Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1484/11

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti Atilla Praha, a.s Václavské nám. 808/66,Praha 1, zastoupené Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Vinohradská 126, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. , rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení d (dále jen) a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž mu bylo uloženo zaplatit žalobcům 108 000 Kč, dále požaduje zrušení potvrzujícího rozsudku Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jeho odvolání.

Stěžovatel namítá, že žalobci zcela nedostatečně vymezili předmět řízení, tedy kolik požadují a za jaké období. Žalobou byl původně uplatněn nárok na dlužné nájemné. V reakci na námitky stěžovatele ohledně skončení platnosti nájemní smlouvy žalobci změnili žalobu a vylíčili rozhodné skutečnosti tak, že jim vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty. Stěžovatel považuje vylíčení rozhodných skutečností za neúplné, neboť z něj není vůbec patrno, za jaké konkrétní období je smluvní pokuta účtována, což znesnadňuje případné vznesení námitky promlčení a posouzení otázky věci pravomocně rozsouzené.

Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval svou předchozí judikaturu, pokud jde o námitku, že smluvní pokutu lze účtovat jen po dobu trvání smlouvy, byť zajišťuje např. vyklizení prostor po skončení smlouvy. Poukazuje zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , dle nějž je smluvní pokutu možné sjednat jen za porušení povinnosti po dobu platnosti závazku, nikoliv po skončení smlouvy. Stěžovatel nesouhlasí s argumentací Nejvyššího soudu, dle níž jsou odkazy na předchozí judikaturu nepřípadné, protože v této věci jde o smluvní pokutu za nevyklizení, neboť ani publikovaná judikatura různé typy smluvní pokuty nepřipouštějí a neznají. Dle názoru stěžovatele se jedná o rozhodnutí v rozporu s hmotným právem a věc měla být minimálně předložena Velkému senátu Nejvyššího soudu.

Jak Ústavní soud zjistil, z napadených rozhodnutí vyplývá, že mezi účastníky řízení byl nájemní smlouvou ze dne 31. ledna 2006 založen nájemní poměr v režimu obecných ustanovení o nájmu věci ve smyslu § 663 a násl. obč. zák., který skončil uplynutím sjednané doby nájmu ke dni 31. ledna 2007, neboť nebyl splněn jeden z předpokladů pro jeho automatické prodloužení podle nájemní smlouvy (stěžovatel totiž neuhradil žalobcům nájemné za měsíce září a říjen roku 2006). Žalobci podáním ze dne 13. 11. 2008 a při ústním jednání dne 10. 6. 2009 upřesnili, že požadují zaplacení žalované částky celkem ve výši 108 584 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení stěžovatele s vyklizením a předáním bytu (po skončení nájmu) ve výši dvojnásobku sjednaného měsíčního nájemného, a to za období od 1. února 2007 do 31. října 2008.

Obecné soudy žalobcům smluvní pokutu přiznaly, neboť stěžovatel byl v prodlení s plněním povinnosti byt po skončení nájmu vyklidit a předat žalobcům. V této souvislosti dodaly, že žalobci požadovali po žalované smluvní pokutu za období od 1. února 2007 do 31. října 2008 pouze v žalované částce 108 584 Kč, byť jim na smluvní pokutě za uvedené období náležela suma podstatně vyšší (504 000 Kč). Výkon práva žalobců na zaplacení žalované částky přitom neshledaly v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.

Nejvyšší soud, který neshledal jako přípustné dovolání stěžovatele uplatněné dle , v odůvodnění mj. uvedl, že smluvní pokutou lze zajistit splnění pouze těch povinností, které vyplývají ze závazkových právních vztahů založených smlouvou. Podle zjištěného skutkového stavu se stěžovatel v nájemní smlouvě zavázal, že "v případě ukončení platnosti této nájemní smlouvy ... byt vyklidí a předá pronajímateli ke dni skončení nájmu ..."; v případě prodlení s předáním bytu se pak zavázal zaplatit pronajímatelům "smluvní pokutu ve výši dvojnásobku částky sjednaného nájemného za každý i započatý měsíc prodlení". Jestliže soudy za této situace vyhověly požadavku na zaplacení žalované částky jako smluvní pokuty zajišťující splnění smluvní povinnosti (sjednané povinnosti byt po ukončení nájmu vyklidit a předat pronajímateli), odpovídají jejich rozhodnutí ustálené soudní praxi. Poukaz stěžovatele na rozhodnutí ve věci sp. zn. považoval Nejvyšší soud za nepřípadný, neboť v této věci (a ve věci sp. zn. , která jí předcházela) se jednalo - na rozdíl od projednávané věci - o ujednání, jehož smyslem bylo sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy, tj. o ujednání, které bylo z tohoto důvodu v rozporu s ustanovením obč. zák., a tudíž bylo absolutně neplatné podle obč. zák.; navíc zde měl nárok na smluvní pokutu vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. ).

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných muu ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě pátéy, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud nejdříve konstatuje, že stěžovatel v řízení u obecných soudů ani v ústavní stížnosti nezpochybnil, že žalobcům nezaplatil dlužný nájem za užívání nemovitostí v jejich vlastnictví, ani to, že předmětné nemovitosti ve smluvně stanovené lhůtě nevyklidil a žalobcům je nepředal; stejně tak nezpochybnil, že se účastníci řízení ve smlouvě dohodli na smluvní pokutě pro případ nesplnění závazku s vyklizením a předáním prostor. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud přehodnotil obecnými soudy provedenou interpretaci hmotného práva tak, aby nebyl nucen smluvní pokutu za porušení povinností, k nimž se smluvně zavázal, žalovaným uhradit.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jak dlouhodobě judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecnými soudy jakkoliv zasahovat.

Ústavní soud neshledává jako opodstatněné námitky stěžovatele ohledně neurčitosti předmětu plnění, jež je žalobci požadováno. Z výše uvedeného vyplývá, že předmět sporu byl vymezen dostatečně srozumitelně, neboť je zřejmé, z jakého titulu se žalobci dlužné částky domáhají, na základě jakého smluvního ujednání požadují smluvní pokutu a za jaké období a byly vylíčeny okolnosti, které dle názoru žalobců nárok na smluvní pokutu opodstatňují. V tomto směru se obecné soudy s námitkami stěžovatele vypořádaly a své právní závěry dostatečně odůvodnily, přičemž Ústavní soud jejich právním závěrům nemá z ústavního hlediska co vytknout.

Rovněž námitky stěžovatele vztahující se ke smluvní pokutě nelze hodnotit jako relevantní z hlediska možného porušení ústavnosti. V dané věci se jedná o výklad a interpretaci hmotného práva, která spadá výlučně do pravomoci obecných soudů, přičemž jak je výše předesláno, v tomto směru Ústavnímu soudu nepřísluší závěry obecných soudů přehodnocovat. Danou problematikou se zabýval i Nejvyšší soud, a to v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání. Jeho závěr, dle nějž je poukaz na rozhodnutí sp. zn. nepřípadný, neboť v uvedeném rozhodnutí byla posuzována procesně i skutkově jiná situace (smluvní pokuta byla sjednána pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy a nikoliv pro případ porušení smluvní povinnosti), nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat. Ústavní soud nepovažuje proto za potřebné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat a pouze dodává, že každou věc je třeba zvažovat zcela individuálně a v kontextu všech konkrétních skutkových i právních okolností. Nelze proto "paušálně" dovozovat, že pokud je smluvní pokutou zajištěn závazek k vyklizení pronajatých prostor po skončení nájmu bytu, není možné tento trvající závazek vynucovat formou platně sjednané smluvní pokuty jen z toho důvodu, že již došlo k zániku práva nájmu bytu.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy v souladu zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěr, dle něhož žalobci mají nárok na zaplacení smluvní pokuty, ani nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy pátéy, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. července 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu