Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 526/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce M. M.,bytem P., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 3, proti žalovanému K. P.,bytem Ú., zastoupenému JUDr. Ivetou Végsöovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Lucemburská 1569/47, o obnovu řízení o zaplacení 279.260,- Kč, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2011, č. j. -61, takto:

I.

Dovolání

se odmítá.

II.

Žalovanému

se

náhrada nákladů dovolacího řízení

nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 22. 9. 2011, č. j. -61, potvrdil usnesení ze dne 30. 3. 2011, č. j. -39, kterým Okresní soud Praha – východ (soud prvního stupně) zamítl „návrh žalobce na povolení obnovy řízení“ a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – dospěl k závěru, že žaloba na obnovu řízení byla podána opožděně. Přisvědčil především jeho názoru, že žalobce se o důvodu obnovy dozvěděl v den, kdy mu byl doručen rozsudek odvolacího soudu ze dne 9. 1. 2007, č. j. -75 (soud prvního stupně v této souvislosti citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. ). Dovodil rovněž, že za situace, kdy byl žalobce zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí, je nutno za den doručení citovaného rozsudku považovat den, kdy byl tento rozsudek doručen jeho zástupci ( ve znění do 30. 6. 2009 – dále jen „ před novelou“), tj. den 1. 2. 2007. Konstatoval, že následujícího dne počala běžet subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení, jež skončila dne 1. 5. 2007. Za bezvýznamný považoval okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci, a proto (stejně jako soud prvního stupně) z důvodu nadbytečnosti neprováděl dokazování k prokázání této skutečnosti.

Proti usnesení odvolacího soudu (a to výslovně do jeho „všech výroků“) podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení ve spojení s ustanovením a uplatnil v něm dovolací důvody podle a b) Vyjadřuje přesvědčení, že skutečnost, že byl rozsudek ve věci určení vlastnictví doručen právnímu zástupci účastníka, nemůže být „kvalifikovanou znalostí ve vztahu k možnosti podat návrh na obnovu řízení“. Je toho názoru, že doručení rozhodnutí ve věci osobě odlišné od účastníka, fakticky zkracuje subjektivní lhůtu účastníka k podání návrhu na obnovu řízení, přičemž v této souvislosti především namítá, že je-li počátek běhu subjektivní lhůty vázán na objektivní skutečnost, pozbývá tato lhůta významu; za „dozvěděl se“ by pak mohla být výkladem odvolacího soudu považována situace, kdy by byl rozsudek doručen uložením a navíc právnímu zástupci účastníka. Konstatuje, že i v situaci, kdy je rozsudek doručován právnímu zástupci účastníka, nelze reálně předpokládat, že by advokát mohl předat písemné vyhotovení rozsudku svému klientu ten samý den, kdy mu byl rozsudek doručen. Namítá, že samotné doručení rozsudku není „dostatečnou skutečností“ proto, aby se účastník dozvěděl o nové skutečnosti a mohl ji uplatnit v návrhu na obnovu řízení, přičemž má za to, že je nutné, aby účastník soudu předložil rozsudek s doložkou právní moci. Jde tedy o odpověď na otázku, ve kterém okamžiku se rozsudek stává materiálním pokladem (novou skutečností) pro podání návrhu na obnovu řízení. Dovolatel dále cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , a poukazuje na nesprávnost jeho úvahy týkající se počátku běhu subjektivní lhůty, jíž spatřuje v tom, že skutečnost, kdy rozhodnutí nabude právní moci, se účastník řízení nemůže dozvědět v den, kdy se tak skutečně stane, neboť rozhodnutí je doručováno oběma stranám řízení a každé z nich v jiný okamžik. V této souvislosti namítá, že v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu je počátek běhu subjektivní lhůty vázán ke skutečnosti, o které se účastník nedozví a kterou v daném okamžiku není schopen prokázat; tento právní názor je tak v rozporu s již ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu „prokazující“ počátek běhu subjektivní lhůty např. v případě náhrad škod, kdy nestačí pouhá znalost o škodě a její výši, ale je vyžadována určitá kvalifikovaná znalost o tom, kdo škodu způsobil a jaká je její výše. Naplnění dovolacího důvodu podle pak spatřuje dovolatel v tom, že oba soudy nepřipustily provedení jím navrhovaných důkazů k prokázání skutečnosti, kdy se on sám dozvěděl o „předmětném rozsudku a kdy taková povědomost byla kvalifikovanou“. Navrhl, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena zpět k dalšímu řízení.

Žalovaný v dovolacím vyjádření namítl, že dovolání nesplňuje podmínky , zcela se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a uvedl, že otázka běhu subjektivní lhůty již byla řešena několika rozsudky Nejvyššího soudu, což konstatuje i usnesení odvolacího soudu, jež odkazuje na usnesení „NS “. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 22. září 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) s ohledem na čl. II. bod 7 dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel výslovně napadl rovněž nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) však zastává názor, že ve vztahu k tomuto výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení a b), odst. 3 – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 27. 1. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura); navíc dovolání proti nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002).

Ve smyslu je dovolání přípustné též proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení platí obdobně ( ).

Ustanovení tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v (včetně omezení, jež plynou z ustanovení ).

Z ustanovení ve spojení s pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 9. 2003, sp. zn. , uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).

Dovolání není přípustné podle ve spojení s ustanovením a b) , neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně, potvrzené napadeným usnesením, bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.

Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení ve spojení s

Dovolání tak může být přípustné podle ve spojení s (který byl zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky z 21. 2. 2012, sp. zn. ) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu ( ).

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolatel svými námitkami brojí proti právnímu posouzení otázky počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení, je-li důvodem obnovy řízení rozhodnutí soudu.

Podle žalobou na obnovu řízení mohl účastník napadnout pravomocný rozsudek mimo jiné, bylo-li tu rozhodnutí, které nemohl bez své viny použít v původním řízení před soudem prvního stupně.

Rozhodnutím umožňujícím povolení obnovy řízení ve smyslu jsou rozhodnutí vydaná o předběžných otázkách podle a 2 , tj. případy, kdy příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl soud předchozím rozhodnutím vázán či z dřívějšího rozhodnutí vycházel, anebo posoudil-li sám předběžnou otázku, a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoliv vydaným rozhodnutím ji posoudil jinak.

Podle žaloba na obnovu řízení musela být podána ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy, nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit; běh této lhůty však neskončil před uplynutím tří měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí. Tato subjektivní lhůta k podání žaloby na obnovu řízení počíná u důvodů obnovy řízení uvedených v od okamžiku, kdy se ten, kdo obnovu řízení navrhuje, o důvodu obnovy dozvěděl.

Podle doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním je v právní moci.

Podle je výrok pravomocného rozsudku pro účastníky závazný, nestanoví-li zákon jinak. Dle je pak v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě pro jiné osoby, závazný též pro všechny orgány.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že je-li důvodem obnovy řízení podle rozhodnutí soudu, které nemohl účastník bez své viny v původním řízení použít, může jím být jen rozhodnutí pravomocné. Jen takové rozhodnutí je totiž pro soud jako státní orgán závazné podle

V dovolatelem citovaném rozhodnutí z 24. 11. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud dovodil, že subjektivní tříměsíční lhůta k podání žaloby na obnovu řízení podle před novelou běží účastníkovi, který byl rovněž účastníkem řízení, v němž bylo vydáno nové rozhodnutí, od právní moci nového rozhodnutí. Konstatoval, že je-li účastníkovi (k rukám jeho zástupce) doručeno (nové) rozhodnutí odvolacího soudu, pak může vycházet z toho, že bylo doručeno i dalším účastníkům a že tak nabylo právní moci. I kdyby jim bylo doručeno dříve nebo později, nemůže lhůtu k podání žaloby zmeškat. Pro případ (nového) rozhodnutí soudu prvního stupně může jeho právní moc odvodit od délky odvolací lhůty. Pro uvedený závěr, že určující je právní moc rozhodnutí, svědčí i skutečnost, že počátek subjektivní lhůty nemůže být dán na vůli účastníka, kdy si opatří rozhodnutí s doložkou právní moci, případně kdy právní moc rozhodnutí vyznačí soud. Dovolací soud nemá důvod – i přes námitky dovolatele – se odchýlit od uvedeného závěru ani v projednávané věci.

Přestože odvolací soud z posléze uvedeného názoru na otázku počátku běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby na obnovu řízení (je-li důvodem obnovy řízení rozhodnutí soudu) nevycházel, je jeho závěr, že žaloba byla podána opožděně, v konečném důsledku správný. Je tomu tak proto, že (nové) rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 3. 2007 a žalobce podal žalobu na obnovu řízení až 19. 6. 2007, tj. po uplynutí subjektivní tříměsíční lhůty.

Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) neprovedení jím navrhovaných důkazů, je třeba uvést, že přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. 8. 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1. 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. 3. 2006, sp. zn. , z 28. 2. 2008, sp. zn. a z 28. 7. 2010, sp. zn. ). O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, neboť se bezprostředně nejedná o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence (procesně)právní otázky zásadního právního významu. Z toho, co bylo řečeno v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle navíc vyplývá, že okolnost, jež měla být navrhovanými důkazy prokázána, byla pro rozhodnutí odvolacího soudu bez významu.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle a ve spojení s přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle věty první a odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a ve spojení s ustanovením Náklady spojené se stručným vyjádřením žalovaného k dovolání sepsaným advokátkou nelze považovat za účelně vynaložené, neboť jeho obsah převážně tvoří rekapitulace dosavadního průběhu řízení, minulo se s důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto, a bylo proto bezvýznamné pro rozhodnutí o dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 22. ledna 2013 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu