Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3332/09

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 25. března 2010

sp. zn.

ve věci ústavní stížnosti GTS NOVERA, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 2845/43, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009 č. j. -100, kterým byl sice potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti stěžovatelce, avšak byl v neprospěch stěžovatelky změněn výrok nákladech řízení tak, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení a ČKD CHLAZENÍ, s. r. o., se sídlem v Chocni, Nádražní 635, jako vedlejší účastnice řízení.

Výroky II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009 č. j. -100 se ruší.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností ze dne 22. 12. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009 č. j. -100. Dle stěžovatelky tento soud porušil y, d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že společnost ČKD CHLAZENÍ, s. r. o., podala proti stěžovatelce žalobu dle části páté ( a násl.). Okresní soud v Ústí nad Orlicí vydal dne 7. 11. 2008 pod č. j. -38 rozsudek, jímž ve výroku I žalobu zamítl. Výrokem II uložil žalobkyni ČKD CHLAZENÍ, s. r. o., nahradit stěžovatelce jako žalované náklady řízení ve výši 10 589,50 Kč, a to dle zásady úspěchu ve věci dle .

Žalobkyně podala odvolání, ke kterému rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 9. 2009 č. j. -100 tak, že svým výrokem I potvrdil prvostupňový výrok I. Dále svým výrokem II změnil výrok II o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výrokem III pak rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem. Změnu nákladového výroku krajský soud odůvodnil tím, že dle obecné úpravy účastenství v jsou účastníky řízení žalobce a žalovaný (tedy zde by zásada úspěchu byla správná), avšak dle (který je speciální úpravou) jsou účastníky řízení, vedeného dle části páté , žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem. Nikomu z nich přitom zákon nepřiznává postavení žalovaného, což se promítá i do výroku o nákladech řízení. Ze stejných důvodů také nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že představuje první definici účastníků, a to pro sporná řízení. Vedle toho však upravuje další dvě definice účastníků, které se týkají řízení nesporných a dále řízení dle části druhé a páté . Účastníky řízení dle části páté jsou tedy osoby dle ustanovení (tj. třetí definice účastenství) ve spojení s . Dle stěžovatelky pak za účastníky ve smyslu nelze považovat jen žalobce a žalovaného (dle ), ale je nutno v rámci tohoto ustanovení zohlednit i druhou definici účastenství, tedy a . Ustanovení navíc neobsahuje odkaz na ustanovení jako na jediné vymezení účastníků a samo ani pojem účastník nevymezuje. Ve spojení s touto argumentací stěžovatelka též poukázala na znění a , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, kdy výklad odvolacího soudu by vedl ke zřejmé nerovnosti účastníků ve vztahu k náhradě nákladů řízení.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové tak, že odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vzhledem k tomu, že krajský soud ve svém vyjádření toliko odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, nezasílal již Ústavní soud vyjádření krajského soudu k případné replice stěžovatelce.

K ústavní stížnosti se dále vyjádřila vedlejší účastnice tak, že ústavní stížnost stěžovatelky není důvodná. Má za to, že návrh stěžovatelky zcela postrádá ústavněprávní rovinu, neboť i dle judikatury Ústavního soudu tomuto soudu zásadně nepřísluší zasahovat do rozhodování o nákladech řízení; Ústavní soud není další instancí obecného soudnictví. Vedlejší účastnice uvedla, že sdílí názor krajského soudu ohledně vztahu speciální úpravy účastenství v a úpravy náhrady nákladů řízení; aplikace není namístě. Vedlejší účastnice současně vyslovila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud musí úvodem konstatovat, že s ohledem na obsah námitek v ústavní stížnosti a výsledek řízení před obecnými soudy ve věci samé (soudy daly stěžovatelce ve věci samé za pravdu) je zřejmé, že stěžovatelka fakticky podává ústavní stížnost nikoliv proti celému rozhodnutí krajského soudu, ale toliko proti výrokům II a III tohoto rozhodnutí. Těmito krajský soud rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového a odvolacího soudního řízení, a to se stejným odůvodněním. Ústavní soud se proto zabýval pouze ústavností výroků II a III rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009 č. j. -100.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním pořádkem. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze zejména v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo v případě, kdy by byly právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, resp. výsledkem řízení, je nutno to označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces. Ústavní soud tedy považuje za nutné vyslovit, že rovněž rozhodnutí ukládající povinnost nahradit náklady řízení - a právě o takové rozhodnutí jde i v projednávané věci - mají potenciál zasáhnout do sféry práva stěžovatele na efektivní soudní ochranu ve smyslu y, popř. do práva vlastnit majetek dle y [viz např. nález ze dne 13. 1. 2005

sp. zn.

(N 8/36 SbNU 75) či nález ze dne 20. 12. 2005

sp. zn.

(N 231/39 SbNU 449)].

Ústavní soud ve své judikatuře také opakovaně poukazuje na povinnost soudů řádně svá rozhodnutí odůvodnit jako na jednu ze složek práva na spravedlivý proces.

Jak bylo výše uvedeno, odvolací soud nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení před oběma soudy s poukazem na , a ; v podstatě uvedl, že dle ustanovení není stěžovatelka v daném řízení označena jako "žalovaná" (poukázal na ustanovení ), proto jí dle ustanovení nenáleží náhrada nákladů řízení.

