Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1578/10

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Španělská 6, Praha 2, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 3. 2010 č. j. -215, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu dne 31. 5. 2010, která splňuje formální náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá s odkazem na porušení svých ústavních práv garantovaných y, , a d (dále jen "") i Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, a to výroku II., jímž bylo rozhodnuto s odkazem na ustanovení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Současně požádal o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

Stěžovatel obsáhle popisuje skutkový stav a obsah odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí. Uvádí argumenty, pro něž nemohl obstát závěr odvolacího soudu o existenci skutečností, svědčících pro odepření práva pronajímatele dát výpověď z nájmu bytu z důvodu rozporu s dobrými mravy. Má za to, že při posuzování souladu výkonu práva byla a je zcela bezpředmětná otázka sociální a zdravotní situace žalované a tvrzení o porušování povinnosti pronajímatele nebylo prokázáno. V porušení povinnosti provádět řádnou údržbu bytu nelze ani spatřovat důvod pro odepření práva k výpovědi pro neplacení nájemného, neboť povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a povinnost nájemce platit nájemné nemají povahu vzájemných závazků. Vzhledem k chování žalované, která se z předmětného bytu odstěhovala, byl stěžovatel nucen vzít žalobu zpět a navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení. Odvolací soud, aniž by posoudil všechny okolnosti případu, však rozhodl ve prospěch žalované, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. V tomto směru stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn.

a

sp. zn.

, vztahující se na rozhodování o nákladech řízení, požadující řádné zdůvodnění nákladového výroku a vylučující libovůli v rozhodování. Má za to, že v projednávané věci bylo zastavení řízení žalovanou zaviněno, a soud mu měl proto přiznat náhradu vzniklých nákladů. Porušení y a y stěžovatel spatřuje v tom, že odůvodnění napadeného výroku není objektivní a je jednostranné, neboť nezohledňuje všechny okolnosti a důkazy a ignoruje pokyny Nejvyššího soudu ke zjištění skutečností zvláštního zřetele hodných ve smyslu o. z. Přenášení odpovědnosti státu za "sociálně slabší" skupinu obyvatel na jinou skupinu, která je také sociálně slabá, považuje za diskriminační a v rozporu s y.

Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 22. 5. 2007 č. j. -124 bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu (popsaného ve výroku rozsudku) s tím, že tříměsíční lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícím po právní moci rozsudku, a žalované F. B. byla uložena povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci (dále též "stěžovatel") do 15 dnů od zajištění přístřeší. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání žalované rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 11. 2007 č. j. -153, jímž napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl. Tento rozsudek byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009 č. j. -189 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Poté vzal stěžovatel svoji žalobu zpět s tím, že žalovaná se z předmětného bytu odstěhovala. Napadeným usnesením krajský soud rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku v odstavci IV.) zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Nákladový výrok odůvodnil ustanovením , když důvody zvláštního zřetele hodné spatřoval jednak v osobních a majetkových poměrech žalované a především v okolnostech dané věci, neboť stěžovatel dlouhodobě neplnil své povinnosti pronajímatele.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že mu odvolací soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, přestože byl z procesního hlediska plně úspěšný.

K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

a další dostupná na http.: //nalus.usoud.cz)). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více, že jde o výklad a aplikaci "důvodů hodných zvláštního zřetele" ve smyslu ustanovení , jenž spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu. Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti daného případu, a proto je především jejich věcí, zda využijí možnosti dané uvedeným ustanovením či nikoli (srov. např. usnesení

sp. zn.

, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, str. 357). Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu a respektování principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení v případě aplikace ustanovení se předpokládá, že obecný soud své rozhodnutí náležitě odůvodní, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska pokládal v projednávané věci za stěžejní. Soud v takové situaci hodnotí nejen majetkové, sociální a osobní poměry, ale přihlíží i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 6. 5. 2010).

Z uvedeného hlediska nelze odvolacímu soudu cokoli vytknout, neboť v odůvodnění napadeného usnesení podrobně a srozumitelně vyložil důvody, o něž opřel svůj závěr o aplikaci ustanovení (plná invalidita žalované, její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a celkový příjem ve výši 6.611,- Kč měsíčně, negativní přístup stěžovatele k plnění svých povinností coby pronajímatele).Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, soud při zvažování těchto okolností nevycházel jen z tvrzení žalované, jak namítá stěžovatel, ale i z obsahu spisového materiálu a z toho, co uvedl sám stěžovatel při jednání dne 26. 7. 2004. Je zřejmé, že stěžovatelovy výtky vycházejí z důvodů, pro něž Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve věci samé. Zatímco totiž odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněná výpověď z nájmu je v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud mu vytkl, že při posouzení věci nezkoumal právně významné skutečnosti. V projednávaném případě ovšem nejde o posouzení relevantních skutečností pro rozhodnutí o věci samé, při němž je soud povinen respektovat právní názor vyslovený vyšším soudem, ale o zvažování důvodů hodných zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení , které je zcela ponecháno na uvážení soudu, který o nákladech řízení rozhoduje.

Lze tedy uzavřít, že požadavky vyplývající ze striktně omezeného rámce ústavního přezkumu nákladového výroku, odůvodněného ustanovením , byly splněny. Poukaz stěžovatele na nálezy, v nichž Ústavní soud obecným soudům opakovaně vytýkal nedostatečné odůvodnění nákladového výroku či zjevnou libovůli v rozhodování o nákladech řízení, je proto nepřípadný.

Ústavní soud tedy nezjistil porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení odmítnutnout jako zjevně neopodstatněnou.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení , 4 ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. července 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu