Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 85/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně synlab czech s.r.o., se sídlem v Praze 6, U vojenské nemocnice 1200, IČ: 49688804, zastoupené Mgr. Davidem Řezníčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 20/3, proti žalovanému R. P., zastoupenému Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Brně, Radnická 14, adresa pro doručování Praha 2, Londýnská 59, o zaplacení částky 292.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. března 2011, č. j. -90, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Právní předchůdkyně žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 292.000,- Kč s příslušenstvím. Rozhodující skutečnosti vylíčila v žalobě následovně. Jako nájemkyně uzavřela dne 23. prosince 2008 s žalovaným jako pronajímatelem smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále též jen „Nájemní smlouva“) s účinností od 1. ledna 2009 na dobu neurčitou pro účely laboratorní činnosti a provozu kanceláří. Žalovaný jí nebytové prostory nepředal ve stavu způsobilém k užívání, a to proto, že k provozování laboratorní činnosti nebyly způsobilé a ani nebyly k tomuto účelu kolaudovány. Za této situace dne 3. února 2009 od nájemní smlouvy odstoupila a navíc ji z opatrnosti dne 18. února 2009 ještě vypověděla, a to aniž začala nebytové prostory vůbec užívat. Přes to však žalovanému na základě nájemní smlouvy zaplatila ve dvou splátkách částku 292.000,- Kč, jejíhož vrácení se po něm domáhá, neboť se na její úkor bezdůvodně obohatil.

Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) mezitímním rozsudkem ze dne 5. května 2010, č. j. -36, ve spojení s usnesením ze dne 27. srpna 2010, č. j. -64, vyslovil, že žaloba je co do základu po právu; současně stanovil, že o výši nároků a o nákladech řízení účastníků bude rozhodnuto konečným rozsudkem.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. března 2011, č. j. -90, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Soudy obou stupňů zjistily z provedených důkazů mimo jiných i následující skutečnosti. Právní předchůdkyně žalobkyně jako nájemkyně a žalovaný jako pronajímatel uzavřeli dne 23. prosince 2008 smlouvu o nájmu tam specifikovaných nebytových prostor, a to s účinností od 1. ledna 2009 na dobu neurčitou pro účely laboratorní činnosti a provozu kanceláří. V Nájemní smlouvě si sjednali nájemné, jehož součástí byly úhrady za dodávku tepla a teplé vody, vodného a stočného, odvoz komunálního odpadu, služby vrátnice a úklid společných prostor. Na takto zjištěném skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že Nájemní smlouva je platná (není neplatná podle , , ve znění účinném v době jejího uzavření – dále jen „obč. zák.“) a bylo tudíž možné od ní odstoupit. V této souvislosti především konstatoval, že sjednaný účel nájmu není v rozporu se stavebnětechnickým určením nebytových prostor, neboť „z důvodu předmětu činnosti žalobce vše směřovalo k tomu, že tyto prostory (pronajaté nebytové prostory) měly být kolaudovány ke specifickému účelu laboratoří a nikoli jen kanceláří“. Dále uvedl, že Nájemní smlouva nemůže být neplatná ani z důvodů nerozlišení nájemného a úhrad za služby. Odvolací soud – s odkazem na právní názory obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. dovodil, že Nájemní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť v ní nebylo sjednáno zvlášť nájemné a zvlášť úhrada za služby. V závislosti na tom pak shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žaloba je co do základu po právu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, k němuž se žalobkyně prostřednictvím svého zástupce písemně vyjádřila.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , , ve znění po novele provedené – dále jen „ “ (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle (citované ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – uplatnil (námitkami, že „smluvní strany nájemní smlouvy se dohodly na stavebních úpravách a rekolaudaci předmětných prostor tak, aby mohly být využity kromě kanceláří také následně jako laboratoře, byť předmětem nájemní smlouvy byly pouze kanceláře a haly … k této dohodě došlo z iniciativy žalobce a na jejím základě také žalovaný započal úpravu předmětných prostor na své vlastní náklady … podpisem nájemní smlouvy žalobce prohlásil, že byl seznámen se stavem předmětu nájmu ke dni podpisu smlouvy a že byl připraven jej v tomto stavu převzít … žalovaný předmět nájmu žalobci předal k 1.1.2009 v uvedeném stavu … podpisem smlouvy dal žalovaný v .5 souhlas k tomu, aby žalobce na své náklady a nebezpečí provedl v předmětu nájmu nezbytné stavební úpravy podle jeho potřeb … vzhledem k probíhající rekonstrukci předmětných prostor nebylo teplo objektivně užíváno, voda byla k dispozici pouze na toaletách a v kuchyňce, které ovšem nejsou součástí pronajatých prostor“). Zde nelze mimo jiné přehlédnout, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , rozsudek ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. září 2003, sp. zn. , a ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. ). Otázka, k čemu směřovala vůle stran při uzavírání Nájemní smlouvy, je proto otázkou skutkovou.

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle , který dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – rovněž uplatnil (dovolací námitkou, že „úhrada za elektrickou energii byla prováděna na základě odečtu ze samostatného měřiče, což soudy obou stupňů pominuly a tento fakt nezohlednily“), pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ). Uvedená dovolací námitka však k výkladu procesního předpisu nesměřovala, a proto jí nelze přípustnost dovolání založit.

Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že Nájemní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť v ní nebylo sjednáno zvlášť nájemné a zvlášť úhrada za služby.

Nejvyšší soud České republiky – v poměrech právní úpravy nájmu a podnájmu nebytových prostor účinné až do 18. října 2005 – již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. , dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat podle tehdy účinného znění ve své obligatorně písemné formě všechny požadované náležitosti, tj. mimo jiné i výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Bylo-li „nájemné“ sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy), avšak v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle , neboť v ní absentuje stanovená náležitost – výše nájemného. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 24. září 2007, sp. zn. , uveřejněném pod C 5554 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. v rozsudcích z 15. dubna 2010, sp. zn. , uveřejněném pod C 8532 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 21. dubna 2010, sp. zn. . Uvedený právní názor je využitelný i v poměrech právní úpravy nájmu a podnájmu nebytových prostor účinné v době uzavření Nájemní smlouvy, a to tím spíše, že na rozdíl od předchozí právní úpravy (účinné do 18. října 2005) musí podle této právní úpravy nájemní smlouva obsahovat – vedle dalších náležitostí – rovněž výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytového prostoru nebo způsob jejich určení ( věta druhá , ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy).

Jestliže tedy na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) odvolací soud dovodil, že Nájemní smlouva je neplatná v důsledku nerozlišení plateb nájemného a služeb, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech (dovolacího) řízení, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48 v sešitě č. 6 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. dubna 2012

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu