Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 824/2013

28 Cdo 824/2013

U S N E S E N Í

a) L. R.

,

b) Z. R.

,

c) M. Č.

,

d) D. M.

,

e) A. M.

,

f) A. O.

,

g) V. F.

, a

h) J. R.

, žalobců a), d) až g) zastoupených Mgr. Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, za účasti:

1) Zemědělského družstva Razová, státního podniku v likvidaci

, IČ: 13642090,

se sídlem v Praze 6 - Řepy, Třanovského 622/11, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12,

2) obce Razová

, se sídlem Razová 351, Bruntál,

3) České republiky – Státního pozemkového úřadu

se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a (s adresou pro doručování Územní pracoviště Bruntál, Partyzánská 7),

4) České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (s adresou pro doručování Územní odbor Ostrava – Radvanice, Lihovarská 1335/9), a

5) Lesů České republiky, s. p.

, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106 (s adresou pro doručování Lesní správa Bruntál, Partyzánská 17),

o určení vlastnictví oprávněné osoby

, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o dovolání žalobců a) a d) až g) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. listopadu 2012, č. j. -452, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalobci a), d) až g) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit účastníku ad 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Petra Tomana, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobci a), d) až g) a účastníky ad 2) až 5) nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z těchto účastníků.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 1. prosince 2011, č. j. -386, ve výroku I ve věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci – v řízení podle části páté – domáhají určení, že jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky /označených/ nemovitostí v kat. území R. a žádají, aby v tomto smyslu bylo nahrazeno negativní rozhodnutí o určení vlastnictví vydané Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem v Bruntále dne 23. července 2008, č.1608/2, č. j. PÚ/2192/2008-Dr.

Odvolací soud vzal za prokázané, že předchůdci žalobců (V. a J. R.) se březnu r. 1946 ujmuli držby předmětných nemovitostí, jež tvořily příděl pod číselným označeným 65 (v katastru obce R.). Přihlížeje i k okolnostem doprovázejícím dané přídělové řízení dospěl odvolací soud k závěru, že přídělové řízení nebylo završeno vydáním rozhodnutí o přídělu (přídělové y), i proto, že J. R. nebyl osobou „trestně zachovalou“ a nebyly naplněny podmínky pro přidělení zemědělských nemovitostí označený přídělcům (kteří byli následně „vyškrnuti“ ze seznamu přídělců). S odkazem na ustanovení § 5 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb., odvolací soud uzavírá, že toliko převzetí držby zemědělské půdy, bez vydání rozhodnutí o jejím přídělu, k nabytí vlastnického práva nepostačuje. Předchůdci žalobců – dle zjištění soudů nižších stupňů – v držbu vzaté nemovitosti opustili nejpozději v roce 1949, z důvodů ryze ekonomických. Vzdání se přídělu v roce 1957 již mělo význam toliko evidenční a nebylo doprovázeno stavem tísně na straně přídělců. Odvolací soud tak dochází k závěru, že předchůdkyně žalobců V. R., která za svého života uplatnila nárok na vydání nemovitostí u povinných osob a pozemkového úřadu, nebyla oprávněnou osobou ( , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“) a negativní rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví oprávněné osoby ( zákona o půdě) je tedy správné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a), d) až g) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ “), co do důvodů mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Zpochybňují závěr odvolacího soudu, že předpokladem řádné držby přídělu a vzniku vlastnického práva k přiděleným zemědělským nemovitostem je vydání rozhodnutí o přídělu. Poukazují na skutková zjištění soudů nižších stupňů, z nichž dle dovolatelů vyplývá, že s jejich předchůdci bylo jednáno jako s přídělci, kteří nemovitosti bezpečně nabyli do vlastnictví. Tyto skutečnosti – pokračují dovolatelé – soudy nižších stupňů přehlížejí, stejně tak jako okolnost, že ke ztrátě vlastnického práva přídělců došlo až v roce 1957 vzdáním se přídělu ve stavu tísně, jež dovolatelé podřazují restitučnímu důvodu podle zákona o půdě (přechod nemovitostí na stát darováním v tísni). Závěry soudu, že vzdání se přídělu jejich předchůdci nebylo důsledkem politického nátlaku po únoru r. 1948, pokládají za spekulativní a tím i nesprávný, jež zpochybňuje nestranný a objektivní přístup soudu při projednávání a rozhodnutí věci. Přitom se dovolávají závěrů, které v dané věci vyslovil dovolací soud již v rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. . Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.

Účastník ad 1) pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, eventuelně zamítnuto.

Ostatní účastníci se k dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v dovolacím řízení postupoval podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. čl. II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a nejde o situaci uvedenou v ustanovení (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen podle ustanovení , tedy za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Otázkou přechodu zemědělské půdy do vlastnictví přídělce podle § 5 dekretu presidenta republiky č. 28/1945 Sb. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval (srov. např. rozsudek ze 4. 12. 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 12, C 888; nebo rozsudek ze 7. 6. 2004, sp. zn. , publikován tamtéž pod C 2752, sv. 30), uzavíraje, že „vlastnictví k zemědělské půdě mohlo přídělci vzniknout již na základě držby uchopené v průběhu přídělového řízení, i když přídělová byla vydána později“. Jak Nejvyšší soud k této otázce uvedl již v rozsudku ze dne 27. února 1997, sp. zn. , (uveřejněném v příloze časopisu Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 3, „jestliže ustanovení dekretu stanoví, že přidělená půda přechází do vlastnictví přídělce dnem převzetí držby, určuje tak rozhodující právní skutečnost, vzhledem ke které – byť ovšem na základě nabývacího titulu (rozhodnutí o přídělu) – dochází ke vzniku vlastnického práva. Jinými slovy, ustanovení určuje, za jaké (další) podmínky – a kdy – se tato osoba, existuje-li titul přechodu vlastnictví, stane vlastníkem“.

Citované závěry dovolacího soudu nejsou v kolizi ani s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, č. 124; nález ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. , publikovaný tamtéž pod č. 64, sv. 14; nebo nález ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. , uveřejněný tamtéž pod č. 172, sv. 16).

Z konstantní judikatury dovolacího soudu současně vyplývá, že k prokázání skutečností o dokončení přídělového řízení není vždy třeba předložení konečného rozhodnutí o přídělu (přídělové y) a že takový požadavek byl by zjevně nepřiměřený (v případě řízení o určení oprávněné osoby dle až 5 zákona o půdě též protismyslný), v situaci, „kdy po řadě let spojených s bouřlivými a často nelegálními zásahy státu při kolektivizaci zemědělství nutně muselo docházet i ke ztrátě dokladů, včetně těch, jež měly být státem evidovány. Proto je třeba, aby v případech návrhů podle tohoto ustanovení soudy vycházely nejen z listin o přídělu, ale hodnotily celkový proces přídělového řízení“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 12, pod č. C 888, nebo rozsudek ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. ).

Tomuto požadavku soudy nižších stupňů v nyní posuzovaném případě ovšem dostály. Též v reakci na závěry, které Nejvyšší soud v dané věci vyslovil již v rozsudku ze dne 11. 5. 2001, sp. zn. , podstatně doplnily dokazování a jimi učiněné závěry nyní reflektují všechny relevantní okolnosti, které doprovázely posuzované přídělové řízení, jež jeví se jako řízení evidentně nedokončené, z důvodů na straně uvažovaných přídělců. V této souvislosti lze zmínit zejména zjištění týkající se vlastnictví přídělců i k jiným nemovitostem, absence „trestní zachovalosti“ na straně jednoho z přídělců, nedoložení zaplacení ceny přídělu, následné opuštění zemědělské půdy z důvodů ekonomických (v situaci, kdy přídělci byli povinni na přidělené půdě osobě hospodařit), „vyškrtnutí“ ze seznamu přídělců a v neposlední řadě též srovnání s průběhem jiných v daném místě ukončených přídělových řízení. Tyto závěry odvolacího soudu mají přitom povahu závěrů skutkových, nikoliv právních. Pro otázky skutkové ovšem rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a ani případná kritika těchto skutkových zjištění nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení

Uzavírá-li tedy odvolací soud, že předchůdci žalobců se vlastníky nárokovaných zemědělských nemovitostí nestali (a že do držby vzaté nemovitosti dobrovolně upustili již v r. 1949), jeví se logickým i závěr o vyhotovení y z r. 1957 nesoucí název „vzdání se přídělu“ (totiž již pouze z důvodů evidenčních, v situaci, kdy uvažovaní přídělci na zemědělské půdě již řadu let nehospodařili). Ostatně i samo vzdání se přídělu (§ 132 odst. 1 zákona č. 141/1920 Sb., ) bylo by jednostranným právním úkonem vlastníka, kterým se zříká vlastnictví k přídělu, mající za následek obnovení vlastnického práva státu k přídělu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. ; ústavní stížnost proti němu podanou ústavní soud odmítl usnesením ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. ). Vzdání se přídělu (či jeho odnětí) jako výslovně upravený restituční důvod ustanovení zákona o půdě přitom nezná a nelze je podřazovat ani zvláštnímu důvodu uvedenému v zákona o půdě (nejde o převod na základě darovací smlouvy uzavřené dárcem v tísni). Podle konstantní judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 17. 1. 2011, sp. zn. ) lze v souvislosti se vzdáním se přídělu uvažovat o restitučním důvodu podle zákona o půdě (vydání nemovitostí, které v rozhodné době přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody). Skutečnosti podřaditelné tomuto důvodu (zejména pak politická persekuce přídělců) v řízení prokázány nebyly, ba naopak závěry odvolacího soudu případné naplnění tohoto restitučního důvodu bezpečně vyvracejí.

Jak již výše okrajově zmíněno, právní závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani se závěry, které dovolací soud v této věci vyslovil již v rozsudku ze dne 11. května 2011, sp. zn. , v němž soudy nižších stupňů v prvé řadě upozornil na relevantní judikaturu dovolacího soudu i Ústavního soudu. Vyslovil-li se pak předběžně též k některým závěrům skutkovým (že předložené y „mohou postačovat k důkaznímu závěru…“), šlo o závěry nikterak kategorické, nadto vycházející z tehdejšího skutkového stavu, který po zrušení rozsudků soudů nižších stupňů doznal v dalším řízení podstatného doplnění.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – z pohledu dovolateli uplatněných dovolacích důvodů – není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu , odst. 3 ) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), nepřípustné dovolání odmítl ( , ).

Dovolatele (žalobce a/ a d/ až g/), jejichž dovolání bylo odmítnuto stíhá povinnost k náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům dovolacího řízení (srov. , , část věty před středníkem a ), z jejichž okruhu vznikly náklady toliko účastníku ad 1), jenž podal vyjádření k dovolání a k jehož nákladům patří odměna advokáta v částce 3.100,- Kč (ve výši mimosmluvní odměny advokáta za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 50.000,- Kč; srov. , a , ve znění účinném do 31. 12. 2013), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč ( cit. vyhlášky) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 714,- Kč ( ), tj. celkem 4.114,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. května 2014

Mgr. Petr K r a u s

předseda senátu