Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 666/10

Ústavní soud rozhodl dne 3. června 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti E. L. C., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, AK se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009 č. j. -135 a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 4. 2009 č. j. -110 a Okresního soudu v Mostě ze dne 26. 5. 2008 č. j. -78 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi bylo porušeno její právo na vlastnictví a jeho ochranu ve smyslu článku 11d (dále jen ""), právo na spravedlivý proces dle článku 36y, článku 90y a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip, že základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, zakotvený v článku 4y.

Z ústavní stížnosti a z jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 26. 5. 2008 č. j. -78 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti v ní specifikovanému rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Mostě, v níž se stěžovatelka domáhala určení, že je vlastníkem domu č. p. 1004 na pozemku st. parc. č. 541. Shledal správným závěr pozemkového úřadu, že se jedná o činžovní dům v městské zástavbě, který není zemědělským majetkem, resp. obytnou budovou patřící k zemědělské usedlosti ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ""), neboť přilehlé parcely evidenčně vedené jako role, na nichž se nacházely tři kolny, byly malé, tvořily zázemí domu a mohly sloužit jen k zájmové činnosti, nikoli k zemědělské činnosti zajišťující nebo významným způsobem doplňující obživu. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 4. 2009 č. j. -110 rozsudek okresního soudu potvrdil. V odůvodnění rozhodnutí doplnil, že pokud si právní předchůdce stěžovatelky jako učitel přilepšoval pěstováním ovoce na zahrádkách, nebyl zemědělcem nebo rolníkem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 12. 2009 č. j. -135 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelka má za to, že předmětný pozemek i dům byly využívány jako zemědělský majetek ve smyslu ustanovení zákona o půdě, neboť její dědeček měl za domem hruškový sad, který sloužil k zemědělské výrobě. Dodává, že nestanoví, jaká výměra pozemku je dostatečná k provozování zemědělské výroby, ani nedefinuje pojem zemědělce nebo rolníka a nebrání provádět zemědělskou výrobu tomu, kdo byl kantorem židovské obce. Konečně stěžovatelka vytýká okresnímu soudu, že neprovedl a neodůvodnil neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů dotazem u Stavebního úřadu v Mostě, Státního okresního archivu a Státního ústředního archivu k prokázání skutečnosti, že dům byl zemědělsky využíván.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložila k podání ústavní stížnosti oprávněná a advokátem zastoupená stěžovatelka; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d)y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud staven do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález

, dostupný na http://nalus.usoud.cz).

K námitce neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů revizním znaleckým posudkem Ústavní soud konstatuje, že jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady spravedlivého procesu (srov. nález

, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález

, Sb.n.u., sv. 33, s. 339).

Nalézacímu soudu je nutno vytknout, že neodůvodnil neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů. Nicméně obecné soudy řádně odůvodnily svůj závěr, proč předmětné nemovitosti nespadají do působnosti zákona o půdě, jejich úvahy jsou rozumné, smysluplné, vychází z dostupné judikatury a jsou podloženy důkazy, které dostačují k učinění náležitých skutkových zjištění a následných právních závěrů; z tohoto důvodu pak neprovedení navržených důkazů nedosahuje intenzity porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud považuje za vhodné podotknout, že se neztotožňuje s právním závěrem Nejvyššího soudu stran přípustnosti dovolání podle , ve znění účinném do dne 30. 6. 2009, tj. před novelou , a to že přípustnost takového dovolání lze spojovat pouze s důvody podle (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), zatímco dovolací důvod podle (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nelze považovat za obecně způsobilý k možnému posuzování přípustnosti dovolání podle Ústavní soud označil takovouto interpretaci procesních norem za ústavně nepřijatelnou z důvodu nepřípustného zúžení práva na přístup k soudu (srov. nálezy

sp. zn.

, Sb. n. u., sv. 37, str. 355,

sp. zn.

tamtéž, sv. 46, str. 301,

sp. zn.

,

sp. zn.

, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz, a další). Obdobně, a následně i v reflexi na nálezy Ústavního soudu, judikoval i Nejvyšší soud, který při posouzení, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu , výjimečné uplatnění dovolacího důvodu podle připustil (srov. usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. , ze dne 25. 11.2005 sp. zn. , dostupná na http://nsoud.cz) a dále uvedl, že tak může být jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy (srov. usnesení ze dne 17. ledna 2006, sp. zn. , usnesení ze dne 19. 2. 2008 sp. zn. ). Ani Ústavní soud nemá zásadní výhrady k závěru, že namítaná vada či vady musí být takového charakteru, aby byly potencionálně způsobilé přivodit nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc by soud dovolací musel uzavřít, že dovolatelem předestřená otázka týkající se možné vady řízení nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena či že je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov. rozsudek ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. a další). O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (srov. usnesení ze dne 29. 1. 2001 sp. zn. ).

V projednávaném případě však stěžovatelčiny výhrady proti průběhu řízení nejsou spojeny s vznesením žádné právní otázky, a proto nelze mít závěr o nepřípustnosti dovolání v této části za nesprávný, byť Nejvyšší soud vycházel z jiného (nesprávného) právního názoru. Ústavní soud proto ani zde neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2010

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu