Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 655/2016

22 Cdo 655/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. H., zastoupené JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín 81, proti žalované Z. H., zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o vypořádání společného jmění manželů a o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, o návrhu žalobkyně na obnovu řízení, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 10. 2015, č. j. -488, takto:I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

V původním řízení, vedeném u Okresního soudu v Pardubicích (dále soud prvního stupně) pod sp. zn. , se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění manželů a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalovaný byl J. H., který v průběhu řízení zemřel, a soud v řízení nadále pokračoval s jeho procesní nástupkyní Z. H.

Ve věci samé vydal Okresní soud v Pardubicích rozsudek dne 24. 8. 2007, č. j. -188, který byl následně k odvolání žalobkyně částečně změněn a částečně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 2. 2009, č. j. -281. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, č. j. -317, zamítnuto.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 9. 2. 2009, č. j. -281, podala žalobkyně dne 17. 7. 2012 návrh na obnovu řízení. Návrh byl usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 6. 2013, č. j. -409, odmítnut; k odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 5. 2014, č. j. -426, toto usnesení změnil tak, že žaloba na obnovu řízení se neodmítá.

Soud prvního stupně proto návrh na obnovu řízení věcně projednal a usnesením ze dne 16. 4. 2015, č. j. -462, žalobu, kterou se žalobkyně domáhala obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , zamítl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako soud odvolací, usnesením ze dne 13. 10. 2015, č. j. -488, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 10. 2015, č. j. -488, podává žalobkyně dovolání, přičemž z obsahu dovolání se podává, že přípustnost opírá o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “); konkrétně o důvod, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Důvodem podání dovolání je dovolatelkou tvrzené nesprávné právní posouzení věci ( ). Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého byl návrh na obnovu řízení podán opožděně. Podle dovolatelky byla zachována subjektivní lhůta tří měsíců k podání žaloby na obnovu řízení ( ), neboť o důvodu obnovy řízení se dozvěděla až doručením rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Obsah usnesení soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud, ve smyslu § 243f odst. 3 o. s. ř, odkazuje.

Opírá-li dovolatelka přípustnost dovolání o důvod, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak dovolání není přípustné.

Výklad právní otázky, v jaké subjektivní lhůtě musí být podána žaloba na obnovu řízení, nevzbuzuje v soudní praxi žádné pochybnosti. Subjektivní lhůta pro podání žaloby na obnovu řízení činí tři měsíce od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy – u důvodu uvedeného v – nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit – u důvodu uvedeného v (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. ).

Uplynula-li marně subjektivní (tříměsíční) lhůta k podání žaloby na obnovu řízení podle , je bezpředmětná úvaha o „dodržení“ objektivní (tříleté) lhůty podle ; je tomu tak proto, že objektivní lhůta je právně významná pouze potud, že po uplynutí této lhůty je žaloba na obnovu řízení opožděná, i kdyby snad v této době subjektivní lhůta ještě běžela (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. ).

V nyní souzené věci byl rozsudek odvolacího soudu, proti kterému směřuje návrh na obnovu řízení, vydán 9. 2. 2009 (právní moci nabyl 1. 4. 2009) a žaloba na obnovu řízení byla podána 17. 7. 2012. Je tak bez jakýchkoli pochybností, že návrh byl podán až po uplynutí objektivní tříleté lhůty podle Na uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení, že se dovolatelka o rozhodných skutečnostech ve smyslu dozvěděla až doručením rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010 (které nabylo právní moci 17. 12. 2010). I v takovém případě byla žaloba na obnovu řízení podána zjevně opožděně, neboť tříměsíční subjektivní lhůta uplynula nejpozději dne 18. 3. 2010.

Je tak zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle odmítnout.

V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. srpna 2016

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu