Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4503/2009

26

Cdo 4503/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Moravského novinového nakladatelství, a.s. v likvidaci, se sídlem v Brně, Milady Horákové 1955/9, zastoupené JUDr. Sylvou Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 11, proti žalované JUDr. J. S., zastoupené JUDr. Milošem Sobotkou, advokátem se sídlem v Tišnově, Jungmannova 68, o zaplacení částky 436.359,40 Kč a smluvní pokuty, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2009, č. j. -132, takto:

II.Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2009, č. j. -132, se v odstavcích II., IV. a V. výroku, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. března 2006, č. j. -104, v odstavci IV. výroku v části, v níž bylo rozhodnutí potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně (odstavec II. jeho výroku) a v odstavci VI. výroku zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2006, č. j. -104, zastavil řízení o zaplacení částky 14.000,- Kč a o zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 13.638,20 Kč od 6. 6. 2001 do zaplacení (odstavec I., II. výroku), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 389.550,20 Kč (odstavec III.) a smluvní pokutu (specifikovanou v odstavci IV. výroku), to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu co do zaplacení částky 32.809,20 Kč zamítl (odstavec V.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (odstavec VI.).

Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudek soudu prvního stupně (v napadené části) v odstavci III. výroku (o zaplacení částky 389.550,20 Kč), částečně v odstavci IV. výroku (o zaplacení části smluvní pokuty) a v odstavci VI. (o náhradě nákladů řízení) potvrdil, zbývající část rozhodnutí o smluvní pokutě v odstavci IV. výroku změnil a žalobu v této části zamítl; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Shodně se soudem prvního stupně vzal prokázáno, že žalovaná (podnájemnice) užívala nebytové prostory, které jí přenechala žalobkyně (nájemkyně), včetně zařízení, a to na základě smlouvy o podnájmu ze dne 1. 9. 1994 (dále jen „Smlouva“), jejíž součástí byl výpočtový list úhrady za užívání zařízení kanceláře (2.115,- Kč měsíčně) a za užívání nebytových prostor (měsíčně 9.167,- Kč za podnájem, za energii 620,- Kč, vodné a stočné 30,- Kč, topení 410,- Kč, daň z přidané hodnoty), že žalovaná žalobkyni nezaplatila za užívání prostor a zařízení od července 1998 do prosince 2000 a že žalobkyně 7. 8. 2001 odstoupila od smlouvy o nájmu zařízení kanceláře. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že Smlouva je platná, stejně jako připojený výpočtový list, v němž byla stanovena výše nájemného za zařízení a platby za podnájem, že ze Smlouvy nevyplývá, že by výpočtový list musel být nově vyhotoven pro každý následující kalendářní rok i v případě, že nedošlo k žádné změně. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že žalobkyni náleží smluvní pokuta z jednotlivých dlužných částek spojených s podnájmem (vyjma plateb za pronájem zařízení). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty z plateb za nájem kancelářského zařízení (částka 2.220,70 Kč měsíčně), neboť odstoupením od části Smlouvy, jež upravovala mj. i smluvní pokutu, nárok zanikl.

Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma výroku, kterým změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu na zaplacení smluvní pokuty částečně zamítl) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , , dále též jen „“ (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a uplatnila v něm dovolací důvody podle Obsáhle namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily Smlouvu a výpočtový list, jejich platnost a obsah, zejména zda došlo k dohodě o ceně. Poukazuje na to, že ze Smlouvy ani nevyplývá, že by došlo k dohodě o připočtení daně z přidané hodnoty ke sjednané ceně za podnájem a za nájem zařízení kanceláře. Dále namítá, že peněžité plnění nebylo možné žalobkyni přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v řízení vznesla námitku promlčení (uplynula dvouletá subjektivní promlčecí lhůta). Vytýká soudům obou stupňů, že v rozporu s a , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), a konstantní judikaturou nepřihlédly k tomu, že smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky, ale samostatným nárokem. Žalobkyně v bodě II. žaloby vypočetla výši smluvní pokuty ke dni podání žaloby (264.349,- Kč), zároveň však v petitu žaloby požadovala smluvní pokutu z jednotlivých konkrétních měsíčních úhrad za podnájem od splatnosti do zaplacení (do budoucna). Takový petit soudy obou stupňů převzaly do svých rozhodnutí, ačkoliv je smluvní pokuta samostatným nárokem, který vzniká teprve okamžikem prodlení dlužníka. Navíc smluvní pokutu sjednanou v neplatné smlouvě, nelze přiznat. Nesouhlasila ani s výrokem o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně, současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně v dovolacím vyjádření zdůvodnila, proč považuje dovolání za nepřípustné podle , vyvracela argumenty žalované ohledně platnosti podnájemní smlouvy, uplatnění daně z přidané hodnoty u podnájmu (poukázala na to, že se jedná o nové tvrzení uplatněné až v dovolání), jakož i její námitky, směřující proti rozhodnutí o smluvní pokutě; navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem , kterým se mění , dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. 5. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), řádně zastoupenou advokátem ( a 4 ), se zabýval jeho přípustností.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c) Protože ustanovení přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp., jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnila.

Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Dovolatelka výslovně neoznačila právní otázku (obecné konstatování, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, nelze za konkrétní vymezení otázky považovat), s níž spojuje zásadní význam napadeného rozhodnutí v části týkající se zaplacení částky 389.550,20 Kč (nezaplacená úhrada za podnájem, energie, vodné, stočné, topení a úhrada za užívání zařízení kanceláře – odstavec I. výroku rozsudku odvolacího soudu). I když výslovně uplatňuje dovolací důvod podle a namítá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem, z obsahu dovolání ( ) se podává, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o platnosti Smlouvy. Činí tak prostřednictvím námitek, jež směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. hodnocení důkazů soudem.

Je třeba předeslat, že právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudkuNejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2002, pod číslem 46, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. , a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. ).

Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b) – přípustné ( ). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Dovolatelka na základě jiného hodnocení provedených důkazů nabízí „vlastní“ (jiný) skutkový stav věci a z něj dovozuje nesprávnost závěrů, které odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – přijal při posouzení nároku na zaplacení dlužných plateb za podnájem a za užívání vybavení kanceláře.

Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak v tomto ohledu založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Přitom nelze ani přehlédnout, že z části v dovolání uplatnila tzv. „skutkové novoty“ (neexistence dohody o placení daně z přidané hodnoty), které jsou však v dovolacím řízení nepřípustné ( ).

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle dovolatelka zpochybnila správnost závěru odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 389.550,20 Kč není promlčen. S ohledem na skutková zjištění (jež nelze – jak je uvedeno výše - v daném případě zpochybnit) lze uzavřít, že částka 389.550,20 Kč představuje dlužné plnění ze Smlouvy, nikoliv vydání bezdůvodného obohacení, a že žalobkyně podala žalobu v promlčecí době. Závěr soudů obou stupňů, že žalobkyně uplatnila právo na její zaplacení včas a k promlčení jejího nároku nedošlo, je tak správný.

Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu (odstavec I. výroku), kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se zaplacení částky 389.550,20 Kč, není přípustné ani podle Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle věty první a v této části odmítl.

Zásadní právní význam však má napadené potvrzující rozhodnutí v části (odstavec II. výroku) týkající se zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % za každý den prodlení z částky 11.417,50 Kč od data uvedeného ve výroku (6. 8. 1998, 6. 9. 1998 … 6. 1. 2001) do zaplacení, neboť otázku, zda lze přiznat smluvní pokutu i do budoucna, neposoudily soudy obou stupňů v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení zmíněné otázky – přípustným podle

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srovnej např. rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. , ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. , usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. , ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. , ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. ) je smluvní pokuta samostatným majetkovým nárokem, přes jeho akcesorickou povahu jde o nárok se samostatným skutkovým základem, není tak jako úroky z prodlení příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se plněním, které by bylo možné věřiteli soudním rozhodnutím přiznat i do budoucna.

Dospěl-li odvolací soud k závěru, že smluvní pokutu lze přiznat jako opětující se dávku (příslušenství pohledávky) do budoucna, není jeho právní posouzení v této části správné. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí v této části podle ustanovení , části věty za středníkem, zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení ( ). Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil v příslušné části i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu podle ustanovení , věty druhé, vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (, část věty za středníkem, ve spojení s ).

O návrhu na odklad vykonatelnosti ( ) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.

V dalším řízení si bude muset soud prvního stupně ujasnit, za jaké období je smluvní pokuta požadována, neboť v bodě II. žaloby žalobkyně uvádí, že požaduje zaplacení smluvní pokuty „podle petitu“ (tedy i do budoucna) a zároveň, že výše smluvní pokuty činí k 26. 7. 2001 (podání žaloby) celkem 264.349,- Kč.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (, věty druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2011

JUDr. Miroslav F e r á kpředseda senátu