Tento postup odvolacího soudu shledává Ústavní soud jako svévolný, neboť není zřejmé, proč odvolací soud pouhým poukazem na pojmy užité v , a rozhodl o náhradě nákladů řízení v rozporu s výsledkem obou řízení, ve kterých daly soudy stěžovatelce za pravdu.

Problematika nákladů řízení je upravena v až 151a , přičemž zásady náhrady nákladů řízení upravuje až 150 a rozhodnutí o nákladech řízení a 151a (tato ustanovení spadají do části třetí ). Část pátá , dle které soudy v dané věci rozhodovaly, neobsahuje zvláštní ustanovení určující postup při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudy; v se však stanoví přiměřené použití ustanovení části první až čtvrté .

V je upravena zásada úspěchu ve věci, která je stěžejní. Stanoví, že "účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení ... proti účastníku, který ve věci úspěch neměl". Z této zásady pak uvádí výslovně výjimky či modifikace (viz , , 144, 146, 150 ). Úspěchem ve věci přitom nutno rozumět vyhovění žalobě (oproti druhé straně). Zásada úspěchu ve věci je logicky aplikovatelná pouze v řízeních sporných, resp. v řízeních, kde lze o úspěchu vůbec hovořit. O úspěchu (proti druhé straně) nelze hovořit v řízeních nesporných, resp. řízeních, ve kterých to vyplývá ze samé jejich podstaty (např. řízení o osvojení, o umoření y nebo o povolení uzavřít manželství).

Účastenství v občanském soudním řízení je upraveno třemi definicemi, a to v a 94 . První definice v se týká řízení (typicky) sporných; užívá proto i pojmy "žalobce" a "žalovaný". Další dvě definice v se týkají řízení nesporných a řízení jiných (dalších, smíšených).

Účastenství v řízení dle části páté je upraveno v ve spojení s . Dle "jsou účastníky tohoto řízení žalobce a ti, kdo byli účastníky řízení před správním orgánem".

Řízení vedené dle části páté není řízením sporným ani nesporným. Jedná se o řízení smíšené, ve kterém se prolínají prvky obou typů řízení a s ohledem na to je nutno také přistupovat k přiměřenému užití ustanovení části první až čtvrté . Prvky sporného řízení jsou mimo jiné patrné také z pojmosloví (na které poukazoval sám odvolací soud), kdy část pátá užívá pojmu "žaloba" (nikoliv "návrh"), včetně , který hovoří o "žalobci" a dalších účastnících řízení.

V daném případě šlo o rozhodování obecných soudů (poté, kdy rozhodovaly správní orgány) ve věci požadavku na zaplacení peněžité částky za službu elektronických komunikací. Soudy přitom daly stěžovatelce za pravdu a zamítly žalobu protistrany; z tohoto pohledu tedy byla stěžovatelka v řízení před oběma soudy zcela úspěšná. Prima facie se tak nabízelo užití . Odvolací soud však rozhodl odlišně, což odůvodnil tím, že ustanovení se týká jen "žalobce a žalovaného" ve smyslu ustanovení , zatímco stěžovatelka je označena v jako "účastník" (a nikoliv výslovně jako "žalovaný").

Jak Ústavní soud výše uvedl, zásada úspěchu řízení je možná v těch řízeních, kde lze o úspěchu hovořit. Samotný však neužívá pojmu "žalobce" nebo "žalovaný", ale užívá pojmu "účastník řízení". Z tohoto ustanovení se tak nepodává to, co uvedl odvolací soud, tedy že by se (zásada úspěšnosti) týkal jen vztahu mezi účastníky, jejichž účastenství je založeno dle , ani to, že pokud má být na náhradový vztah mezi účastníky použit , musí tito být výslovně v označeni jako "žalobce a žalovaný" (nehledě na to, že v řízení dle části páté je osoba, která zahájí řízení, označena jako "žalobce"). Odvolací soud evidentně vůbec nevzal v potaz, že v případě řízení dle části páté jde o řízení smíšené; jeho argumentace spíš naznačuje, že tento typ řízení nepovažuje za řízení sporné, přičemž zásadu úspěšnosti míní aplikovat pouze na řízení ryze sporná, resp. na řízení, kde zákon výslovně uvede, že účastníci řízení jsou "žalobce a žalovaný". Takový postup je však nutno považovat za rozporný s platnou právní úpravou, resp. je libovolný, když z odůvodnění nákladových výroků II a III odvolacího soudu není zřejmá (zákonná, racionální) podstata důvodů, pro které odvolací soud rozhodl odlišně od výsledku obou řízení.

Je třeba také dodat, že dle má soud povinnost v tam stanovených dvou případech rozhodnout znovu o náhradě nákladů řízení, které vznikly v řízení před správním orgánem, pokud bylo v tomto řízení o náhradě rozhodnuto. Z tohoto ustanovení je nutno tedy dovodit, že pokud je soud povinen rozhodnout dokonce o předchozích nákladech správního řízení, tím spíše musí logicky být povolán rozhodovat i o nákladech řízení před soudem.

Jelikož odvolací soud v případě rozhodování o náhradě nákladů prvostupňového a odvolacího řízení postupoval libovolně a v rozporu s platnou právní úpravou, čímž došlo k porušení y, postupoval Ústavní soud dle a odst. 3 písm. a) , o Ústavním soudu, a výroky II a III napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2009 č. j. -100 zrušil.