Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 553/2013

-176

U S N E S E N Í

T. P.

T. M.

, P., zastoupenému Mgr. Danielem Šimánkem, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Vašátkova 176/2, o vyklizení bytu a garážových stání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. února 2012, č. j. -125, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.573,- Kč k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. července 2011, č. j. -80, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené předat žalobci do tří měsíců od právní moci rozsudku

„byt - jednotku č. (

dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“

)

v objektu bydlení - budově vedené pod popisnými čísly, postavené na pozemcích parc. č., zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., katastrální pracoviště Praha, obec P., na LV č. pro katastrální území S.“

(výrok I.),

„garáž – jednotku č. (

dále jen „předmětná garáž“, resp. „garáž“

)

v budově vedené pod popisnými čísly, postavené na pozemcích parc. č, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlaví město P., katastrální pracoviště Praha, obec P., na LV č. pro katastrální území S.“

(výrok II.),

„garáž – jednotku č. (

dále jen „předmětná garáž“, resp. „garáž“

)

v budově vedené pod popisnými čísly, postavené na pozemcích parc. č. , zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., katastrální pracoviště Praha, obec P., na LV č. pro katastrální území S.“

(výrok III.); současně zamítl žalobu, aby předmětný byt a garáže byla povinna vyklidit spolu s žalovaným i původně žalovaná M. P., a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a touto žalovanou (výrok IV.). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným (výrok V.).

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. února 2012, č. j. -125, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích I., II., III. a v nákladovém výroku V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které – s přihlédnutím k jeho obsahu ( , , ve znění před novelou provedenou /dále jen „ “/) – směřuje proti uvedenému rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. o vyklizení předmětného bytu. Žalobce se k dovolání prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 29. února 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ “).

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I.) není přípustné podle (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené v tam označených vyhovujících výrocích a v nákladovém výroku rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. , avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. věta za středníkem ). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle ) dovolatel – opět vzhledem k obsahu dovolání – uplatnil dovolacími námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky, zda v daném případě jde o výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy ve smyslu , , ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (dále jen „obč. zák.“).

Ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., je napadený rozsudek založen na právních názorech, že dovolateli nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného bytu (dále jen „první právní názor“) a že – z důvodů v něm uvedených – nelze vyklizení bez vázanosti na bytovou náhradu pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy; postačí poskytnutí delší než zákonné, v projednávaném případě tříměsíční lhůty k vyklizení (dále jen „druhý právní názor“).

Především je zapotřebí zdůraznit, že v dovolání nebyla relevantním způsobem zpochybněna správnost prvního právního názoru. Zde dovolatel neuvedl žádné dovolací důvody ( ). Jeho odkaz na obsah podání učiněných v průběhu předchozího řízení před soudy nižších stupňů (v daném případě na argumentaci, o níž opřel své odvolání) totiž nelze považovat za uvedení důvodů, pro které se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. , uveřejněné pod č. 30 v sešitě č. 3 z roku 2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec uvedeného dovolací soud přesto dodává, že ani v laické veřejnosti není žádných pochyb o tom, že nájemní poměr k bytu vzniká zásadně na základě nájemní smlouvy ( a násl. obč. zák.) jako dvoustranného právního úkonu uzavřeného mezi pronajímatelem a nájemcem. Nebyl-li takový právní úkon mezi účastníky uzavřen, muselo být dovolateli od počátku zřejmé, že mu nesvědčí žádný právní důvod k užívání předmětného bytu. Na tom nemůže nic změnit ani závazek dlužníka, obsažený ve smlouvách o smlouvách budoucích, že s budoucími kupujícími uzavře v dohodnutých lhůtách smlouvy o převodu vlastnického práva k bytům.

Ve vztahu k druhému právnímu názoru je zapotřebí zdůraznit, že Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. , z 3. února 2004, sp. zn. , z 18. května 2004, sp. zn. , ze 17. června 2004, sp. zn. ) vyslovil názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaného bytu (tj. užívá-li žalovaný vyklizovaný byt bez právního důvodu), nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jeho vyklizení a žalobu zamítnout. Následně však byla soudní praxe usměrněna stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněným pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení ( ), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). Ustálená soudní praxe dosud nezaznamenala odklon ani od názoru, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení obč. zák., je nutno učinit (zejména v případě, že se účastník řízení tohoto ustanovení výslovně dovolává) po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný (zde může jít např. o jeho rodinné a sociální poměry apod.), tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá. Takovými rozhodnými okolnostmi jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (práva domáhat se vyklizení bytu) dočasně odepřena. Při posouzení věci podle obč. zák. nelze tedy izolovaně zdůrazňovat a vytrhávat z kontextu pouze jednu okolnost a současně opomenout další právně významné okolnosti, zejména také okolnosti na straně vlastníka bytu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 19. února 2008, sp. zn. , a ze 7. dubna 2009, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti posléze uvedenému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. ). Není-li právní posouzení důvodnosti aplikace obč. zák. podloženo úvahou zabývající se všemi výše uvedenými okolnostmi, jde o posouzení neúplné a tedy nesprávné. Úvaha soudu tu musí být podložena konkrétními zjištěními, jak to vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. , uveřejněného pod č. 36 v sešitě č. 7 z roku 1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Přitom zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené či podmíněné vyklizení bytu jevilo krajně nespravedlivým.

V posuzovaném případě se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) správně zabýval i otázkou rozporu výkonu práva žalobce s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Přitom zohlednil nejen poměry dovolatele (tj. že narušoval soužití v domě tím, že kryl identitu cizí osoby, která odcizila majetek třetí osoby v budově, a že sice uhradil bytovému družstvu relativně vysokou částku coby předpokládanou kupní ceny za byt, avšak dlouhodobě neplatil za plnění poskytovaná s užíváním bytu /k jeho tíži nelze přičítat neplacení „nájemného“, byl-li „nájem“ sjednán jako bezúplatný/), nýbrž i okolnosti prospívající žalobci (zejména jeho zájem na ochraně vlastnického práva). Podle názoru dovolacího soudu mu nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem ke zjištěným skutečnostem přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalobce, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená. Ostatně v uvedených souvislostech nelze ani přehlédnout, že dovolateli byla poskytnuta delší než zákonná lhůta k vyklizení předmětného bytu ( ).

Nad rámec uvedeného dovolací soud ve vztahu k vyklizení garáží dodává, že již v rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá nárok na ochranu práva (vlastníka), nemůže být (zároveň) důvodem k jeho odepření. O tom, že soudní praxe je v tomto směru dlouhodobě ustálena, svědčí rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2004, sp. zn. , uveřejněný pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (citovaný rozsudek byl uveřejněn rovněž pod č. 68 v sešitě č. 4 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura). Od uvedených právních názorů se judikatura Nejvyššího soudu neodklání ani v současné době, tj. ani po přijetí stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněného pod č. 6 v sešitě č. 1-2 z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 2. března 2011, sp. zn. , a z 13. září 2012, sp. zn. ).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Uvedené náklady sestávají z jednoho úkonu právní služby (vyjádření k dovolání) v částce 1.000,- Kč ( ve spojení s a , ve znění účinném do 31. prosince 2012, čl. II vyhl. č. ), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 273,- Kč představující 21 % DPH ( ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 6. června 2013

JUDr. Miroslav F e r á k předseda senátu