Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1289/2013

28

Cdo 1289/2013

ROZSUDEK

města Loket,

IČ: 00259489, se sídlem v Lokti, nám. T. G. Masaryka 1, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 10, proti žalovanému L

esy České republiky, s. p.

, IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106,

o určení vlastnického práva

, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2013, č. j. -54, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. ledna 2013, č. j. -54, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 24. 9. 2012, č.j. -29, určil, že žalobce je vlastníkem v rozhodnutí specifikovaných pozemků (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně z žalobcem předložených důkazů (zj. zápis Národního pozemkového fondu ze dne 18. 10. 1948, návrh a přehled přídělů) zjistil, že předmětné pozemky byly podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. přiděleny právním předchůdcům žalobce (obce Cecha a Dvory) na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 16. 7. 1948, č.j. 81.871/48-IX/Z-23. Obec Cecha přitom převzala příděl dnem 1. 11. 1948. Žalobce vyzval žalovaného k vydání předmětných pozemků výzvami doručenými ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na žalobce podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „“), dnem 1. 7. 2000. Vzhledem k výzvám žalobce na vydání nemovitostí doručeným žalovanému ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010, tj. před uplynutím desetileté vydržecí doby, přitom dle závěrů soudu prvního stupně nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva žalovaným. Soud prvního stupně rovněž dospěl k závěru, že novelizované ustanovení vydržení vlastnického práva žalovaným vylučuje. Z uvedených důvodů žalobě vyhověl.Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, č.j. -54, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Na jejich základě ovšem dovodil, že k přechodu vlastnického práva k pozemkům na žalobce došlo již okamžikem účinnosti , tj. k 24. 5. 1991, neboť šlo o pozemky, které obce, jsoucí právními předchůdci žalobce, vlastnily k 31. 12. 1949 ( ). Žalovaný, jenž vykonával jejich oprávněnou držbu od 24. 5. 1991, tudíž dle závěrů odvolacího soudu vydržel vlastnické právo k pozemkům dříve, než její oprávněnost mohl žalobce zpochybnit výzvami došlými žalovanému ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010. Odvolací soud rovněž uzavřel, že žaloba o určení vlastnického práva podaná až v roce 2012 představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Z výše uvedených důvodů odvolací soud žalobě nevyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že řešil otázky hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „“). Konkrétně namítal, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. , že za situace, kdy příděl předmětných pozemků nebyl prokázán rozhodnutím Ministerstva zemědělství o přídělu zemědělské nebo lesní půdy ale listinami podpůrnými, šlo o případ restituce podle a nikoliv podle Desetiletá vydržecí doba tak dle názoru dovolatele počala běžet až dnem 1. 7. 2000, přičemž její běh byl přetržen podáním výzev k vydání nemovitostí doručených žalovanému ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010. Dovolatel, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. , zpochybňoval též závěr odvolacího soudu o tom, že podání určovací žaloby v posuzovaném případě představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel rovněž vytýkal, odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. , a ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. , překvapivost rozsudku odvolacího soudu. Uváděl přitom, že nebyla prokázána oprávněná držba předmětných nemovitostí žalovaným. Námitka vydržení vlastnického práva státem zřízeným subjektem by dle názoru dovolatele mohla být navíc v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel vyjádřil taktéž názor, že ustanovení ve znění novely tohoto vydržení vlastnického práva státem vylučuje. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , shledal dovolání přípustným podle ustanovení , neboť při řešení hmotněprávních otázek, na nichž napadený rozsudek závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. , dospěl k závěru, že teprve novela , vydaná pod č. , účinná dnem 1. 7. 2000, umožnila obcím, které neměly k dispozici předtím nezbytně požadované důkazy o svém vlastnictví k nemovitostem v období před 31. 12. 1949 (přídělová, přídělový plán) uplatnit restituční nárok. Od účinnosti totiž k uplatnění nároku postačily i jiné dokumenty (návrh přídělu a další). Absence dříve požadovaných důkazů přitom má za následek přerušení vydržecí doby na straně povinné osoby.

V projednávané věci obsah spisu nasvědčuje tomu, že žalobce přídělovouu ani přídělovým plánem nedisponoval. Jelikož tak mohl svůj nárok uplatnit teprve podle ustanovení , vydržecí doba, jejímž uplynutím žalovaný coby oprávněný držitel mohl vydržet vlastnické právo k předmětným pozemkům, počala běžet až od účinnosti novely č. , jíž bylo uvedené ustanovení včleněno do (tj. od 1. 7. 2000). Poněvadž žalovaný, jak se podává ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně, pozbyl dobrou víru o tom, že je vlastníkem předmětných pozemků nejpozději ve dnech 1. 6. 2010 a 16. 6. 2010 (tj. před uplynutím desetileté vydržecí doby běžící od 1. 7. 2000), kdy obdržel výzvy k vydání dotčených pozemků, vlastnické právo k pozemkům se zřetelem k dosud zjištěnému skutkovému stavu vydržením nenabyl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. ). Závěr odvolacího soudu, že vlastníkem předmětných pozemků je žalovaný, tudíž za zjištěných skutkových okolností neobstojí.

Nesprávný je též závěr odvolacího soudu, že podání žaloby o určení vlastnického práva představuje výkon práv v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).K žalobě na určení vlastnictví z hlediska výkonu práva v rozporu s dobrými mravy Nejvyšší soud zaujal právní názor již v rozsudku ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněném v Právních rozhledech č. 8, ročník 1999, str. 429, v němž uzavřel, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. ). Od uvedeného právního názoru se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.

Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné a dosavadní výsledky řízení bez dalšího neumožňují o věci rozhodnout, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení ( věty první ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. září 2013JUDr. Josef R a k o v s k ýpředseda senátu