Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1784/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavní město Praha, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupené JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2008, č.j. -104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek odvolacího soudu, neboť je názoru, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo územního samosprávného celku mít vlastní majetek zakotvené v y (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 19. 2. 2008, č. j. -71, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 2. 2008, č. j. -82, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně Městská část Praha - Koloděje, se sídlem v Praze 9, K Jízdárně 9/20, domáhala určení, že účastník V. K., (v řízení před ústavním soudem vedlejší účastník) není vlastníkem nemovitostí vymezených ve výroku I. tohoto rozsudku. Ve specifikovaném rozsahu mělo být nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, ze dne 4. 1. 2007, č. j. PÚ 8432/93/4, o nároku vedlejšího účastníka vzneseném podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""). Účastníky soudního řízení byly též stěžovatelka a Pozemkový fond České republiky, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059.

O odvolání žalobkyně a stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil ( ).

Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 3. 2010, č. j. -131, jako nepřípustné odmítl [, odst. 3 ]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené.

V ústavní stížnosti se stěžovatelka opětovně domáhá posouzení její věci s tím, že obecné soudy vyřešily právní otázku vztahu mezi a , kterým se upravují některé otázky související se , ve znění (dále jen ""), nesprávně. Nárok vedlejšího účastníka bylo třeba podřadit , neboť šlo o majetek odňatý zneužitím dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. proti osobě, která se vůči československému státu neprovinila. Vedlejší účastník však v prekluzívní lhůtě předvídané tímto předpisem svůj majetkový nárok neuplatnil a aplikace je podle stěžovatelky vyloučena předností speciální úpravy obsažené v zákoně č.

Ústavní soud je podle soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

K takovým závěrům naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, a lze je mít za ustálené a "rozumné" v tom smyslu, že sledují účelné a obsahově přiléhavé posouzení dotčených právních vztahů.

To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci.

Ke kritické právní otázce (otevřené znovu stěžovatelkou) se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, jmenovitě v rozsudku ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. , jakož i v navazujících vlastních rozsudcích ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. , resp. v usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl coby zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 3. 6. 2010,

sp. zn.

).

Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy v dané věci uplatnily právní názory s označenými souladné, a že ani stěžovatelka ve vztahu k těmto názorům neklade relevantní argument, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být v jejím případě zasaženy. Nehledě na to, že jí vznesená námitka "protiústavnosti" vychází právě z toho základu, jenž je z hledisek ústavního přezkumu naopak nepřijatelný, neboť se vyznačuje očividně "přepjatým formalizmem" interpretace restitučních zákonů, který Ústavní soud mnohokrát v různých souvislostech akceptovat odmítl, a to zejména se zřetelem na smysl a účel normativní úpravy zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v tzv. rozhodném období (srov. kupř. nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 1999,

sp. zn.

, N 81/14 SbNU 167).

Uvedené lze tedy shrnout tak, že stěžovatelkou předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflex, jelikož jí otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Stěžovatelka námitku porušení ústavněprávní ochrany vlastnictví, opřenou svým obsahem toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadeného rozsudku, tudíž nepřípustně spojuje s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.

Z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2010

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu