Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2955/2011

26

Cdo 2955/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

F. L.

,

zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému

C. Š.

,

zastoupenému Mgr. Ing. Danielem Kováříkem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 40, o zaplacení částky 247.291,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2011, č. j. -118, ve znění usnesení ze dne 9. června 2011, č. j. -146, takto:

I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2011, č. j. -118, ve znění usnesení ze dne 9. června 2011, č. j. -146, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. října 2008, č. j. -91, ve výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 247.291,- Kč,

se odmítá

.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. března 2011, č. j. -118, ve znění usnesení ze dne 9. června 2011, č. j. -146, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. října 2008, č. j. -91, ve výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 247.291,- Kč za dobu od 15. prosince 2002 do zaplacení, a v nákladových výrocích III., IV. a V.,

se zrušuje

a věc

se v tomto rozsahu vrací

Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (vlastník

„budovy č. p. 324 na pozemku p. č. 671/1 a budovy č. p. 124 na pozemku p. č. vše v k.ú. L.“

– dále jen „předmětné nemovitosti“) se domáhal (žalobou podanou u Okresního soudu Brno-venkov /soudu prvního stupně/ dne 15. prosince 2005), aby mu žalovaný zaplatil částku 247.291,- Kč

„spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně od 1. 4. 1999 do zaplacení“

. Při jednání dne 16. října 2008 k dotazu soudu prvního stupně uvedl, že jde-li o požadavek na peněžité plnění ve výši 0,5 % denně z dlužné částky od 1. dubna 1999 do zaplacení označený v žalobním petitu jako úrok z prodlení, jedná se ve skutečnosti o smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky od 1. dubna 1999 do zaplacení (dále též jen „procesní úkon žalobce ze dne 16. října 2008“).

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. října 2008, č. j. -91, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 247.291,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z této částky od 1. dubna 1999 do zaplacení (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. března 2011, č. j. -118, ve znění usnesení ze dne 9. června 2011, č. j. -146, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 247.271,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z této částky od 15. prosince 2002 do zaplacení (výrok I.), a změnil ho v tomto výroku tak, že zamítl žalobu na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 247.291,- Kč od 1. dubna 1999 do 14. prosince 2002 (výrok II.); současně ho změnil v nákladovém výroku III. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a V.).

Při právním posouzení věci vyšel odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z následujícího skutkového stavu. Žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 16. června 1998 nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. července 1998 do 30. června 2003 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 16. června 1998“), na jejímž základě žalobce přenechal žalovanému do užívání nebytové prostory (hostinec) nacházející se v předmětných nemovitostech, přilehlou letní zahrádku a vnitřní zařízení hostince (dále jen „předmět nájmu“). V čl. III. nájemní smlouvy ze dne 16. června 1998 si účastníci sjednali měsíční nájemné ve výši 20.000,- Kč a pro případ prodlení s platbou nájemného smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení (dále jen „ujednání o smluvní pokutě“). Dne 3. května 2005 podepsal žalovaný u označenou jako „Uznání dluhu“ (dále jen „listina ze dne 3. května 2005“, resp. „Uznání dluhu“), v níž uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 247.291,- Kč „plynoucí mu z nájemní smlouvy … ze dne 16. 6. 1998“ a zavázal se ho uhradit ve lhůtě do 31. října 2005 „spolu s 0,5 % úrokem z prodlení denně od 1. 4. 1999 z dlužné částky“. Při výkladu y ze dne 3. května 2005 (postupem podle , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) dospěl odvolací soud ke skutkovým závěrům, že žalovaný tímto uznal dluh na nájemném v částce 247.291,- Kč (dále též jen „dlužné nájemné“), avšak neuznal dluh na smluvní pokutě a ani se nezavázal k jeho zaplacení. Učinil rovněž skutkový závěr, že k 3. květnu 2005 žalovaný dlužil na nájemném částku 247.291,- Kč.

Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že uznání dluhu zaznamenané na ě ze dne 3. května 2005 založilo podle obč. zák. vyvratitelnou právní domněnku, že ke dni uznání (tj. k 3. květnu 2005) trval závazek žalovaného na zaplacení částky 247.291,- Kč „z titulu dlužného nájemného podle nájemní smlouvy ze dne 16. 6. 1998“. Dodal, že uvedenou právní domněnku se žalovanému nepodařilo vyvrátit, neboť ani netvrdil, že by uvedenou částku do 3. května 2005 (resp. po tomto datu) žalobci zaplatil. Poté se zabýval otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě. V této souvislosti – s odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky – dospěl k závěru, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % z celkové dlužné částky denně není nijak nepřiměřená a nepříčí se dobrým mravům; ujednání o smluvní pokutě proto nemůže být z tohoto důvodu neplatné podle obč. zák. Následně posuzoval opodstatněnost námitky promlčení nároku na smluvní pokutu, kterou žalovaný vznesl v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Zde zdůraznil, že smluvní pokuta nebyla předmětem Uznání dluhu, a proto se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle obč. zák. Smluvní pokuta ve sjednané podobě (viz ujednání o smluvní pokutě) je denní majetkovou sankcí za prodlení dlužníka s plněním zajišťovaného závazku; dostane-li se dlužník do prodlení s plněním závazku, trvá jeho prodlení nikoli pouze v první den, ale svůj závazek plnit řádně a včas porušuje každým dalším dnem po celou dobu, po kterou trvá jeho prodlení, a to až do doby poskytnutí plnění. Dodal, že věřiteli tudíž náleží další právo na smluvní pokutu za každý další den prodlení. Vycházeje z uvedených právních názorů dovodil, že právo na zaplacení takto sjednané smluvní pokuty vzniklé za určitý den prodlení se promlčí uplynutím tříleté promlčecí doby počítané od tohoto dne. Uzavřel, že uplatnil-li žalobce podanou žalobou (jíž částečně v žalobním petitu upřesnil procesním úkonem ze dne 16. října 2008) „nárok na zaplacení … smluvní pokuty …u soudu dne 15. 12. 2005“, nelze mu v důsledku vznesené námitky promlčení přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 1. dubna 1999 do 14. prosince 2002, tj. pouze za dobu předcházející třem letům před podáním žaloby. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ohledně dlužného nájemného a smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z částky 247.291,- Kč od 15. prosince 2002 do zaplacení (viz výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a změnil ho ohledně požadavku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně z částky 247.291,- Kč od 1. dubna 1999 do 14. prosince 2002 tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (viz výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že dlužné nájemné uhradil „tak, jak je uvedeno v již předložených důkazech a svědectvích“, a že Uznání dluhu nikdy nepodepsal, „ať již se jedná o podpis falešný nebo bylo použito prázdného papíru s jeho podpisem“. Soudům obou stupňů v této souvislosti rovněž vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na ustanovení revizního soudního znalce z jiné destinace než z Jihomoravského Kraje a že odmítly vyslechnout „svědka navrženého žalobcem, ač tento mohl … do věci vnést světlo“. K tomu dodal, že navíc se mu v mezidobí přihlásili další svědci, o jejichž existenci v době konání předchozího řízení neměl povědomí. Dále rovněž namítl, že rozhodnutí obou soudů týkající se smluvní pokuty nekorespondují s žalobním návrhem (ve skutečnosti jsou s ním v rozporu). V této souvislosti zdůraznil, že v petitu žaloby uvedl žalobce jednoznačný požadavek na „smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 %...“ a nikoli na smluvní pokutu. Podle jeho názoru přitom „k takové změně žalobního návrhu (z požadavku na zaplacení smluvních úroků z prodlení na požadavek na zaplacení smluvní pokuty) ze strany žalobce v proběhlém řízení nedošlo“. V naznačených souvislostech také poznamenal, že pohledávky z nájemní smlouvy ze dne 16. června 1998 byly v době, kdy měl podepsat Uznání dluhu, již promlčené (jejich splatnost nastala dne 1. dubna 1999), a proto žalobce se mohl v daném řízení domáhat pouze úhrady těch pohledávek, které byly předmětem zmíněného uznání. Vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí obou soudů ohledně smluvní pokuty jsou nesprávná i z toho důvodu, že v Uznání dluhu, o které se opíral žalobou uplatněný nárok, není o smluvní pokutě jediná zmínka, a tudíž ji „se zánikem původního právního vztahu“ nelze vymáhat. Kromě toho namítl, že smluvní pokuta byla v nájemní smlouvě ze dne 16. června 1998 sjednána pouze „z dlužného nájemného“, a pokračoval, že Uznání dluhu však nespecifikuje, z čeho se tam uznaná dlužná částka skládá; ze dne 3. května 2005 totiž pouze odkazuje na zmíněnou nájemní smlouvu, a proto uznaný dluh „může být za energie, další služby, za nesplacené penále apod.“. Soudy však přisoudily žalobci smluvní pokutu z celé částky 247.291,- Kč, aniž jakkoli zkoumaly, zda tato částka v plném rozsahu představuje pouze a jen dlužné nájemné. Následně zdůraznil, že v daném případě žalobce smluvní pokutu původně nepožadoval a uplatněný nárok na smluvní úrok z prodlení nemůže být oprávněný. Podle jeho mínění je tomu tak proto, že v občanskoprávních vztazích není přípustné sjednat si jinou výši úroků z prodlení, než jaká plyne z ustanovení obč. zák. ve spojení s (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2005, sp. zn. ). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V doplňku dovolání ze dne 20. prosince 2011 pak mimo jiné uvedl, že smluvní pokuta ve sjednané výši je v rozporu s dobrými mravy podle § 39 obč. zák., neboť je nepřiměřená s ohledem na funkci, kterou má plnit, jakož i s ohledem na výši zajišťovaného závazku. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. .

Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení v souladu s čl. II bodem 10 správně podle , , ve znění účinném před 1. červencem 2009. Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) s ohledem na čl. II. bod 12 dovolání projednal a o něm rozhodl podle citovaného zákona ve znění po novele provedené (dále jen „ ”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas (k doplňku dovolání ze dne 20. prosince 2011 však nepřihlížel, neboť byl podán u soudu prvního stupně až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání / /), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku I. napadeného rozsudku.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku I.) upravují ustanovení a c/ (ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený výrokem I. rozsudku odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. větu za středníkem ).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 19. července 2001, sp. zn. , a ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. října 2002, sp. zn. , ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. , ze dne 25. září 2003, sp. zn. , ze dne 25. března 2004, sp. zn. , ze dne 27. května 2004, sp. zn. , a ze dne 7. října 2004, sp. zn. ). Uvedený závěr lze vztáhnout i na zjišťování obsahu jednostranného právního úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. ), tj. v dané věci na Uznání dluhu. Otázka, k čemu směřovala vůle žalovaného projevená v ě ze dne 3. května 2005, je proto otázkou skutkovou.

Zpochybnil-li tedy dovolatel správnost právního názoru, že u ze dne 3. května 2005 uznal závazek na zaplacení částky 247.291,- Kč žalobci „z titulu dlužného nájemného …“ poukazem na to, co bylo obsahem citované y a vůle v ní projevené a jak – ryze hypoteticky – mohla být tato vůle interpretována, napadl – za použití dovolacího důvodu podle – správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Nezpůsobilý dovolací důvod podle pak uplatnil též námitkami, že dlužné nájemné uhradil a že Uznání dluhu nikdy nepodepsal. K uvedeným dovolacím námitkám tudíž nelze v posuzovaném případě přihlížet.

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , z 31. května 2010, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ).

Dovolací důvod podle dovolatel uplatnil zejména námitkami, že soudy obou stupňů nevyhověly jeho návrhu na ustanovení revizního soudního znalce z jiné destinace než z Jihomoravského Kraje a že odmítly vyslechnout „svědka navrženého žalobcem, ač tento mohl … do věci vnést světlo“. Uvedené námitky však nesměřovaly k výkladu procesního předpisu, a už proto jejich prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit. Navíc šlo přinejmenším zčásti o námitky obecné, z nichž – právě pro jejich obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu.

Zbývá dodat, že okolnost, že dovolateli se v mezidobí přihlásili další svědci, o jejichž existenci v době konání předchozího řízení neměl povědomí, lze uplatnit žalobou na obnovu řízení ( ). Dovolacím důvodem však taková okolnost být nemůže (viz ).

