Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 1260/2006

NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně  E., spol. s r.o., proti žalované R. K. S., a.s., o zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2005  č. j. -107, ve znění opravného usnesení ze dne 8. června 2006 č. j. -124, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 121,75 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. Š., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 9. března 2005 č. j. -73, ve znění opravného usnesení ze dne 31. března 2006 č. j. -123, zamítl návrh žalobkyně, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyní částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně od 16. 11. 1999 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastnice uzavřely podle a násl. (dále jen („ObčZ“) nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl nájem ploch v P. patřících žalované za účelem instalace a provozování zařízení pro venkovní velkoplošnou reklamu – celkem 10 reklamních zařízení. V článku VII této smlouvy se žalovaná jako pronajímatelka zavázala předat předmět nájmu ke dni předem písemně oznámené instalace, a to ve stavu způsobilém ke smluvenému účelu užívání, a dále spolupracovat s žalobkyní jako nájemkyní při řízení před stavebním úřadem. Pro případ neumožnění instalace zařízení podle zákresu, který je dodatkem smlouvy, a odstoupení od smlouvy nájemkyní, bylo sjednáno právo nájemkyně vyúčtovat pronajímatelce smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč za každé reklamní zařízení. K zahájení instalace mělo dojít 8. 11. 1999, zástupci žalované se na tuto schůzku  nedostavili a plochy nebyly připraveny k instalaci, neboť na nich byly vystaveny staré reklamní panely. Příslušné rozhodnutí stavebního úřadu taktéž nebylo vydáno, neboť po podání ohlášení oznámila žalovaná stavebnímu úřadu, že nesouhlasí s umístěním reklamního zařízení, a ve stavebním řízení nebylo proto možno pokračovat. Dopisem ze dne 8. 11. 1999 odstoupila žalobkyně pro porušení smluvních povinností od smlouvy a vyúčtovala žalované smluvní pokutu ve výši 150 000 Kč. Při právním hodnocení věci se soud prvního stupně řídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), který v této věci vyslovil ve svém rozsudku ze dne 30. listopadu 2004 č. j. -63, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu. Nejvyšší soud, vycházeje ze své dosavadní judikatury, dovodil, že z nájemní smlouvy, uzavřené mezi účastnicemi, je zřejmé, že vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti žalované, tak na následné odstoupení od smlouvy žalobkyní. Ujednání, jehož smyslem je sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti, je v rozporu s ustanovením ObčZ, a tedy absolutně neplatné podle ObčZ. Navíc odstoupení od smlouvy má podle ObčZ za následek, že smlouva se od počátku ruší a zanikají práva a povinnosti, vyplývající ze smlouvy; nezaniká nárok na smluvní pokutu, avšak pouze za podmínky, že nárok vznikl ještě před odstoupením od smlouvy v důsledku dřívějšího porušení povinnosti. V daném případě však měl nárok na smluvní pokutu vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy. Z tohoto důvodu shledal soud prvního stupně v dané věci jako absolutně neplatné ujednání o smluvní pokutě sjednané v nájemní smlouvě účastníky řízení, a to právě proto, že bylo vázáno nejen na nesplnění smluvní povinnosti žalované umožnit žalobkyni instalaci reklamního zařízení na pronajatém pozemku, ale také na odstoupení od smlouvy ze strany žalobkyně. Vznik smluvní povinnosti tak byl kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti žalované, tak na následné odstoupení od smlouvy žalobkyní. Nárok na smluvní pokutu proto podle závěru soudu prvního stupně žalobkyni nevznikl.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2005 č. j. -107, ve znění opravného usnesení ze dne 8. června 2006 č. j. -124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Zdůraznil, že smyslem sjednání smluvní pokuty podle § 544 odst. 1 ObčZ je porušení smluvní povinnosti. Odstoupení od smlouvy, které bylo učiněno po právu, mající za následek zrušení smlouvy, jako v dané věci, však nemůže být kvalifikováno jako porušení povinnosti, neboť jde o výkon práva, který oprávněné osobě podle § 48 odst. 1 ObčZ náleží. Nárok na smluvní pokutu měl v dané věci vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy, nedošlo proto k naplnění podmínek stanovených v § 48 odst. 1 ObčZ, podle něhož sice zanikají v důsledku odstoupení od smlouvy všechna práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy, nezaniká však nárok na smluvní pokutu vzniklý ještě před odstoupením od  smlouvy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle , neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle Dovolatelka nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu, kterým se oba soudy řídily. Vychází z názoru, že ujednáním o smluvní pokutě nedošlo k porušení základního právního principu rovnosti stran, neboť jediným důvodem oprávnění účtovat smluvní pokutu bylo porušení povinnosti ze strany žalované a podle jejího názoru se její postavení posílilo tím, že ji zbavilo povinnosti plnit i po zaplacení smluvní pokuty. Nebylo sjednáno, kdy přesně nárok na smluvní pokutu vznikne, dojde-li k porušeni povinnosti žalovanou. Vztah se řídil a 2 ObčZ, podle kterého nárok vznikne v okamžiku, když dojde k porušení smluvní povinnosti, v daném případě neumožněním instalace zařízení. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka „v možnosti soudního omezení zákonem daných práv, v tomto případě omezení smluvní volnosti nad rámec toho, co je výslovně uvedeno v zákoně“. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že ve věci samé již dovolací soud rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004 č.j. -63, ve kterém řešil shodnou právní otázku, jejíhož řešení se nyní žalobkyně domáhá, přičemž odvolací soud při svém rozhodování závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem respektoval. Žalovaná se domnívá, že dovolání žalobkyně není přípustné, a proto navrhla, aby dovolací soud její dovolání odmítl a uložil jí nahradit náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v a písm. c)

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001 sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

V posuzované věci se jedná o otázku vzniku nároku na smluvní pokutu podle § 544 odst. 1 ObčZ, která byla ve smlouvě sjednána pro případ porušení smluvního závazku v návaznosti na výkon práva odstoupit podle § 48 ObčZ od smlouvy. Tato otázka však již byla Nejvyšším soudem vyřešena v souladu s jeho dřívější judikaturou v předchozím rozhodnutí v této věci a Nejvyšší soud nemá důvod svůj právní názor měnit. Odvolací soud i soud prvního stupně tento právní názor dovolacího soudu ve svých rozhodnutích respektovaly.

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ani neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, takže rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Dovolání není proto přípustné ani podle

Nejvyšší soud jej proto dovolání žalobkyně podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a náklady žalované se sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 6 750 Kč [ , , , a , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč ( ) a daně z přidané hodnoty ve výši 19 %, tj. 1 296,75 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně  27.  září   2006

JUDr. Zdeněk  D e s ,  v. r.

předseda  senátu