Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
58A1A88DBD06C9D1C1257CE60021783F.html
HTML · 24.45 KB
No categories available
28 Cdo 824/2013
28 Cdo 824/2013
U S N E S E N Í
a) L. R.
,
b) Z. R.
,
c) M. Č.
,
d) D. M.
,
e) A. M.
,
f) A. O.
,
g) V. F.
, a
h) J. R.
, žalobců a), d) až g) zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, za účasti:
1) Zemědělského družstva Razová, státního podniku v likvidaci
, IČ: 13642090,
se sídlem v Praze 6 - Řepy, Třanovského 622/11, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12,
2) obce Razová
, se sídlem Razová 351, Bruntál,
3) České republiky – Státního pozemkového úřadu
se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a (s adresou pro doručování Územní pracoviště Bruntál, Partyzánská 7),
4) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (s adresou pro doručování Územní odbor Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9), a
5) Lesů České republiky, s. p.
, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106 (s adresou pro doručování Lesní správa Bruntál, Partyzánská 17),
o určení vlastnictví oprávněné osoby
, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 252/2008 , o dovolání žalobců a) a d) až g) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 11 Co 154/2012 -452, takto:
I. Dovolání se
odmítá
.
II. Žalobci a), d) až g) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit účastníku ad 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Petra Tomana, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a), d) až g) a účastníky ad 2) až 5) nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z těchto účastníků.
O d ů v o d n ě n í :
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. prosince 2011, č. j. 17 C 252/2008 -386, ve výroku I ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci – v řízení podle části páté občanského soudního řádu – domáhají určení, že jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky /označených/ nemovitostí v kat. území R. a žádají, aby v tomto smyslu bylo nahrazeno negativní rozhodnutí o určení vlastnictví vydané Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem v Bruntále dne 23. července 2008, č.1608/2, č. j. PÚ/2192/2008-Dr.
Odvolací soud vzal za prokázané, že předchůdci žalobců (V. a J. R.) se březnu r. 1946 ujmuli držby předmětných nemovitostí, jež tvořily příděl pod číselným označeným 65 (v katastru obce R.). Přihlížeje i k okolnostem doprovázejícím dané přídělové řízení dospěl odvolací soud k závěru, že přídělové řízení nebylo završeno vydáním rozhodnutí o přídělu (přídělové listin y), i proto, že J. R. nebyl osobou „trestně zachovalou“ a nebyly naplněny podmínky pro přidělení zemědělských nemovitostí označený přídělcům (kteří byli následně „vyškrnuti“ ze seznamu přídělců). S odkazem na ustanovení § 5 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., odvolací soud uzavírá, že toliko převzetí držby zemědělské půdy, bez vydání rozhodnutí o jejím přídělu, k nabytí vlastnického práva nepostačuje. Předchůdci žalobců – dle zjištění soudů nižších stupňů – v držbu vzaté nemovitosti opustili nejpozději v roce 1949, z důvodů ryze ekonomických. Vzdání se přídělu v roce 1957 již mělo význam toliko evidenční a nebylo doprovázeno stavem tísně na straně přídělců. Odvolací soud tak dochází k závěru, že předchůdkyně žalobců V. R., která za svého života uplatnila nárok na vydání nemovitostí u povinných osob a pozemkového úřadu, nebyla oprávněnou osobou (§ 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) a negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby (§ 9 odst. 4 zákona o půdě) je tedy správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), d) až g) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř. “), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ). Zpochybňují závěr odvolacího soudu, že předpokladem řádné držby přídělu a vzniku vlastnického práva k přiděleným zemědělským nemovitostem je vydání rozhodnutí o přídělu. Poukazují na skutková zjištění soudů nižších stupňů, z nichž dle dovolatelů vyplývá, že s jejich předchůdci bylo jednáno jako s přídělci, kteří nemovitosti bezpečně nabyli do vlastnictví. Tyto skutečnosti – pokračují dovolatelé – soudy nižších stupňů přehlížejí, stejně tak jako okolnost, že ke ztrátě vlastnického práva přídělců došlo až v roce 1957 vzdáním se přídělu ve stavu tísně, jež dovolatelé podřazují restitučnímu důvodu podle § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě (přechod nemovitostí na stát darováním v tísni). Závěry soudu, že vzdání se přídělu jejich předchůdci nebylo důsledkem politického nátlaku po únoru r. 1948, pokládají za spekulativní a tím i nesprávný, jež zpochybňuje nestranný a objektivní přístup soudu při projednávání a rozhodnutí věci. Přitom se dovolávají závěrů, které v dané věci vyslovil dovolací soud již v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1068/2011 . Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Účastník ad 1) pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuelně zamítnuto.
Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. , kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a nejde o situaci uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , tedy za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. o. s. ř. a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se nepřihlíží.
Otázkou přechodu zemědělské půdy do vlastnictví přídělce podle § 5 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval (srov. např. rozsudek ze 4. 12. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1580/2000 , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 12, C 888; nebo rozsudek ze 7. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 645/2004 , publikován tamtéž pod C 2752, sv. 30), uzavíraje, že „vlastnictví k zemědělské půdě mohlo přídělci vzniknout již na základě držby uchopené v průběhu přídělového řízení, i když přídělová listin listina byla vydána později“. Jak Nejvyšší soud k této otázce uvedl již v rozsudku ze dne 27. února 1997, sp. zn. 2 Cdon 1163/96 , (uveřejněném v příloze časopisu Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 3, „jestliže ustanovení § 5 odst. 2 dekretu stanoví, že přidělená půda přechází do vlastnictví přídělce dnem převzetí držby, určuje tak rozhodující právní skutečnost, vzhledem ke které – byť ovšem na základě nabývacího titulu (rozhodnutí o přídělu) – dochází ke vzniku vlastnického práva. Jinými slovy, ustanovení § 5 odst. 2 určuje, za jaké (další) podmínky – a kdy – se tato osoba, existuje-li titul přechodu vlastnictví, stane vlastníkem“.
Citované závěry dovolacího soudu nejsou v kolizi ani s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 355/96 , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, č. 124; nález ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 99/99 , publikovaný tamtéž pod č. 64, sv. 14; nebo nález ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. I. ÚS 101/99 , uveřejněný tamtéž pod č. 172, sv. 16).
Z konstantní judikatury dovolacího soudu současně vyplývá, že k prokázání skutečností o dokončení přídělového řízení není vždy třeba předložení konečného rozhodnutí o přídělu (přídělové listin y) a že takový požadavek byl by zjevně nepřiměřený (v případě řízení o určení oprávněné osoby dle § 4a odst. 1 až 5 zákona o půdě též protismyslný), v situaci, „kdy po řadě let spojených s bouřlivými a často nelegálními zásahy státu při kolektivizaci zemědělství nutně muselo docházet i ke ztrátě dokladů, včetně těch, jež měly být státem evidovány. Proto je třeba, aby v případech návrhů podle tohoto ustanovení soudy vycházely nejen z listin o přídělu, ale hodnotily celkový proces přídělového řízení“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2001, sp. zn. 28 Cdo 1580/2000 , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 12, pod č. C 888, nebo rozsudek ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 548/2003 ).
Tomuto požadavku soudy nižších stupňů v nyní posuzovaném případě ovšem dostály. Též v reakci na závěry, které Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 11. 5. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1068/2011 , podstatně doplnily dokazování a jimi učiněné závěry nyní reflektují všechny relevantní okolnosti, které doprovázely posuzované přídělové řízení, jež jeví se jako řízení evidentně nedokončené, z důvodů na straně uvažovaných přídělců. V této souvislosti lze zmínit zejména zjištění týkající se vlastnictví přídělců i k jiným nemovitostem, absence „trestní zachovalosti“ na straně jednoho z přídělců, nedoložení zaplacení ceny přídělu, následné opuštění zemědělské půdy z důvodů ekonomických (v situaci, kdy přídělci byli povinni na přidělené půdě osobě hospodařit), „vyškrtnutí“ ze seznamu přídělců a v neposlední řadě též srovnání s průběhem jiných v daném místě ukončených přídělových řízení. Tyto závěry odvolacího soudu mají přitom povahu závěrů skutkových, nikoliv právních. Pro otázky skutkové ovšem rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a ani případná kritika těchto skutkových zjištění nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř.
Uzavírá-li tedy odvolací soud, že předchůdci žalobců se vlastníky nárokovaných zemědělských nemovitostí nestali (a že do držby vzaté nemovitosti dobrovolně upustili již v r. 1949), jeví se logickým i závěr o vyhotovení listin y z r. 1957 nesoucí název „vzdání se přídělu“ (totiž již pouze z důvodů evidenčních, v situaci, kdy uvažovaní přídělci na zemědělské půdě již řadu let nehospodařili). Ostatně i samo vzdání se přídělu (§ 132 odst. 1 zákona č. 141/1920 Sb., občanský zákoník ) bylo by jednostranným právním úkonem vlastníka, kterým se zříká vlastnictví k přídělu, mající za následek obnovení vlastnického práva státu k přídělu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 465/2000 ; ústavní stížnost proti němu podanou ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 367/02 ). Vzdání se přídělu (či jeho odnětí) jako výslovně upravený restituční důvod ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě přitom nezná a nelze je podřazovat ani zvláštnímu důvodu uvedenému v § 6 odst. 1 písm. h) zákona o půdě (nejde o převod na základě darovací smlouvy uzavřené dárcem v tísni). Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1007/2009 – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 2620/2010 ) lze v souvislosti se vzdáním se přídělu uvažovat o restitučním důvodu podle § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě (vydání nemovitostí, které v rozhodné době přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody). Skutečnosti podřaditelné tomuto důvodu (zejména pak politická persekuce přídělců) v řízení prokázány nebyly, ba naopak závěry odvolacího soudu případné naplnění tohoto restitučního důvodu bezpečně vyvracejí.
Jak již výše okrajově zmíněno, právní závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani se závěry, které dovolací soud v této věci vyslovil již v rozsudku ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 1068/2011 , v němž soudy nižších stupňů v prvé řadě upozornil na relevantní judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu. Vyslovil-li se pak předběžně též k některým závěrům skutkovým (že předložené listin y „mohou postačovat k důkaznímu závěru…“), šlo o závěry nikterak kategorické, nadto vycházející z tehdejšího skutkového stavu, který po zrušení rozsudků soudů nižších stupňů doznal v dalším řízení podstatného doplnění.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ , odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř. o. s. ř. ), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 , § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolatele (žalobce a/ a d/ až g/), jejichž dovolání bylo odmítnuto stíhá povinnost k náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům dovolacího řízení (srov. § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ), z jejichž okruhu vznikly náklady toliko účastníku ad 1), jenž podal vyjádření k dovolání a k jehož nákladům patří odměna advokáta v částce 3.100,- Kč (ve výši mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 50.000,- Kč; srov. § 6 odst. 1 , § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. , ve znění účinném do 31. 12. 2013), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 714,- Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. o. s. ř. ), tj. celkem 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2014
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu