Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2475/2008

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY  26 Cdo 2475/2008

U S N E S E N Í

města Staré Město

I. K.,

zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. listopadu 2007, č. j. -56, takto:

 I. Dovolání

se odmítá

.

 II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu

č. 4 o velikost 2+1, I. kategorie s příslušenstvím v domě č. p. 405, sídl. B. ve S. M. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“) a uložil jí byt vyklidit. Výpověď byla obsažena v žalobě a odůvodněna hrubým porušováním povinností nájemkyně, spočívajících v tom, že nájemní poměr sjednaný na dobu určitou dne 31. 12. 2005 zanikl a žalovaná odmítá byt vyklidit. Podáním z 1. 3. 2006 žalobce změnil žalobu tak, aby žalované bylo uloženo vyklidit byt do 15 dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 3. 2006, č. j. -13, změnu žaloby připustil.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V průběhu roku 2006 namítala, že její nájemní poměr k bytu stále trvá; došlo k jeho obnově, neboť žalobce nepodal ve lhůtě 30 dnů od 31. 12. 2005 žalobu na vyklizení bytu, ale žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Dále uvedla, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy. V nájemní smlouvě se zavázal k prodloužení nájemní smlouvy za předpokladu, že bude plnit povinnosti nájemkyně, což také beze zbytku činila. Závazek však porušil, ačkoliv jako obec má povinnost pečovat o potřeby svých občanů. Pokud neprodloužil nájemní smlouvy i dalším nájemcům bytů, navrhovala, aby bylo zjištěno, zda šlo o nájemce, kteří rovněž plnili své povinnosti, a jaké jsou jejich sociální poměry. Sama nemá jinou možnost bydlení a v bytě s ní bydlí tři nezletilé děti.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, č. j. -32, žalované uložil, aby předmětný byt vyklidila do třiceti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení.

 K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, č. j. -56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce jako pronajímatel a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004, že dodatkem byla prodloužena do 31. 12. 2005, že rada žalobce usnesením ze dne 19. 12. 2005 neschválila prodloužení nájemních smluv s 11 nájemci včetně žalované a že žalobce dopisem z 3. 1. 2006 vyzval žalovanou k vyklizení bytu. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nájem žalované k bytu zanikl uplynutím doby dne 31. 12. 2005. K jeho obnovení (prodloužení) podle (dále „obč. zák.“) ve znění před novelou provedenou nedošlo, neboť ve třicetidenní lhůtě od zániku nájmu dne 26. 1. 2006 žalobce podal žalobu o vyklizení bytu. Pouze omylem uvedl, že se domáhá přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Soud prvního stupně také poznamenal, že i kdyby žalobce tuto lhůtu nedodržel, došlo by k obnově nájmu jen do 31. 12. 2006, neboť podle obč. zák. ve znění novely č. již k obnově nájmu bytu podle obč. zák. dojít nemůže. Žalovaná po uplynutí doby nájmu užívá předmětný byt bez právního důvodu, čímž neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce ( odst.

1 obč. zák.). Výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně se vypořádal s argumentací žalované,

a na odůvodnění jeho rozhodnutí proto odkázal. Ten uvedl, že žalovaná nebyla jediným nájemcem, kterému žalobce v prosinci 2005 neprodloužil nájem bytu. Námitku, že nemá jinou možnost bydlení, považoval za irelevantní, neboť se k jednání soudu bez omluvy nedostavila a důkazy k tomuto tvrzení nepředložila. Kromě toho od 23. 3. 2006, kdy jí byla doručena žaloba, také věděla, že žalobce jako vlastník domu nemá zájem byt jí dále pronajímat. Měla tedy dostatek času, aby si zajistila jiné bydlení. K tomu, že žalovaná v odvolání namítla, že k jednání soudu prvního stupně nebyla řádně obeslána, neboť předvolání převzala její dcera, odvolací soud odkázal na vyjádření žalobce, že i tak se žalovaná mohla dozvědět o termínu jednání od dcery a právního zástupce. Žalovaná nemohla z nájemní smlouvy, uzavřené výslovně na dobu určitou, a dodatku, kterým byl nájem prodloužen do 31. 12. 2005, předpokládat uzavření nájemního poměru na dobu neurčitou, a to i z toho důvodu, že žalobce uzavřením dodatku splnil závazek prodloužit nájemní smlouvu v případě řádného plnění povinností žalovanou. Jak žalobce rovněž uvedl ve vyjádření k odvolání, nevyplývá ze smlouvy závazek opakovaného prodloužení doby nájmu. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně stanovil pro vyklizení bytu delší než 15-ti denní zákonnou lhůtu a od ledna 2006 si žalovaná mohla uspořádat bytové potřeby i v zájmu svých tří dětí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela

o (dále „ “) a uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle a b) Odvolacímu soudu vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť se s jejími odvolacími námitkami vypořádal jen tak, že odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně a dokonce i na vyjádření žalobce

k odvolání. Nesprávné právní posouzení spatřuje v aplikaci § 3 odst. 1 a § 35 obč. zák. Nesouhlasí s tím, že odvolací soud vyložil čl. II nájemní smlouvy, v němž bylo ujednáno, že v případě řádného plnění povinností z nájemní smlouvy bude smlouva prodloužena, jako závazek jednorázového prodloužení, a že závazek žalobce splnil. Takový výklad odporuje kriteriím stanoveným v § 35 odst. 1 a 2 obč. zák. Jde proti smyslu tohoto ujednání, kterým byl zájem žalobce prodlužovat nájem nájemcům řádně plnícím své povinnosti. Slovně by také muselo být vyjádřeno, že po 31. 12. 2005 smlouva již prodloužena nebude. Při posouzení práv a povinností účastníků podle obč. zák. nevzal odvolací soud také v úvahu, že žalobce je subjekt, který musí respektovat , o obcích (obecní zřízení). Podle tohoto zákona musí pečovat o všestranný rozvoj svého území a potřeby svých občanů a podle téhož zákona je povinen pečovat o uspokojování potřeb bydlení svých občanů. Pokud žalobci nebránil v prodloužení nájemní smlouvy žádný věcný důvod, je jeho postup šikanozním úkonem, zneužívajícím vlastnické právo. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou , kterým se mění a další související zákony (čl. II, bod 12. tohoto zákona) - dále jen „ ”.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné podle proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolání může být přípustné podle jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních a jde-li

o právní otázku zásadního významu ( )

Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst. 1 písm. c/ ), řeší-li právní otázku, která v rozhodnutí odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem. Způsobilým dovolacím důvodem, na jehož základě lze napadené rozhodnutí přezkoumat, je dovolací důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není postiženo vadou, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. , a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn . ).

Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Ten dovolatelka podle obsahu dovolání ( ) také uplatnila, pokud brojila proti výkladu nájemní smlouvy. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo

1145/99, ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo

2187/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo

2900/99, uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. , ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo

1792/2002, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo

1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo

261/2003, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. , a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. ).

Zásadní význam rozsudku odvolacího soudu po stránce právní nevyplývá ani z namítané vady řízení – nepřezkoumatelnosti tohoto rozhodnutí. Právní otázku výkladu procesního předpisu tím dovolatelka nepředestřela. Nad rámec uvedeného lze dodat, že rozhodnutí vyhovuje požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jež vyplývají z přiměřené aplikace (viz ), a je tedy přezkoumatelné.

Rozsudek odvolacího soudu je založen rovněž na právním závěru, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem nelze v daném případě žalobu na vyklizení bytu za použití

§ 3 odst. 1 obč. zák. zamítnout. Zpochybňuje-li dovolatelka správnost uvedeného právního závěru poukazem na okolnosti specifikované v dovolání, je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. , ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. , a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. ) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Bez zřetele k tomu však lze uvést, že Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozhodnutí ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. , ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. , a ze dne 17. 6 2004 sp. zn. ), vyslovil názor, že užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního

a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností projeví buď určením delší lhůty k vyklizení ( ), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Při zvažování, která z uvedených možností bude užita, je třeba brát do úvahy i situaci žalobce a újmu, která mu v důsledku zvoleného řešení nastane.

 K aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák při vyklizení bytu se Nejvyšší soud vyjádřil i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek. Z jeho odůvodnění mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Při posuzování věci podle § 3 odst.

1 obč. zák. však nelze izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost

a současně opomenout další právně významné okolnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti citovanému usnesení Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. ).

Tyto závěry jsou použitelné i při úvaze o zamítnutí žaloby o vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.

 Pro daný případ lze uzavřít, že odvolací soud se vypořádal s poměry na straně obou účastníků. U žalobce jako obce vzal v úvahu, že je oprávněna rozhodovat o tom, kdo z jejích obyvatel bude nájemcem obecního bytu (ze zápisu jednání rady z prosince 2005 vyplývá, že nájem bytu nebyl prodloužen celkem 11 nájemcům). U žalované přihlédl k tomu, že nájemní poměr byl uzavřen na dobu určitou jednoho roku a že i vzhledem k ujednání, že nájemní smlouva bude prodloužena při řádném plnění povinností nájemce, nemohla legitimně předpokládat, že k prodloužení nájmu musí opakovaně dojít. Dobu, kdy se žalovaná dozvěděla o tom, že žalobce o dalším prodloužení nájmu neuvažuje, považoval za dostatečně dlouhou k tomu, aby si zajistila jiné bydlení i pro tři děti, narozené v letech 1988, 1990 a 1996, které s ní v bytě žily.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. března 2011

JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.

                   předsedkyně senátu