Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1820/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců a/ Ing. P. F. a b/A. F., zastoupených JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze 8 – Kobylisech, Nad Šutkou 1811/12, proti žalované Atilla Praha, a.s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 808/66, IČ: 61057681, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, o zaplacení částky 108.584,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2009, č. j. -67, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim částku 108.584,- Kč (dále též jen „žalovaná částka“) spolu s tam specifikovaným poplatkem z prodlení. Částku 98.000,- Kč požadovali z titulu dlužného nájemného (ve výši 12.000,- Kč měsíčně) a úhrad za služby (ve výši 2.000,- Kč měsíčně) z „bytu č. 5, I. kategorie, o velikosti 2+kk, který se nachází ve 3. patře domu č. p./č. o. 1473/7 na ulici Pobočná v Praze 4 – Michli“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“), a to za měsíce září a říjen 2006 a leden až květen 2008; částku 10.584,- Kč pak žádali z titulu smluvní pokuty ve výši 0,05% denně z dlužných částek na nájemném a úhradách za služby za každý den prodlení s jejich placením za tam uvedená období. Následně v podání ze dne 13. listopadu 2008 uvedli, že pro případ, že by byl správný názor žalované (vyjádřený v jejím odporu proti vydanému platebnímu rozkazu ze dne 27. srpna 2008, č. j. -18), že její nájemní poměr k předmětnému bytu skončil již k 31. lednu 2007, požadují zaplacení žalované částky z titulu smluvní pokuty za prodlení žalované s vyklizením (předáním) bytu (po skončení nájmu) ve výši dvojnásobku sjednaného měsíčního nájemného za období od 1. února 2007 do 31. října 2008 (viz podání na č. l. 33 – 35 spisu). Při jednání před soudem prvního stupně dne 10. června 2009 pak sdělili, že žalovanou částku uplatňují z titulu smluvní pokuty za prodlení žalované s předáním předmětného bytu (viz protokol o jednání na č. l. 45 – 47 spisu).

Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. června 2009, č. j. -48, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 108.584,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu ohledně tam specifikovaného poplatku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. -67, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném vyhovujícím výroku I. a v nákladovém výroku III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že žalobci jako vlastníci předmětného domu a pronajímatelé předmětného bytu a žalovaná jako nájemkyně bytu uzavřeli dne 31. ledna 2006 smlouvu o nájmu předmětného bytu (dále jen „nájemní smlouva ze dne 31. ledna 2006“, resp. „nájemní smlouva“), a to pro účely ubytování zaměstnanců a externích spolupracovníků žalované, že nájemní poměr k předmětnému bytu byl sjednán na dobu určitou od 1. února 2006 do 31. ledna 2007 (čl. II. odst. 1 nájemní smlouvy) s tím, že pokud nájemní smlouva nebude jednou ze smluvních stran „vypovězena nejméně dva měsíce před ukončením platnosti této nájemní smlouvy a nájemce bude bez výhrad plnit její ustanovení, prodlužuje se nájemní smlouva automaticky o dalších 12 měsíců“ (čl. II. odst. 2 nájemní smlouvy), že žalovaná měla hradit žalobcům nájemné z bytu ve výši 12.000,- Kč měsíčně (čl. III. odst. 1 nájemní smlouvy) a úhradu za služby ve výši 2.000,- Kč měsíčně (čl. III. odst. 5 nájemní smlouvy), že v čl. IV. odst. 1 nájemní smlouvy se „v případě ukončení platnosti této nájemní smlouvy zavázala byt vyklidit a předat pronajímateli ke dni skončení nájmu v řádném stavu s přihlédnutím k běžnému opotřebení“ a že pro případ prodlení s předáním (vyklizením) bytu (po skončení nájmu) se zavázala zaplatit žalobcům smluvní pokutu ve výši dvojnásobku částky sjednaného nájemného za každý i započatý měsíc prodlení (čl. IV. odst. 3 nájemní smlouvy). Dále zjistily, že žalovaná neuhradila žalobcům nájemné za měsíce září a říjen roku 2006 a že předmětný byt dosud nevyklidila.

Na tomto skutkovém základě oba soudy dovodily, že v daném případě nešlo o chráněný nájem bytu ve smyslu a násl. , , ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále jen „obč. zák.“), a že nájemní smlouvou ze dne 31. ledna 2006 byl založen nájemní poměr v režimu obecných ustanovení o nájmu věci ve smyslu a násl. obč. zák. Poté dovodily, že tento nájemní poměr skončil uplynutím sjednané doby nájmu ke dni 31. ledna 2007, neboť nebyl splněn jeden z předpokladů pro jeho automatické prodloužení podle čl. II. odst. 2 nájemní smlouvy (žalovaná totiž neuhradila žalobcům nájemné za měsíce září a říjen roku 2006). Poté uzavřely, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům smluvní pokutu ve výši dvojnásobku měsíčního nájemného (tj. v částce 24.000,- Kč) za každý i započatý měsíc prodlení od skončení nájmu, neboť je v prodlení s plněním povinnosti byt po skončení nájmu vyklidit a předat žalobcům. V této souvislosti dodaly, že žalobci požadovali po žalované smluvní pokutu za období od 1. února 2007 do 31. října 2008 pouze v žalované částce 108.584,- Kč, byť jim na smluvní pokutě za uvedené období náležela suma podstatně vyšší. Výkon práva žalobců na zaplacení žalované částky přitom neshledaly – z důvodů rozvedených v jejich rozhodnutích – v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.); jako neopodstatněnou – z důvodů opět rozvedených v jejich rozhodnutích – posoudily námitku žalované na započtení pohledávky ve výši 24.000,- Kč oproti žalobou uplatněnému nároku. Za této situace žalobě na zaplacení částky 108.584,- Kč vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle a b/ Ve vztahu k dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci ve smyslu namítla, že podle obč. zák. sice je možné pro případ porušení smluvní povinnosti sjednat smluvní pokutu, avšak „jen za porušení povinnosti po dobu platnosti závazku, nikoliv po skončení smlouvy“.V této souvislosti odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (např. na rozhodnutí sp. zn. a ), zejména na rozhodnutí ve věci sp. zn. a na komentář k tomuto rozhodnutí uveřejněný na str. 19 a 20 v mimořádné příloze sešitu č. 24 z roku 2009 časopisu Právní rozhledy, z něhož citovala především právní názor, podle kterého „právo na smluvní pokutu nemohlo vzniknout v okamžiku, kdy smluvní vztah zanikl“. Podle jejího mínění tak odvolací soud vycházel z nesprávné interpretace hmotného práva a nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, pokud vyhověl požadavku na zaplacení smluvní pokuty účtované až poté, co „smlouva skončí, a tudíž zanikne, jejím uplynutím“. S poukazem na okolnosti uvedené v dovolání dále zpochybnila správnost závěru, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení obč. zák. Vadu řízení podle spatřovala v neúplném vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (ve smyslu , , ve znění před novelou provedenou ). V této souvislosti uvedla, že žalobou byl původně uplatněn nárok na nájemné, přičemž v reakci na její námitky (týkající se skončení nájmu předmětného bytu) žalobci podáním ze dne 13. listopadu 2008 změnili žalobu a vylíčili rozhodující skutečnosti tak, že za období od 1. února 2007 do 31. října 2008 jim žalovaná částka náleží z titulu smluvní pokuty, která je jinak představována částkou 504.000,- Kč. Takové vylíčení rozhodujících skutečností pokládala za neúplné, neboť z něj není patrno, za jaké konkrétní období (z výše uvedené doby) je smluvní pokuta účtována nebo zda se žalobci vzdali zbytku nároku na smluvní pokutu ve výši rozdílu mezi částkou 504.000,- Kč a částkou 108.584,- Kč. Na vadu řízení podle usuzovala také z toho, že odvolací soud nerozhodl o jejím návrhu, aby „v režimu úplné apelace“ provedl důkazy, které předložila v řízení před soudem prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudu obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů, uvedli, že ve věci sp. zn. šlo – na rozdíl od projednávané věci – o neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro případ výkonu práva odstoupením od smlouvy, a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle , neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. 1edna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ).

Dovolací námitky uplatněné prostřednictvím dovolacího důvodu podle však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a proto jimi nelze přípustnost dovolání založit.

K námitkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci lze uvést následující.

Napadený rozsudek odvolacího soudu (a potažmo i rozsudek soudu prvního stupně) je založen (rovněž) na (předběžném) právním názoru (byť nikoliv výslovném), že smluvní pokutou lze platně zajistit i splnění sjednané povinnosti nájemce vyklidit byt po skončení nájemního poměru. V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že institut smluvní pokuty zakotvený v (kogentních) ust. § 544 a § 545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. , ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. , a ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. , ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 25. října 2007, sp. zn. , ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. , a ze dne 26. července 2010, sp. zn. ). Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo jiných skutečností uvedených v zákoně (§ 489 obč. zák.). Pro smluvní pokutu je typické, že ji lze sjednat jen pro případ porušení smluvní povinnosti, tj. povinnosti, která vznikla z dvou či vícestranného právního úkonu – smlouvy. Naproti tomu z ust. § 544 a § 545 obč. zák. nelze dovodit, že by bylo možné smluvní pokutou zajistit splnění mimozávazkových povinností nebo povinností ze závazků, jež vznikají na základě jiných právních skutečností než jsou smlouvy. Smluvní pokutou tedy lze zajistit splnění pouze těch povinností, které vyplývají ze závazkových právních vztahů založených smlouvou.

Podle zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) se žalovaná v nájemní smlouvě zavázala, že „v případě ukončení platnosti této nájemní smlouvy … byt vyklidí a předá pronajímateli ke dni skončení nájmu …“; v případě prodlení s předáním bytu se pak zavázala zaplatit pronajímatelům „smluvní pokutu ve výši dvojnásobku částky sjednaného nájemného za každý i započatý měsíc prodlení“. Jestliže soudy za této situace vyhověly požadavku na zaplacení žalované částky jako smluvní pokuty zajišťující splnění smluvní povinnosti (sjednané povinnosti byt po ukončení nájmu vyklidit a předat pronajímateli), odpovídají jejich rozhodnutí ustálené soudní praxi. Poukaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. je nepřípadný, neboť v této věci (a ve věci sp. zn. , která jí předcházela) šlo – na rozdíl od projednávané věci – o ujednání, jehož smyslem bylo sjednání smluvní pokuty rovněž pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, tj. o ujednání, které bylo z tohoto důvodu v rozporu s ustanovením obč. zák. a tudíž bylo absolutně neplatné podle obč. zák.; navíc zde měl nárok na smluvní pokutu vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. ).

Pro řešení otázky, zda výkon práva žalobců na zaplacení žalované částky je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), dovolací soud zásadní právní význam napadenému rozhodnutí nepřiznal. Nejvyšší soud České republiky totiž opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. , ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatelku, která zavinila, že její dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 8.371,- Kč ( , pol. 4. ve spojení s , ve spojení s , , a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 1.794,- Kč představující 20 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. dubna 2011

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu