Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2041/2007

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Ve výroku uvedeným usnesením krajský soud změnil usnesení ze dne 24. 6. 2004, č.j. -6, ve znění opravných usnesení ze dne 22. 11. 2005, č.j. -41, a ze dne 4. 12. 2006, č.j. -101, jímž Okresní soud v Kladně nařídil podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, č.j. -27, k vydobytí pohledávky 4.450,- USD s 3 % úroky od 26. 5. 2003 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení 27.780,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. D. K., soudní exekutorku, tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů a o nákladech exekuce. Odvolací soud „z obsahu spisu“ zjistil, že povinný byl v době od 15. 12. 2003 do 9. 4. 2004 umístěn ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác. Z nalézacího spisu pak zjistil, že předvolání k jednání bylo povinnému zasláno na adresu K., S., zásilka byla uložena u doručné pošty dne 22. 1. 2004 a dne 6. 2. 2004 byla vrácena odesílateli jako nevyzvednutá, a dále zkonstatoval, že „formou fikce doručení byl doručen žalovanému i rozsudek,“ neboť zásilka byla 23. 3. 2004 uložena na poště v K. a 9. 4. 2004 vrácena jako nevyzvednutá odesílateli. Nato odvolací soud s odkazem na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “), uzavřel, že povinný se k předmětnému nalézacímu jednání nedostavil z omluvitelných důvodů, neboť se v rozhodné době na adrese svého trvalého bydliště z objektivních důvodů nezdržoval, a předložený rozsudek pro zmeškání tak dosud nenabyl právní moci a není vykonatelný.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž namítá nesprávné právní posouzení věci ( ). Soudu předložil exekuční titul, na němž bylo Městským soudem v Praze vyznačeno, že nabyl právní moci a že je vykonatelný, a protože dosud nebyl zrušen ani změněn (povinný proti němu nepodal odvolání, jeho návrh na obnovu řízení byl zamítnut, návrh na zrušení rozsudku bylo možné podat jen do právní moci), nelze návrh na nařízení exekuce zamítnout pro nedostatek formální vykonatelnosti. Dovolatel dále prosazuje, že povinný rozsudek „prokazatelně obdržel.“ Byl mu jednak doručen podle , což oprávněný dovozuje z toho, že v nalézacím řízení dne 7. 8. 2003 vydaný platební rozkaz byl usnesením ze dne 29. 9. 2003 zrušen proto, že se jej nepodařilo žalovanému doručit do vlastních rukou, z čehož pro oprávněného vyplývá, že se povinný v místě bydliště zdržoval; jednak žalovaný podkladový rozsudek osobně převzal 18. 6. 2004. Současně se oprávněný ztotožňuje se závěrem, že soud není oprávněn zkoumat důvodnost vydání rozsudku pro zmeškání, který vyjádřil soud prvního stupně v usnesení, jímž zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. ).

Dovolání – přípustné podle ustanovení , , odst. 2 , , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) – je i důvodné, jelikož odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení otázky formální vykonatelnosti rozsudku (pro zmeškání).

Z úřední povinnosti – tedy i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací soud k vadám vyjmenovaným v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 (tzv. „zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. , větu druhou, ).

Vadou ve smyslu ustanovení , jež zmatečnost řízení spojuje s tím, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, je řízení u odvolacího soudu skutečně postiženo.

Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu přiznává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.). O vadu podle jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení, tj. v činnosti, která vydání konečného rozhodnutí předchází (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1998 pod číslem 27, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 6/1998 pod číslem 49). Tak tomu je zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno.

V řízení, které je upraveno v části šesté , platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon ( ). Obecnou povinnost nařídit k projednání věci samé jednání, k němuž je třeba předvolat účastníky a všechny, jejichž přítomnosti je třeba ( , , věta první, ), zákon – ve vztahu k řízení o nařízení výkonu rozhodnutí – soudům neukládá. Návrhu oprávněného však soud vyhoví jen tehdy, jsou-li splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce. Formální vykonatelnost exekučního titulu je jedním z těchto předpokladů.

Při zkoumání, zda k výkonu navržené rozhodnutí bylo povinnému doručeno, vychází soud ze skutečností vyplývajících z obsahu spisu, v němž bylo vydáno, popřípadě ze skutečností týkajících se doručení zjištěných pomocí šetření. I když při zjišťování skutečností rozhodných pro posouzení předpokladů nařízení výkonu rozhodnutí (včetně otázky, zda exekuční titul je formálně vykonatelný), nejde o dokazování, soud při něm postupuje přiměřeně podle ustanovení a násl. Účastníci proto mají mimo jiné právo být přítomni při výslechu svědků ( ), výslechu účastníků ( ) či provádění důkazu u ( ), jejíž obsah je zaměřen ke zjištění rozhodných skutečností, vyjádřit se k její pravosti či správnosti a k výsledkům provedeného šetření (srov. ). Pokud soud činí závěr o vykonatelnosti exekučního titulu (včetně závěru o účinném doručení) pouze z obsahu spisu, v němž bylo vykonávané rozhodnutí vydáno, nejde o šetření postupy podle a násl. a neuplatní se požadavek, aby účastníci vykonávacího řízení mohli být přítomni při provádění šetření a aby se před rozhodnutím mohli vyjádřit k jeho výsledkům (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod číslem 25, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 5/2003 pod číslem 40).

Závěr, že vykonávaný rozsudek není formálně vykonatelný, odvolací soud učinil na základě skutečností vyplývajících „z obsahu spisu,“ a to z listin předložených povinným, případně z listin, které vyžádal soud prvního stupně od Městského státního zastupitelství v P. a Police ČR, útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru nepřímých daní, P. 7.

Ustanovení umožňuje odvolacímu soudu projednat odvolání směřující proti usnesení soudu prvního stupně, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání nebo kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, bez jednání. Zákon nepředepisuje soudu prvního stupně, aby výkon rozhodnutí nařídil po jednání ( ). Odvolání, jímž účastník napadl usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí, však lze projednat bez jednání za předpokladu, že odvolací soud neprovádí dokazování; přistoupí-li k dokazování, tedy zjišťuje-li skutečnosti o okolnostech doručení šetřením, musí i v případě uvedeném v nařídit jednání, jelikož využití postupu podle uvedeného ustanovení nesmí být na újmu práv, která účastníkům poskytuje (jen při jednání mohou účastníci uplatnit své právo vyjádřit se k výsledkům provedeného šetření / , , /).

Jestliže odvolací soud závěr o formální nevykonatelnosti exekučního titulu postavil na zjištění (významném též pro závěr o účinném doručení exekučního titulu povinnému) učiněném z listin, jimiž neprovedl procesně regulérním způsobem důkaz, jinými slovy, odvolání projednal a rozhodl o něm v rozporu s ustanovením , zatížil řízení vadou uvedenou v , k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.

Odvolací soud, krom toho, že zatížil řízení zmatečnostní vadou, založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá exekuční titul, může oprávněný podat návrh na nařízení exekuce ( ).

Předpokladem pro nařízení exekuce je exekuční titul jako podklad pro vydobytí jím přiznaného práva ( ). Před nařízením exekuce se soud zabývá tím, zda exekuční titul je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelný, a to jak po stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální). Vykonatelnost – v jednotě obou jejích stránek – lze tudíž ztotožnit s vlastností exekučního titulu, která ho činí způsobilým k nucenému uskutečnění cestou exekuce (výkonu rozhodnutí).

Okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné (případně nikoliv), zjišťuje soud i v případě, že je opatřeno tzv. doložkou vykonatelnosti, resp. je-li vykonatelnost rozhodnutí potvrzena přímo na návrhu na nařízení exekuce ( , , 3 ), jestliže její správnost je účastníkem zpochybněna. Vyvstanou-li pochybnosti o tom, zda se exekuční titul stal vykonatelným, zejména zda byl řádně doručen povinnému, je soud oprávněn (a povinen) provést potřebná zjištění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/2002 pod číslem 25).

O tom, za jakých podmínek se soudní rozhodnutí stane vykonatelným po stránce formální, pojednávají příslušná ustanovení . Nevykonatelnost podkladového rozhodnutí je důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, popřípadě pro zastavení exekuce, byla-li již pravomocně nařízena ( , ).

Podle ustanovení doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci (srov. , ). Podle ustanovení , uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí. Podle ustanovení je rozsudek vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění (odstavec 1); není-li v rozsudku uložena povinnost k plnění, je rozsudek vykonatelný, jakmile nabyl právní moci (odstavec 2).

Z uvedeného vyplývá, že základním předpokladem formální vykonatelnosti rozsudku je jeho účinné doručení, které je skutečností určující počátek běhu lhůty k podání odvolání, po jejímž marném uplynutí nabývá rozsudek právní moci a uplynutím lhůty k plnění se stává vykonatelným. Co se týče doručení podkladového rozsudku, odvolací soud uzavřel, že byl povinnému „formou fikce doručení“ doručen. Tomuto závěru však následně nepřikládal žádný význam a úsudek o formální nevykonatelnosti rozsudku, a potažmo o jeho nezpůsobilosti být podkladem pro exekuci, postavil – jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu – na okolnosti, že se povinný v nalézacím řízení k nařízenému jednání nedostavil z omluvitelných důvodů. Právě tato okolnost je však pro posouzení formální vykonatelnosti rozsudku (pro zmeškání), nebyl-li postupem podle ustanovení zrušen, bez významu.

Nicméně skutková zjištění (že se povinný v době od 15. 12. 2003 do 9. 4. 2004 nezdržoval v místě svého trvalého bydliště), z nichž odvolací soud vycházel, mohou být – dospěje-li k nim odvolací soud procesně regulérním způsobem – významná pro posouzení, zda byl exekuční titul povinnému účinně doručen. Z tohoto pohledu se však odvolací soud, který otázku doručení nepovažoval pro posouzení formální vykonatelnosti rozsudku pro zmeškání za podstatnou, věcí nezabýval, ačkoli nedoručení rozsudku povinný v odvolání tvrdil. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podmínkou fikce doručení písemnosti podle ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2004 je závěr, že se adresát v místě doručování zdržuje, pro nějž je rozhodný stav, jaký zde byl v době pokusu doručovatele o doručení písemnosti (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č. 9/2003 pod č. 75).

Je třeba ještě zdůraznit, že případné vady nalézacího řízení (včetně absence podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání), byť by skutečně existovaly, se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. , usnesení ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. ).

Z důvodů výše vyložených Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( , část věty za středníkem, odst. 3, věta první, ).

Právním názorem v tomto usnesení vyjádřeným je odvolací soud vázán ( , věta první, ).

V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího ( , věta druhá, ), případně se o náhradě nákladů rozhodne ve zvláštním režimu ( a násl. ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2009

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu