Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1034/2015

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

město Loket,

DIAMO, s. p.,

se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, zastoupenému JUDr. Vladimírou Oktábcovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Milínská 205, IČ 00002739,

o určení vlastnického práva k

nemovitostem

,

vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2015, č. j. -197, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2015, č. j. -197,

se

zrušuje

a věc

se vrací

Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 11. 9. 2014, č. j. -167, zamítl žalobu na určení žalobce vlastníkem pozemků blíže specifikovaných ve výroku I., a ve výroku II. žalovaného zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 33 457 Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobce je právním nástupcem obce N., jež nabyla dnem 1. 11. 1948 na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 16. 7. 1948, č. j. 81871/48-IX/Z-23 pozemek v k. ú. N., který je v současné době označen parcelními čísly 124, 125, 126, 127 a 466/4. Vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce byl vlastníkem pozemku ke dni 31. 12. 1949 a žalobce nabyl pozemek v souladu s ustanovením již ke dni 24. 5. 1991. Podle soudu prvního stupně však nelze zcela vyloučit možnost státu či státního podniku vydržet obecní majetek; je nepřiměřené trestat státní podnik – žalovaného za velmi dlouhou dobu trvající pasivitu obce. Věc posoudil podle , ve znění a žalobu zamítl z důvodu vydržení nemovitostí státním podnikem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 1. 2015, č. j. -197, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a ve výroku II. žalovaného zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 16 456 Kč. Odvolací soud považoval v dané věci za podstatné posouzení, zda žalobce svou žalobou podle vykonával své vlastnické právo v souladu nebo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. Vyšel ze zjištění, že Městský úřad Loket – odbor výstavby a územního plánování rozhodl kladně o návrhu žalovaného na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby ,,Odvedení a čištění důlních vod“, a že účetní pořizovací hodnota stavby na předmětných pozemcích činila 26 618 000 Kč. Město Loket v rozhodnutí ze dne 4. 3. 1996 vyslovilo jako majitel dotčených pozemků souhlas s výstavbou. Ze smlouvy ze dne 29. 4. 2003 zjistil, že došlo k převodu hospodaření s majetkem státu ze státního podniku Lesy České republiky na žalovaného. Zdůraznil, že žalobce se mohl domáhat určení vlastnického práva již od účinnosti , t. j. ode dne 24. 5. 1991 a nikoli až od 1. 7. 2000, přičemž je zřejmé, že žalobce své vlastnické právo k pozemkům neuplatňoval od května 1991 do března 2013, t. j. téměř 22 let. Nečinný zůstal i přesto, že věděl o chystané stavbě, neboť byl účastníkem stavebního i vodoprávního řízení, nijak však nezasáhl ani v době příprav či průběhu stavby, kdy rozsáhlý komplex staveb na pozemku v hodnotě 26,5 miliónů realizoval v podložené víře (vycházeje ze všech dostupných údajů o vlastnickém právu státu), že staví na státním pozemku. Vybudováním obecně prospěšného zařízení na čištění vod realizoval povinnost, která mu byla uložena v roce 1992 Okresním úřadem v Sokolově. Pokud obec uplatnila svůj restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti a neučinila návrh na zápis do katastru nemovitostí, nelze vyloučit závěr o tom, že stát vlastnictví nepozbyl. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Proto odvolací soud posoudil individuální okolnosti daného případu též z hlediska obč. zák. Dospěl k závěru, že stát prostřednictvím žalovaného (státního podniku) jako vlastník vždy důvodně vystupoval a nakládal s pozemkem a hospodařil s ním jako řádný hospodář, nerušeně od roku 1948 až do roku 2013. Právní úkon žalobce, jímž se po letech přihlásil k vlastnictví pozemku, je nutno považovat za rozporný s dobrými mravy ve smyslu obč. zák.; právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014 podle nelze aplikovat.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož žaloba o určení vlastnictví nemůže být posuzována jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák. Platí také, že pokud obec podá žalobu do 31. 3. 2013, o své vlastnictví uplynutím času nepřišla (viz aktuální judikatura Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ). Rozhodnutí odvolacího soudu řeší rovněž otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, totiž, zda podání žaloby na určení vlastnictví na základě výslovného příkazu (resp. novelizovaného ustanovení ), lze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a zda zastavění pozemků po rozhodném dni (po přechodu vlastnictví) brání určovací žalobě. Dále se jedná o otázku, zda aplikace obč. zák. může vést k zániku vlastnického práva a k jakému okamžiku. Nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá v tom, že v dané věci nedošlo k transferu majetku na třetí osoby, pozemky jsou stále ve vlastnictví České republiky a stejně tak stavby na nich umístěné - časový aspekt věci v restitucích podle má význam pouze při převodu majetku na třetí osoby, k čemuž zde nedošlo. Dále tvrdil, že pokud bylo umožněno podat žalobu na určení, nelze tento postup považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Obcím jím byla dána poslední možnost, jak dosáhnout vydání majetku a nelze proto dovozovat vydržení ani výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný ani jeho právní předchůdci nemohli být od 24. 5. 1991 v dobré víře a pozemky v dobré víře držet a nakládat s nimi. Vlastnické právo nabyl žalobce dnem 24. 5. 1991, v letech 1995 a 1996 došlo k zastavění pozemků a doklady o svém vlastnictví získal až v roce 2000. Výstavbě nemohl zabránit. Předmětné pozemky nikdy nebyly převedeny do vlastnictví třetí osoby a nejde tedy o střet dvou práv účastníků. Podle dovolatele žalobce má své vlastnické právo k pozemkům a žalovaný ke stavbám na nich stojícím. Žalobce podal do 31. 3. 2013 určovací žalobu a podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu uplynutím i více než 20 let od přechodu nedošlo k pozbytí vlastnictví obce k majetku nabytému podle Navrhl proto změnu rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se mění rozhodnutí soudu prvního stupně a určuje se, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a též na náklady dovolacího řízení.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, které bylo ve lhůtě podle ustanovení podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 a čl. II bod 2 , kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolací soud se předně, dospěl-li k závěru, že dovolání je ve smyslu přípustné s ohledem na námitku, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když učinil závěr, že žalobu na určení vlastnického práva lze zamítnout postupem podle obč. zák. pro výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zabýval prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem při řešení shora předestřené otázky; v těchto dovolacích mezích (jimiž je dovolací soud vázán) a po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu , jež provedl bez jednání ( věta první ), dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale i důvodné.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák

výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

K uvedené otázce, zda podání žaloby o určení vlastnického práva představuje (může představovat) výkon práv v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák., jejíž řešení je významné i pro rozhodnutí v dané věci (odvolací soud fakticky na základě posouzení této otázky žalobu zamítl), se Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. nebo např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. ). V prvně citovaném rozhodnutí dovolací soud ze své dosavadní judikatury připomněl, že nesprávný je závěr odvolacího soudu, že podání žaloby o určení vlastnického práva představuje výkon práv v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) a učinil tak s poukazem na starší již ustálenou judikaturu.

K žalobě na určení vlastnictví z hlediska výkonu práva v rozporu s dobrými mravy totiž Nejvyšší soud zaujal právní názor již např. v rozsudku ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněném v Právních rozhledech č. 8, ročník 1999, str. 429, v němž uzavřel, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. ), neboť žaloba na určení vlastnického právo má deklaratorní charakter a pouze se jí konstatuje, zda určitý (sporný) právní vztah či právo existuje či neexistuje. Nejde tedy o výkon práva, jak to má na mysli ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák, ale o uplatnění procesního práva na určení existence práva nebo právního vztahu. V případě šikanózního uplatňování takové žaloby by pak leda nemohl být shledán naléhavý právní zájem na jejím podání, který je základním předpokladem úspěšnosti této žaloby (viz již zmíněný rozsudek sp. zn. ). Od uvedeného právního názoru se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. V uvedených souvislostech je pak nepodstatné, jestli k podání předmětné žaloby, tak jako v tomto případě, došlo podle , ve znění , kdy uvedené specielní ustanovení takovou možnost výslovně konstruuje (a to dokonce pod sankcí ztráty vlastnictví, nebude-li podána ve lhůtě tam uvedené), nebo byla podána podle

Z uvedeného vyplývá, že kategorický závěr odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobce domáhat se určení vlastnictví k pozemku předmětnou žalobou je v rozporu s dobrými mravy (a to právě s přihlédnutím ke kritériím, jež Nejvyšší soud akcentoval již v judikatuře shora citované), neobstojí a jeho posouzení věci je třeba považovat za nesprávné.

Nad rámec nutného, s ohledem na restituční charakter sporu a na okolnost, že se odvolací soud zabýval i otázkou možného vydržení předmětných nemovitostí státem resp. státním podnikem (byť tato otázka není dovoláním zpochybňována), přičemž shledal nesprávným závěry soudu prvního stupně, považuje dovolací soud nad rámec dovolacího přezkumu za užitečné připomenout, že i ve vztahu k této otázce se judikatura ustálila díky nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. (dostupný na

www.nalus.cz

). Závěry vyplývající z tohoto nálezu byly aprobovány i následnou bohatou judikaturou Nejvyššího soudu. Již v rozsudku ze dne 19. února 2014, sp. zn. (a znovu pak i v rozsudku ze dne 3. dubna 2014, sp. zn. , a stejně tak jako v usneseních ze dne 27. února 2014, sp. zn. a – veřejnosti dostupná na

www.nsoud.cz

) Nejvyšší soud připomněl, že ke znovunabytí vlastnictví obcí k tzv. historickému majetku (včetně tzv. dalšího přídělového majetku podle , ve znění ) docházelo

ex lege

již účinností tohoto právního předpisu a že lhůta stanovená obcím k podání návrhu za zápis nemovitostí do evidence nemovitostí ( ) byla lhůtou toliko pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí) má účinky toliko deklaratorní a že s nesplněním této povinnosti nebyla spojena žádná sankce (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2002, sp. zn. ). (jenž nabyl účinnosti dne 29. 6. 2012) byl pak novelizován též v jeho ustanovení , tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, jímž teprve byla jednoznačně stanovena nejzazší lhůta, do kdy je obec povinna podat návrh na zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí nebo žalobu na určení vlastnického práva u soudu a současně jím byla stanovena fikce zpětného přechodu vlastnického práva na stát k 1. 4. 2013, pokud tak obec ve stanovené lhůtě neučiní. Tím zákonodárce současně vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty (shodně nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. , nebo nález ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. ). Vše shora uvedené platí i v případě, kdy na místě státu coby žalovaný vystupuje státní podnik, jehož je stát zakladatelem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. ), kdy nutno na situaci hledět odlišně, než když jde o případ nabytí majetku třetí osobou převodem od státu.

Zmatečnosti (, a b/ a ) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.

Za dané procesní situace (při zrušení nákladového výroku rozsudku jako závislého rozhodnutí) bylo pak nadbytečné zabývat se dovoláním zpochybňovanou správností výroku II. rozsudku odvolacího soudu.

Protože rozsudek odvolacího soudu správný není a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej zrušil ( ), a to jak v napadeném výroku o věci samé, tak i v akcesorickém výroku nákladovém; současně věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věty druhé ).

Odvolací soud je ve smyslu věty první ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci ( věty druhé ).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. května 2017

Mgr. Miloš Pól

předseda senátu