Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4366/2018

26 Cdo 4366/2018-640

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, advokáta se sídlem Praha 2, Máchova 838/18, jako insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka XY, v konkursu, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovaným 1/ L. Z. a 2/ H. Z., oběma bytem XY, zastoupeným opatrovníkem Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Hřebenkách 1882/12, o vyklizení garážového stání, vedené u Obvodního soudu Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015, č. j. -239, takto:I. Řízení o dovolání žalovaného se zastavuje.II. Dovolání žalované se odmítá.III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám Mgr. Karla Volfa, advokáta se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. srpna 2014, č. j. -216, zamítl jak návrh žalobce na přerušení řízení (výrok I.), tak také žalobu na vyklizení garáže (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.), žalovaným ustanoveného opatrovníka (výrok IV.) a státu (výrok V.).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. ledna 2015, č. j. -239, zamítl návrh žalobce na přerušení odvolacího řízení (výrok I.) a citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že uložil žalovaným povinnost garáž vyklidit a vyklizenou předat žalobci ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.); rozsudek soudu prvního stupně změnil i ve výroku o nákladech řízení státu (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok IV.) a rozsudek potvrdil ve výroku o odměně opatrovníka žalovaných (výrok V.).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, avšak na rozdíl od něj – s odkazem na závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. , uveřejněného pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „XY“), který byl vydán po rozhodnutí soudu prvního stupně ve skutkově i právně obdobné věci, podané žalobě vyhověl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaných (dovolatele a dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalobce prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII – dále jen „ “).

Jelikož podáním ze dne 22. března 2017 (viz č. l. 585 spisu) vzal dovolatel své dovolání zpět, dovolací soud řízení o jeho dovolání zastavil ( věta druhá ).

Poté dospěl k závěru, že dovolání dovolatelky není přípustné podle , neboť v něm nastolenou otázku – zda výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení odporuje dobrým mravům ve smyslu obč. zák. ( , , ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“) – vyřešil odvolací soud v souladu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Předně je zapotřebí zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř uplatnila dovolatelka též nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu, resp. způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro závěr, zda výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení garáže je či není v rozporu s dobrými mravy. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Při posouzení otázky, zda v daném případě (ne)jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu zamítnout, postupoval dovolací soud podle dosavadních právních předpisů – věta za středníkem , , ve znění pozdějších předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2016, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 28. června 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dovodil, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 133/2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud zaujal právní názor, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Z uvedených právních názorů následně vycházel v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 20. ledna 2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. v rozhodnutích z 30. května 2007, sp. zn. , z 24. dubna 2008, sp. zn. , z 19. srpna 2009, sp. zn. , a z 2. března 2011, sp. zn. . Předestřená rozhodovací praxe však byla následně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 12. listopadu 2014, sp. zn. , uveřejněným pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil právní závěr, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. K uvedenému právnímu závěru se poté přihlásil např. v rozhodnutích z 20. ledna 2015, sp. zn. , z 11. února 2015, sp. zn. , a z 15. května 2015, sp. zn. , a sdílí ho i v poměrech souzené věci. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 14. října 2009, sp. zn. , uveřejněné pod č. 6/2010 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které lze přiměřeně použít i na vyklizení nebytových prostor) se ustálila rovněž v názoru, podle něhož skutečnost, že výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení ( ), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát). V R 15/2015 však Nejvyšší soud také uvedl, že po prohlášení konkursu na majetek osoby, která byla původcem jednání, v němž lze spatřovat rozpor s dobrými mravy, musí soud ve sporu zahájeném reivindikační žalobou o vyklizení nemovitosti při úvaze, zda ve vztahu k insolvenčnímu správci (jako stávajícímu žalobci) lze pro jednání (insolvenčního) dlužníka (původního žalobce) odepřít právo na vyklizení nemovitosti (garáže), přihlédnout i k tomu, zda to lze spravedlivě žádat též s přihlédnutím ke společnému zájmu věřitelů (insolvenčního) dlužníka. Nelze opomenout ani další insolvenční souvislosti, zejména okolnost, zda probíhá incidenční spor o vylučovací (excindační) žalobě o vyloučení garáže ze soupisu majetkové podstaty dlužníka. Neuspěje-li totiž dovolatel s vylučovací žalobou, pak důvodem, pro který se prosadí práva „majetkové podstaty“ na úkor práv „vyklizovaného“, bude (bez zřetele k možným vlastnickým poměrům v rovině práva hmotného) nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu ( / , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů). Řízení o vylučovací žalobě je právě tím řízením, v jehož rámci má být pro účely následného zpeněžení majetku sepsaného do majetkové podstaty dlužníka, řešen spor o to, zda silnější právo k majetku (zde garáži) má majetková podstata (dlužník, zde bytové družstvo) nebo vylučovatel (zde dovolatelka). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku z 28. ledna 2015, sp. zn. , či usnesení z 27. června 2017, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud České republiky usnesením z 19. prosince 2017, sp. zn. ).

V projednávané věci jde o obdobu případu řešeného v citovaném usnesení ze dne 27. června 2017, sp. zn. . I v souzené věci byl mezi dovolatelem a dovolatelkou na straně jedné a žalobcem (insolvenčním správcem) na straně druhé veden incidenční spor o vyloučení garáže z majetkové podstaty dlužníka (Pražského stavebního bytového družstva), avšak toto řízení bylo zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze 7. května 2012, č. j. -43, jež nabylo právní moci dne 31. května 2012. Uplatní se tudíž – jak správně dovodil odvolací soud – nevyvratitelná domněnka oprávněnosti soupisu ve smyslu ustanovení . Na základě výše uvedených závěrů se tak prosadí práva majetkové podstaty na úkor práv dovolatelů, jelikož pravomocným skončením řízení o vylučovací (excindační) žalobě pozbyli legitimní očekávání, že se právě oni stanou vlastníky garáže. V rámci zpeněžení majetkové podstaty (k němuž lze přikročit v důsledku nevyvratitelné domněnky oprávněnosti soupisu) totiž může být garáž zcizena i jiným osobám než dovolatelům. Nelze tak přisvědčit dovolatelčině názoru, že bylo na místě žalobu na vyklizení garáže zamítnout pro rozpor výkonu práva s dobrými mravy; okolnosti svědčící ve prospěch dovolatelů však odůvodňují poskytnutí delší lhůty k vyklizení. I v tomto ohledu pak odvolací soud nepochybil, neboť jím stanovená lhůta šesti měsíců se jeví jako dostatečná. S přihlédnutím k řečenému lze tudíž uzavřít, že napadené rozhodnutí je výrazem ustálené soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání dovolatelky odmítl podle – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 7. 3. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu