Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 662/2010

U S N E S E N Í

Arcibiskupství pražského

Křesťanskému spolku Sedlčanska, občanskému sdružení

, se sídlem v Sedlčanech, Husova 270, IČ: 42731500, zastoupenému JUDr. Dagmar Říhovou, advokátkou se sídlem v Příbrami VII, ul. 28. října 184, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. října 2009, č. j. -123, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Příbrami (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. dubna 2009, č. j. -83, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené odevzdat žalobci do šesti měsíců od právní moci rozsudku

„budovu čp. 432 na pozemku parc. č. 382 a dále pozemky parc. č. 382 – zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 384 – zahrada, zapsané na LV 2795 pro katastrální území Sedlčany, u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště P.“

(dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „nemovitosti“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. -123, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle , , ve znění po novele provedené /dále jen „ “/ - viz posléze uvedený výklad) odvolací soud především dovodil, že smlouva o nájmu předmětných nemovitostí ze dne 15. prosince 2004 (dále jen „nájemní smlouva“) uzavřená mezi Římskokatolickou farností Sedlčany jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem je absolutně neplatná podle , , ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že jako pronajímatel ji uzavřel v rozporu se zákonem (s ustanovením obč. zák.) subjekt, který nebyl v době jejího uzavření vlastníkem předmětných nemovitostí. K tomuto názoru dospěl mimo jiné i poté, co zaujal negativní stanovisko k otázce, zda Římskokatolická farnost Sedlčany nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením. V této souvislosti totiž dovodil, že jedním z nezbytných předpokladů vydržení vlastnického práva je dobrá víra držitele věci. Přitom – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. – zdůraznil, že dobrá víra je (obecně vzato) vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře. Dodal, že

„při nabývání vlastnického práva k určitému majetku má dobrá víra samostatně právní význam jen tehdy, pojí-li se k domnělému právnímu titulu“

. Vycházeje z uvedeného uzavřel, že Římskokatolická farnost Sedlčany nemohla být v dobré víře, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, a to proto, že z y ze dne 22. července 1969 nazvané „Převod správy“ nemohla – zejména s přihlédnutím k jejímu obsahu – objektivně vyvozovat právní titul k nabytí vlastnického práva k nemovitostem; jiný domnělý nabývací titul svědčící o její dobré víře nebyl žalovaným ani tvrzen (natož prokázán). Shodně se soudem prvního stupně pak odvolací soud dovodil, že je-li nájemní smlouva absolutně neplatná, užívá žalovaný předmětné nemovitosti bez právního důvodu, čímž neoprávněné zasahuje do vlastnického práva žalobce (skutečného vlastníka nemovitostí) ve smyslu obč. zák. Protože výkon vlastnického práva žalobce nepokládal – z důvodů rozvedených v napadeném rozsudku – za rozporný s dobrými mravy ( obč. zák.), vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle (proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle (k okolnostem, které dovolatel – poukazem na zjištění vyplývající podle něj z jednotlivých svědeckých důkazů – rovněž uplatnil) se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází v úvahu pouze v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopise Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , z 31. května 2010, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ). V souzené věci však takto uplatněné dovolací námitky (odvolací soud

„jakékoliv další podpůrné důkazy odmítl provést“

)

k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a už proto jimi nelze založit přípustnost dovolání podle

K námitkám uplatněným prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ lze uvést následující. Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že napadené rozhodnutí je založeno rovněž na právním názoru, že Římskokatolická farnost Sedlčany nenabyla (před uzavřením nájemní smlouvy) vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, neboť z y ze dne 22. července 1969 nazvané „Převod správy“ nemohla – zejména s přihlédnutím k jejímu obsahu – objektivně vyvozovat právní titul k nabytí vlastnického práva k nemovitostem a jiný domnělý nabývací titul svědčící o její dobré víře nebyl žalovaným ani tvrzen (natož prokázán). Správnost uvedeného právního názoru dovolatel zpochybnil dovolací námitkou (podřaditelnou pod dovolací důvod podle ), že

„v případě, kdy není nabývací právní titul objektivně dohledatelný, … nemůže tato skutečnost vylučovat existenci dobré víry potencionálního držitele“

.

Již v rozsudku ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. , uveřejněném na str. 587 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Právní rozhledy, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu („titulu“), který by mohl mít za následek vznik práva. Při posouzení otázky, zda byl držitel „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. , uveřejněný na str. 158 v sešitě č. 5 z roku 1999 časopisu Soudní rozhledy). Tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. června 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 573 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus). Jde tedy o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. února 2000, sp. zn. , a ze dne 19. června 2001, sp. zn. , a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 283 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Takovým titulem (právním důvodem) se může, v případě vydržení vlastnického práva, rozumět pouze právní úkon, jímž se věc převádí na jiného vlastníka, např. smlouva kupní, darovací, dohoda spoluvlastníků o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, rozhodnutí státního orgánu apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2006, sp. zn. ). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1067 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Pro úplnost zbývá dodat, že skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, byla předpokladem vydržení i v době před 1. lednem 1992 (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. února 1999, sp. zn. ). Citovaná judikatura je tudíž využitelná i pro účely posouzení otázky vydržení vlastnického práva k věci, jejíž držby se domnělý vlastník chopil v době před zmíněným datem.

V posuzovaném případě žalovaný dovozoval existenci (domnělého) právního důvodu, s nímž by bylo možné spojovat dobrou víru Římskokatolické farnosti Sedlčany o jejím vlastnickém právu k předmětných nemovitostem, z obsahu y ze dne 22. července 1969 nazvané „Převod správy“. Zmíněná – se zřetelem ke všem okolnostem daného případu – však takovým právním důvodem být nemůže, neboť i kdyby s ní jmenovaný subjekt nabytí vlastnického práva mylně spojoval, nešlo by v souzené věci o omyl omluvitelný. S přihlédnutím k obsahu uvedené y by totiž každý subjekt, jenž by – při jejím čtení – zachoval náležitou opatrnost, musel mít důvodné pochybnosti o tom, že na jejím základě nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Jestliže tedy odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle ) dovodil, že Římskokatolická farnost Sedlčany nenabyla (před uzavřením nájemní smlouvy) vlastnické právo k předmětným nemovitostem vydržením, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Lze jen dodat, že správnost uvedeného právního názoru nemůže zvrátit dovolatelova námitka založená na úvaze o případné „objektivní nedohledatelnosti“ (jiného) nabývacího titulu. Je tomu tak proto, že soud rozhoduje zásadně jen na základě zjištěného skutkového stavu věci ( ). Zmíněná úvaha dovolatele je však založena na okolnostech, které ve zjištěném skutkovém stavu podklad nemají a vzhledem k jejich hypotetické povaze ani mít nemohou.

Zpochybnil-li dovolatel – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání, jímž navíc přikládal jiný právní význam – rovněž správnost závěru, který odvolací soud přijal při posouzení věci podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. , uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. , ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. , ze dne 9. února 2005, sp. zn. , a ze dne 23. února 2005, sp. zn. ) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.

Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že soudní praxe je při výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. jednotná potud, že na jeho základě nelze konstituovat právo, které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá, nýbrž lze jen omezit stávající právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. , uveřejněný pod č. 87 ve svazku 4, dílu druhém z roku 1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 12 v sešitě číslo 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že je-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. Uvedené právní názory lze vztáhnout i na vyklizení domu obsahujícího pouze nebytové prostory. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí např. i rozsudky Nejvyššího soudu z 18. září 2008, sp. zn. , z 15. října 2008, sp. zn. , a z 19. srpna 2009, sp. zn. .

Vycházeje z uvedených závěrů dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. března 2011

JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.

předseda senátu