Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3876/2013

U S N E S E N Í

MAIRA ENTERPRISE LLC

Mgr. Bc. E. Š.

, zastoupené Mgr. Pavlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. č. 468/18, pro 23.932.442,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2013, č. j. - 158, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2013, č. j. - 158,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Oprávněný návrhem ze dne 20. 3. 2012, doplněným podáním ze dne 22. 3. 2012, navrhl, aby soud nařídil exekuci na majetek povinné podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Igorem Velebou dne 8. 3. 2012, sp. zn. R 16/09, ve znění opravného rozhodčího nálezu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. R 16/09, k uspokojení její pohledávky ve výši 23.932.442,- Kč s úrokem z prodlení z částky 23.932.442,- Kč od 30. 10. 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů, jakož i nákladů exekuce a nákladů oprávněného v exekučním řízení, a aby jejím provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim.

Městský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2012, č. j. - 59, nařídil podle „vykonatelného rozhodčího nálezu JUDr. Igora Veleby, vydaného v sídle Brno, dne 8. 3. 2012, sp. zn. R 16/09, ve znění opravného rozhodčího nálezu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. R 16/09, exekuci na majetek povinné k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 23.932.442,- Kč s ročním úrokem z prodlení od 30. 10. 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů a vždy takto stanovené znovu k prvnímu dni dalšího kalendářního pololetí, ve kterém prodlení trvá“, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Petra Jaroše, Exekutorský úřad Chrudim. Dále rozhodl, že povinná je povinna uhradit oprávněnému a exekutorovi náklady exekuce, jejichž výše bude vyčíslena samostatným rozhodnutím s tím, že nařízení se vztahuje i na tyto náklady.

K odvolání povinné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 7. 2013, č. j. - 158, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud z rozhodčího spisu sp. zn. R 16/09 „zjistil a vzal za prokázané“, že citovaným rozhodčím nálezem, ve znění opravného rozhodčího nálezu, byla povinnost zaplatit oprávněnému částku 23.932.442,- Kč uložena společně a nerozdílně povinné, Ing. E. Š. a Mgr. L. Ž., a že povinná uplatnila v odvolacím řízení stejné námitky jako v řízení před rozhodcem JUDr. Igorem Velebou. Při svém rozhodnutí vyšel z nálezu ze dne 27. září 2012, sp. zn. , v němž se Ústavní soud „zabýval otázkou, zda může exekuční soud přezkoumávat exekuční titul“, v němž vyslovil názor, že „odvolací soud je povinen zabývat se námitkami povinného, které se dotýkají otázky pravomoci rozhodce“, a v němž dále dovodil, „že odvolací soud je povinen zabývat se otázkou, že žádnou smlouvu, tedy ani rozhodčí doložku s oprávněným povinná nepodepsala, tudíž jí ani nemůže být vázána“. Odvolací soud poukázal na to, že v dané věci - jak to vyplývá z rozhodčího spisu - se rozhodce velmi podrobně zabýval veškerými námitkami žalovaných, mimo jiné námitkou, že „neexistovala platně uzavřená rozhodčí smlouva“ (neboť chybí razítko a podpis společnosti INFA trade s.r.o.). Námitkou „nedostatku pravomoci se tedy rozhodce zabýval, vyhodnotil tuto námitku jako nedůvodnou a zhodnotil, že jeho pravomoc je dána k rozhodnutí tohoto sporu, což náležitě odůvodnil v rámci svého rozhodčího nálezu“, přičemž „tato skutečnost vyplývá z dohody o řešení sporu ze dne 14. 5. 2009“, kterou „dostal ve dvou kopiích a dvou originálech, a obojí vždy v jednom případě navíc s razítkem společnosti INFA trade s.r.o. s podpisem Mgr. L. Ž. jako jednatelky“. Pokud tedy povinná namítala, že „zde chyběl podpis oprávněného, resp. jeho právního předchůdce, pak s ohledem na skutečnost, že byla tato dohoda vyhotovena ve více vyhotoveních, je nutno vycházet ze skutečnosti, že rozhodci předložená dohoda o řešení sporu ze dne 14. 5. 2009 podpis právního předchůdce oprávněného obsahovala a rovněž také razítko oprávněné společnosti INFA trade s.r.o.“. „Tuto otázku správně vyhodnotil rozhodce tak, že pro platný vznik a existenci rozhodčí smlouvy je nutná existence vážné vůle smluvní strany být rozhodčí smlouvou vázána. Pokud tuto vůli zkoumal zpětně, došel rozhodce k názoru, že tato v době smlouvy existovala, což potvrzuje jednak výpověď a jednak skutečnost existence razítka i podpisu na několika vyhotoveních příslušné smlouvy. V rámci rozhodčího řízení se vypořádal rozhodce i s otázkou platnosti rozhodčí smlouvy…a také se vypořádal…s otázkou s tím, že je nesporné, že postavení žalovaných jako spoluvlastníků nemovitosti je postavení solidárně zavázaných dlužníků…a rozhodce se vyjádřil i k otázce srozumitelnosti a určitosti rozhodčí smlouvy, přičemž na námitky, které byly vzneseny, rozhodce nahlížel pod úhlem zákona o rozhodčím řízení, jež je ohledně rozhodčí smlouvy speciálním ustanovením ust. 37 odst. 1 obč. zák.“. Na základě „všech těchto skutečností, kdy z připojeného rozhodčího spisu R 16/09 bylo zjištěno a prokázáno, že mezi právním předchůdcem oprávněného a nyní označenou povinnou byla uzavřena smlouva o řešení sporu s rozhodčí doložkou, kdy rozhodcem byl ustanoven přímo JUDr. Igor Veleba, přičemž jeho rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné“, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti tomuto usnesení podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení pro řešení otázky „1) zda s postoupením pohledávky před zahájením rozhodčího řízení u rozhodce ad hoc přejde právo z rozhodčí smlouvy z postupitele na postupníka, kterou se odvolací soud vůbec nezabýval, dále 2) otázky kontraktace rozhodčí smlouvy, ohledně níž se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury a 3) otázky možnosti vydání opravného rozhodčího nálezu a jeho důsledků, kterou se odvolací soud vůbec nezabýval“. Dovolatelka především namítá, že s postoupením pohledávky před zahájením rozhodčího řízení u rozhodce ad hoc nemůže současně přejít právo z rozhodčí smlouvy z postupníka na postupitele, z čehož dovozuje, že by bylo nutné tyto závazky upravit na základě samostatné dohody, s čímž by povinný musel v souladu s ustanoveními a obč. zák. souhlasit. Povinná však (ani konkludentně) nevyjádřila souhlas s tím, aby se jakýkoli její spor s oprávněným vedl u rozhodce, naopak se proti tomu ohrazovala. Dále poukazuje na to, že „dohoda o řešení sporu ze dne 14. 5. 2009“ je značně neurčitá, neboť předmětem sporu, který měl rozhodce řešit, měla být pohledávka z titulu zhodnocení nemovitosti, v dohodě se však neuvádí, o jakou nemovitost se má jednat (v té době totiž povinná a další účastníci vlastnili řadu nemovitostí). Ohledně řešení druhé otázky odkazuje dovolatelka na ustanovení zákona o rozhodčím řízení, na ustanovení a 2 a obč. zák. a na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně vyjmenovaná rozhodnutí), z nichž vyplývá, že projev vůle obláta by měl být řádně doručen všem oferentům. Z tvrzení rozhodce je však nesporné, že na všech vyhotoveních Dohody o řešení sporu není podpis a razítko právního předchůdce oprávněného, což se týká právě dovolatelky a Ing. E. Š.; ve vztahu k nim proto nedošlo k naplnění podmínky včasného písemného přijetí návrhu a dohoda tak nebyla uzavřena. K prokázání této skutečnosti přitom dovolatelka navrhovala provedení řady důkazů, odvolací soud však její návrhy zcela pominul a v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevysvětlil, proč je neprovedl. Přitom je nepochybné, že „pouhá existence jednéy (nebo v případě více než dvou účastníků dohody i více) obsahující podpisy všech stran, není dostatečným podkladem pro učinění závěrů o uzavření smlouvy mezi všemi účastníky“. Z toho vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Dále dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, „zda je rozhodce oprávněn v téže věci při (ne)uzavření jedné rozhodčí smlouvy, vydat dva rozhodčí nálezy a zda pouhým označením „opravný“ neuvádí povinného v omyl, že není třeba se proti tomuto rozhodčímu nálezu bránit včas podanými opravnými prostředky“. Tímto postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť krajský soud nevyjádřil téměř žádný vlastní názor k namítaným skutečnostem, jen převzal formulace z rozhodčího nálezu, a to i s chybami, aniž by odůvodnění jeho rozhodnutí obsahovalo ucelený právní názor nebo alespoň srozumitelný text; kromě toho neučinil šetření z rozhodčího spisu za přítomnosti účastníků tak, aby se k jednotlivým listinám mohli vyjádřit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. ). Konečně pak poukazuje na to, že rozhodčí spis nebyl řádně veden, že k provedení důkazů nebylo nařízeno ústní jednání a že oprávněný do tohoto spisu nezaložil rozhodčí smlouvu v originále. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se zrušuje.

Oprávněný navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Poukázal na to, že otázkami v dovolání označenými pod body 1) a 3) se odvolací soud nezabýval, a pokud jde o otázku kontraktačního procesu při uzavírání Dohody o řešení sporu, povinná svá tvrzení v rozhodčím řízení ani v tomto řízení neprokázala.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě ( ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda v případě, kdy povinný v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce namítal, že mezi účastníky nebyla uzavřena rozhodčí smlouva a že tudíž rozhodce, který vydal rozhodčí nález, k tomu neměl pravomoc, je odvolací soud povinen se touto okolností rozhodnou pro nařízení exekuce zabývat, či zda bez dalšího může své rozhodnutí odůvodnit jen odkazem na závěry rozhodce uvedené v rozhodčím nálezu. Protože odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání povinné podle ustanovení přípustné; jinak přípustné není.

Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je k řešení otázky, pro niž je přípustné, opodstatněné.

Právní posouzení věci ve smyslu ustanovení je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákonů č. , č. , č. a č. , tedy podle zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“) a podle , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „exekuční řád“).

V posuzované věci oprávněný navrhl nařízení exekuce na majetek povinné podle rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Igorem Velebou dne 8. 3. 2012, sp. zn. R 16/09, ve znění opravného rozhodčího nálezu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. R 16/09, jímž žalovaným Ing. E. Š., Mgr. E. Š. a Mgr. L. Ž. byla uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) společně a nerozdílně částku 23.932.442,- Kč s příslušenstvím tvořeným úrokem z prodlení z částky 23.932.442,- Kč od 30. 10. 2008 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o sedm procentních bodů, a to do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu.

Podle § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu exekučním titulem je vykonatelný rozhodčí nález.

Podle § 44 odst. 3 exekučního řádu soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena.

Ve smyslu posledně citovaného ustanovení soud zkoumá, zda návrh na nařízení exekuce splňuje náležitosti uvedené v exekučního řádu, zda spolu s ním byl připojen exekuční titul ( exekučního řádu), případněy prokazující přechod práva či povinnosti z exekučního titulu ( a 4 exekučního řádu) neboy prokazující splnění podmínky či vzájemné povinnosti ( exekučního řádu), dále zkoumá svoji pravomoc a další podmínky řízení, jakož i svoji příslušnost. Dalšími skutečnostmi rozhodnými pro nařízení exekuce pro peněžité plnění je, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v rozsahu, jaký podle titulu stačí k uspokojení oprávněného, zda právo není prekludováno a zda osoba, která má být pověřena provedením exekuce, je soudním exekutorem.

Z uvedeného vyplývá, že soud se již ve stadiu nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) zabývá (mimo jiné) tím, zda rozhodnutí (jiný titul), jehož nucené vymožení se navrhuje, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc. Zjistí-li soud, že rozhodnutí (jiný titul) vydal orgán, který nebyl oprávněn rozhodovat o otázce pojaté do rozhodnutí (jiného titulu), návrh na nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) zamítne.

Podmínkou toho, aby majetkový spor mezi účastníky byl vyňat z pravomoci soudů a mohl být rozhodnut v rozhodčím řízení, je existence rozhodčí smlouvy (§ 2 zákona o rozhodčím řízení). Není-li tu rozhodčí smlouvy, není rozhodce oprávněn o majetkovém sporu rozhodnout.

Okolnost, že povinný byl v rozhodčím řízení zcela pasivní, nezúčastnil se jednání, neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal a rozhodčí nález mu byl doručen, na tom nic nemění. Ze zákona o rozhodčím řízení nelze dovodit, že by pasivita a nečinnost žalovaného v rozhodčím řízení měla za následek podrobení se pravomoci rozhodce; takový následek by bylo možno spojovat pouze s chováním žalovaného, jenž by byl aktivní při projednávání sporu, aniž by nejpozději při svém prvním úkonu ve věci samé neexistenci rozhodčí smlouvy namítl (§ 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení) - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. , které bylo uveřejněno pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek s touto právní větou: „Není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl.“ (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky jsou dostupná na

www.nsoud.cz

).

Nejvyšší soud již v také v mnoha rozhodnutích zaujal a odůvodnil závěr, že

soud výkonu rozhodnutí (exekuční soud) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu;

obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož výkon se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. , a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. ].

Podle § 44 odst. 7 věty první a druhé exekučního řádu proti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. Neobsahuje-li odvolání skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce nebo neobsahuje-li žádné skutečnosti, soud usnesením odvolání odmítne.

Povinná v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně - jak z obsahu spisu vyplývá - namítala, že „podkladový rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, neboť mezi účastníky nebyla uzavřena rozhodčí smlouva“ (stejnou námitku přitom uplatnila již v rozhodčím řízení). V podrobnostech pak v odvolání uvedla, že „nedostatek písemné formy dovozuje ze skutečnosti, že smlouvu v době, kdy měla a mohla být uzavřena, nepodepsal oprávněný“, a že „dohoda o řešení sporu ze dne 14. 5. 2009, tedy oprávněným předložená rozhodčí smlouva, nebyla nikdy uzavřena a že se jednalo jen o pouhý návrh, který v důsledku jiné dohody stran nebyl legálně akceptován“.

Odvolací soud sice v posuzované věci poukázal na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. září 2012, sp. zn. , při svém rozhodnutí je však nerespektoval a neřídil se jimi (a nevycházel ani z citované judikatury Nejvyššího soudu). V tomto nálezu Ústavní soud mimo jiné připomenul svůj předchozí nález sp. zn. , v němž „na straně jedné uznal, že soud v exekučním řízení nemohl zkoumat platnost smlouvy a

přezkoumávat rozhodčí nález z hlediska jeho věcné správnosti

, na straně druhé konstatoval, že pokud stěžovatelka tvrdila a prokazovala, že smlouvu s oprávněným vedlejším účastníkem nikdy nepodepsala, a tudíž jí nemůže být vázána, týkala se tato její námitka i rozhodčí doložky vtělené do smlouvy, a tím i přímo pravomoci rozhodce (viz bod 15)“. Uzavřel, že „, o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení, a že nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s d“.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud nikterak nezkoumal splnění předpokladu pro nařízení exekuce, spočívajícího v tom, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, jak povinná v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce namítala z toho důvodu, že mezi ní a právním předchůdcem oprávněného společností INFA trade s.r.o. nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, nýbrž, že ve skutečnosti jen hodnotil, zda se rozhodce v rozhodčím řízení vedeném pod sp. zn. R 16/09 zabýval všemi námitkami povinné (a další žalované) a k jakým závěrům ve vydaném rozhodčím nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. R 16/09, ve znění opravného rozhodčího nálezu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. R 16/09, dospěl. Odvolací soud tak porušil jednu ze zásad exekučního řízení, jež spočívá v tom, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu.

Na odvolacím soudu naopak bylo, aby se vypořádal s námitkami povinné v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, jimiž namítala, že rozhodce neměl pravomoc rozhodčí nález vydat z důvodu, že s právním předchůdcem oprávněného „nebyla uzavřena rozhodčí smlouva“. Za tím účelem bylo zapotřebí nařídit jednání, provést potřebné šetření (dokazování) vztahující se k tvrzeným skutečnostem a účastníkům řízení tak umožnit, aby se k provedeným důkazům mohli po skutkové i právní stránce vyjádřit.

Podle věty druhé , je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud v dané věci - v důsledku svého nesprávného právního názoru - zatížil řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud musel přihlédnout z úřední povinnosti. O takovouto vadu jde kromě jiných případů také tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, soud se tedy jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy, nebo nebyl proveden navržený důkaz a soud dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. II. až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1919).

Závěr odvolacího soudu, že na základě „všech…skutečností, kdy z připojeného rozhodčího spisu R 16/09 bylo zjištěno a prokázáno, že mezi právním předchůdcem oprávněného a nyní označenou povinnou byla uzavřena smlouva o řešení sporu s rozhodčí doložkou, kdy rozhodcem byl ustanoven přímo JUDr. Igor Veleba, přičemž jeho rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné“, tedy nemůže obstát.

Dovolání k dalším otázkám nastíněným povinnou není podle přípustné, jelikož na jejich vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a ani nespočívá ( ).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první a exekučního řádu).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů nového řízení, dovolacího řízení, jakož i o nákladech původního řízení ( ), nebude-li o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu ( a násl. exekučního řádu).

Proti tomuto usnesení

není

přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2014

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu