPR-C233 a rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, oddělení povolování pobytu ze dne 20. dubna 2010 č. j. CPPL-02068/C1-2010-4064-PP1, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.II. Návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 25. listopadu 2010 č. j. CPR-8082-1/ČJ-2010-9 CPR-C233 a rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, oddělení povolování pobytu ze dne 20. dubna 2010 č. j. CPPL-02068/C1-2010-4064-PP1 se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 10. února 2011, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2011 č. j. - 22, a to pro porušení článku 90 y, článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 d, jakož i článku 9 odst. 1 a článku 10 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

Stěžovatel dále navrhl, aby "Ústavní soud podle ust. , o Ústavním soudu vydal předběžné opatření, že stěžovateli se přiznává odkladný účinek rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 25. listopadu 2010 č. j. CPR-8082-1/ČJ-2010-9 CPR-C233 a rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, oddělení povolování pobytu ze dne 20. dubna 2010 č. j. CPPL-02068/C1-2010-4064-PP1".

II.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 14. prosince 2010 domáhal přezkoumání rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie ČR ze dne 25. listopadu 2010 č. j. CPR-8082-l/ČJ-2010-9 CPR- C233, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie ČR, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Plzeň, oddělení povolování pobytu ze dne 20. dubna 2010 č. j. CPPL-02068/C1-2010-4064-PP1, jímž žalobci nebyla prodloužena doba platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR. Současně s podáním žaloby žalobce navrhoval, aby soud přiznal žalobě odkladný účinek. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2011 č. j. - 22 bylo rozhodnuto, že žalobě se odkladný účinek nepřiznává.

Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ust. , (dále jen " "), podle kterého soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon, nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Soud neshledal v dané věci zákonné důvody pro přiznání odkladného účinku žalobě, neboť nenahraditelná újma žalobci v tomto řízení, které je řízením ve věci prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nemůže vzniknout. Nenahraditelná újma by cizinci mohla vzniknout teprve na základě rozhodnutí o správním vyhoštění, o něm je rozhodováno v samostatném správním řízení, přičemž právní úprava řízení o správním vyhoštění zaručuje zkoumání dopadu vydaného rozhodnutí o správním vyhoštění též z hlediska nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince (ust. ). Městský soud uvedl, že žalobce má zásadně možnost podat proti případnému správnímu vyhoštění žalobu, která má ze zákona odkladný účinek. Z uvedeného je zřejmé, že existují právní instituty, jimiž se žalobce může domáhat posouzení své situace a odkladného účinku v jiném následném řízení, a proto nelze dovozovat, že mu v důsledku žalobou napadeného rozhodnutí, jímž bylo rozhodováno pouze o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti povolení k pobytu, hrozí nenahraditelná újma. Z uvedených důvodů soud žalobě odkladný účinek nepřiznal.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel Městskému soudu v Praze vytýká, že nevyhověl jeho žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě a že důvody, které žadatel uváděl jako důvody ve smyslu ust. , odmítl s tím, že by neznamenaly pro stěžovatele nenahraditelnou újmu. Soud se podle stěžovatele vůbec nezabýval situací v rodině stěžovatele, a nevzal prý v úvahu, že manželka stěžovatele je v pokročilém stadiu těhotenství a očekává narození dítěte dne 4. března 2011. Soud vůbec nevzal v potaz, že nepřiznáním odkladného účinku žalobě dojde k tomu, že stěžovatel bude nucen vycestovat z ČR právě v období, kdy očekává narození dítěte, bude nucen nechat manželku samotnou v této těžké životní situaci a v konečném důsledku bude i odloučen od svého nově narozeného dítěte a jeho dítě bude odloučeno od svého otce. Podle stěžovatele je vyloučeno, aby manželka stěžovatele nyní v pokročilém stadiu těhotenství cestovala se stěžovatelem do domovské země, kde nemá zajištěno bydlení a ani není schopna v tak krátké době bydlení si zajistit a vytvořit vhodné podmínky pro nově narozené dítě. Tyto všechny podmínky má zajištěny zde v ČR, kde se za dobu svého několikaletého pobytu již plně integrovala do společnosti. Stěžovatel má tedy za to, že tato situace zcela naplňuje ust. , neboť je zřejmé, že stěžovateli jakož i jeho rodinným příslušníkům hrozí nenahraditelná újma.

Stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze se s jeho návrhem v odůvodnění napadeného usnesení nevypořádal, neboť odůvodnění napadeného usnesení je nejasné a neurčité a z tohoto důvodu i nepřezkoumatelné. Stěžovatel dále poukazuje na to, že Městský soud v Praze nerespektoval ust. a zdůrazňuje, že články 9 odst. 1 a 10 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte znemožňují vycestování žadatele.

Stěžovatel dále uvedl, že v důsledku neprodloužení dlouhodobého pobytu na území ČR a zamítnutí jeho žádosti o přiznání odkladného účinku žalobě byl stěžovateli vydán výjezdní příkaz s povinností vycestovat nejpozději dne 4. března 2011, tedy v den pravděpodobného porodu dítěte. Stěžovatel má tedy důvodnou obavu o zdraví své manželky a dítěte v situaci, kdy je mu znemožňováno, aby byl manželce a nově nerozenému dítěti oporou. Stěžovatel proto požádal Ústavní soud o vydání předběžného opatření a dále o to, aby Ústavní soud o předběžném opatření rozhodl do 4. března 2011, kdy je stěžovatel nucen opustit ČR.

IV.

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ust. ).

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. ), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. .

Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje jako přípustná teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob a teprve není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

V souladu s ust. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. ); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. ).

K povaze rozhodnutí soudu o přiznání odkladného účinku správní žalobě se Ústavní soud vyjádřil již v celé řadě usnesení. V usnesení

sp. zn.

Ústavní soud dovodil, že "se jedná se o rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o procesní rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní".

V usnesení

sp. zn.

Ústavní soud vyslovil, že jde o "rozhodnutí zatímní povahy, které bude v průběhu řízení nebo po jeho skončení změněno či zrušeno (srov. ust. a odst. 4 )", a proto se nejedná o rozhodnutí, "proti kterému by nebylo možno použít dalších prostředků". Za takovýto prostředek v uvažovaném smyslu je totiž třeba pokládat projednání žaloby a rozhodnutí o ní. Přiznáním odkladného účinku žalobě se výsledek řízení o ní, resp. rozhodnutí ve věci samé nikterak nepředjímá.

K těmto závěrům dospěl Ústavní soud i v řízeních o ústavních stížnostech

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

,

sp. zn.

či

sp. zn.

(dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako ostatní rozhodnutí zde citovaná), a proto tyto ústavní stížnosti jako nepřípustné odmítl s tím, že nesměřovaly proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

Uvedená rozhodnutí představují stabilní judikaturu, přičemž není dán důvod se od ní právě ve věci nyní posuzované odchýlit. Rozhodnutí Městského soudu v Praze o nepřiznání odkladného účinku žalobě nemůže být zásadně pokládáno za rozhodnutí, proti kterému by byla ústavní stížnost přípustná, proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou s tím, že nesměřovala proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.

K návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření podle ust. § 80 zákona o Ústavnímu soudu je nutno dodat, že již ze samotného znění tohoto ustanovení vyplývá, že tento institut lze uplatnit toliko v souvislosti s ústavní stížností směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, tedy nikoliv ve stěžovatelově případě, kdy brojí proti výše uvedenému rozhodnutí.

Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost výše uvedených rozhodnutí, je třeba uvést, že takový postup by byl možný (ust. ) pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (viz např. usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, usnesení č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh na odložení vykonatelnosti výše uvedených rozhodnutí mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. jako návrh nepřípustný odmítl, když neshledal důvod k postupu podle ust. .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2011

Jan Musil

soudce Ústavního soudu