Při řešení otázky přípustnosti dovolání dovolací soud nepřehlédl, že – na rozdíl od námitek, o nichž bylo pojednáno shora – ostatní dovolací námitky směřovaly pouze proti části výroku I. napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,5% denně z částky 247.271,- Kč od 15. prosince 2002 do zaplacení (dále jen „část potvrzujícího výroku týkající se smluvní pokuty“). Vzhledem k tomu nemůže být dovolání ve zbývající části ohledně nároku na zaplacení částky 247.291,- Kč přípustné ani podle ; dovolací soud ho proto v tomto rozsahu podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

Následně dovolací soud zvažoval – z pohledu zbývajících dovolacích námitek – přípustnost dovolání (podle ) proti části potvrzujícího výroku týkající se smluvní pokuty. Přitom neopomenul, že dovolacímu přezkumu nemůže být podroben „neexistující“ právní závěr, a že je tudíž z dovolacího přezkumu vyloučena otázka, zda je v občanskoprávních vztazích přípustné sjednat si jinou výši úroků z prodlení, než jaká plyne z ustanovení obč. zák. ve spojení s

Část potvrzujícího výroku týkající se smluvní pokuty je založena mimo jiných rovněž na právních názorech, že právo na zaplacení smluvní pokuty (sjednané v podobě denní majetkové sankce za prodlení dlužníka s plněním zajišťovaného závazku) vzniklé za určitý den prodlení se promlčí uplynutím tříleté promlčecí doby počítané od tohoto dne a že uplatnil-li žalobce podanou žalobou, jíž částečně upřesnil v žalobním petitu procesním úkonem ze dne 16. října 2008, „nárok na zaplacení … smluvní pokuty …u soudu dne 15. 12. 2005“, nelze mu v důsledku vznesené námitky promlčení přiznat právo na zaplacení požadované smluvní pokuty za dobu od 1. dubna 1999 do 14. prosince 2002, tj. pouze za dobu předcházející třem letům před podáním žaloby v dané věci. Byla-li z tohoto důvodu vznesená námitka promlčení posouzena jako neopodstatněná ve vztahu k nárokům na smluvní pokutu za období od 15. prosince 2002 do zaplacení, spočívá zmíněná část potvrzujícího výroku rovněž na (předběžném) právním názoru (byť nikoli výslovném), že tříletá promlčecí doba ohledně uplatněných nároků na smluvní pokutu se v daném případě stavěla dnem podání žaloby v této věci, tj. dne 15. prosince 2005. Správnost tohoto právního názoru dovolatel v dovolání zpochybnil námitkou (podřaditelnou pod dovolací důvod podle ), že žalobce jednoznačně v petitu žaloby uvedl požadavek na „smluvní úrok z prodlení ve výši 0,5 %...“ a nikoli na smluvní pokutu. Dovolací soud dospěl k závěru, že v části potvrzujícího výroku týkající se smluvní pokuty lze napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam především pro řešení právní otázky, zda ohledně nároků na smluvní pokutu se promlčecí doba stavěla již dnem podání žaloby; za zásadně právně významnou však dovolací soud pokládá rovněž související otázku posouzení procesního úkonu žalobce ze dne 16. října 2008. Uvedené otázky jsou totiž soudy rozhodovány rozdílně, byť již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny (viz posléze uvedený výklad). Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněných otázek – přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a , jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Ve vztahu k části potvrzujícího výroku týkající se smluvní pokuty nebyla existence uvedených vad namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Ve smyslu obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak (ohledně práva na zaplacení smluvní pokuty jinak uvedeno není), je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží ( obč. zák.). Podáním žádosti (žaloby) příslušnému orgánu před uplynutím promlčecí doby se tedy běh této lhůty staví. Účinek spojovaný s podáním žaloby příslušnému orgánu (soudu), tj. stavění běhu promlčecí doby, však lze spojovat pouze s podáním takové žaloby (z hlediska skutkového vymezení uplatněného nároku), o které je v konečném důsledku soudem věcně rozhodováno s tím, že pokud v průběhu řízení žalobce žalobu změní ( před novelou), hmotněprávní účinky změněné žaloby (tímto způsobem nově uplatněného nebo nově uplatněné části nároku) nastávají až dnem, kdy soudu změna žaloby došla, popř. dnem, kdy žalobce učinil toto podání do protokolu nebo kdy podání adresované soudu odevzdal orgánu, který má povinnost je doručit (k obsahově shodným závěrům, byť v poměrech právní úpravy promlčení obsažené v zákoně č. , hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dospěl Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 7. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod C 1546 ve svazku č. 22 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Přitom již v usnesení ze dne 25. září 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 39 v sešitě č. 3 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citované usnesení bylo uveřejněno rovněž pod č. 192 v sešitě č. 10 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura), Nejvyšší soud dovodil, že jestliže žalobce při prvním jednání, které ve věci proběhlo, požadoval, aby mu žalovaná částka byla přiznána jako samostatný nárok a nikoli jako původně uplatněné příslušenství pohledávky, šlo o změnu žaloby ( před novelou). Jiná je však situace tehdy, jde-li – jako v daném případě (viz posléze uvedený výklad) – o vadnou (vnitřně rozpornou) žalobu, kdy mezi tvrzenými rozhodujícími skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor. Pro úplnost zbývá dodat, že rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné o čem a na jakém podkladu má soud rozhodnout. Žalobce proto musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou individualizaci; žalobní petit pak musí z vylíčených rozhodujících skutečností vycházet. O vadnou (vnitřně rozpornou) žalobu jde např. v případě, kdy žalobní petit nevychází z vylíčených rozhodujících skutečností, ale z jiných, v žalobě neuvedených okolností, a nelze proto dovodit, na základě čeho má být o takto formulovaném žalobním petitu rozhodnuto. Takový nedostatek žaloby brání pokračování v řízení a je na předsedovi senátu, aby se postupem podle pokusil o odstranění zmíněné vady; nepostupuje-li tímto způsobem a o vadné žalobě rozhodne a neodstraní-li takovou vadu žaloby ani odvolací soud, je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2003, sp. zn. ).

V posuzovaném případě žalobce v rámci vylíčení rozhodujících skutečností uvedl v žalobě následující. Jako pronajímatel uzavřel s žalovaným jako nájemcem dne 16. června 1998 nájemní smlouvu, kterou mu přenechal do užívání nebytové prostory (hostinec), přilehlou letní zahrádku a vnitřní zařízení hostince za nájemné v měsíční částce 20.000,- Kč a pro případ prodlení žalovaného s placením nájemného si účastníci sjednali „smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky za každý den prodlení“. Za trvání nájemního poměru vznikl žalovanému dluh na nájemném v celkové částce 247.291,- Kč a tento dluh dne 3. května 2005 uznal „co do důvodu i výše“ a zavázal se ho uhradit do 31. října 2005 „spolu s 0,5 % úrokem z prodlení denně od 1. 4. 1999 do zaplacení“, přičemž do současné doby uvedený závazek ani zčásti nesplnil. V žalobním petitu však žalobce – v rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností – požadoval zaplacení částky 247.291,- Kč „spolu s úrokem z prodlení (nikoli se smluvní pokutou)ve výši 0,5 % denně od 1.4.1999 do zaplacení“. S přihlédnutím k řečenému byla žaloba jako celek vnitřně rozporná, a proto se soud prvního stupně uvedený nedostatek žaloby správně pokusil odstranit (byť až při jednání dne 16. října 2008) postupem podle a o žalobcem tehdy upřesněné žalobě pak rozhodl. Jestliže také odvolací soud posoudil procesní úkon žalobce ze dne 16. října 2008 jako pouhé „upřesnění“ žaloby a následně při úvaze o promlčení práva na požadované peněžité plnění (coby práva na smluvní pokutu) vycházel z názoru, že promlčecí doba ohledně smluvní pokuty se v daném případě stavěla dnem podání žaloby (15. prosince 2005), lze jeho právní posouzení věci pokládat za správné. Část potvrzujícího výroku týkající se smluvní pokuty však přesto neobstojí. Je tomu tak proto, že odvolací soud – v rozporu s ustálenou soudní praxí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky např. z 31. srpna 2006, sp. zn. , z 27. ledna 2011, sp. zn. , a z 28. června 2011, sp. zn. ) – přiznal žalobci smluvní pokutu i do budoucna (do zaplacení).

Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v části potvrzujícího výroku týkající se smluvní pokuty správný. Dovolací soud proto napadený rozsudek v této části potvrzujícího výroku a v souvisejících nákladových výrocích zrušil ( věta za středníkem ) a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení odvolací soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.V Brně dne 13. června 2012

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu