Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2495/2014

26 Cdo 2495/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. T. P., advokáta se sídlem Praha 1, Dušní 866/22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému MUDr.L. T., CSc., P., zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha, Na hřebenech II 1718/8, o vyklizení bytu a garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. -778, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. -431, potvrdil rozsudek ze dne 5. 4. 2011, č. j. -321, ve znění opravných usnesení ze dne 12. 8. 2011, č. j. -342, a ze dne 11. 11. 2011, č. j. -356, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit do 15 do dnů od právní moci rozsudku „byt – jednotku č. 2147/15 a garáž – jednotku č. 2147/203, obě umístěné v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích parcelní číslo 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec P., na LV č. 4063 pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“ a „předmětná garáž“, resp. „garáž“), a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. -484, zrušil rozsudky soudů obou stupňů, pokud jimi bylo rozhodnuto ohledně předmětné garáže a o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak dovolání žalobce odmítl. Ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. .

Poté soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 23. 9. 2013, č. j. -663, uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku předmětnou garáž vyklidit a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. -778, zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení (výrok I.) a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětné garáže zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok III.).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalobce (dovolatele) proti měnícímu výroku II. citovaného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, není – z posléze uvedených důvodů – přípustné podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. ) – dále jen „ “.

Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl vady řízení, a to námitkami, že odvolací soud porušil ustanovení „ věty první “, neboť rozhodl v přímém rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 12. 6. 2013, č. j. -484, že se nezabýval argumenty a důkazy, svědčícími v jeho prospěch, a nikterak se s nimi v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal, a že strany nepoučil o svém odlišném právním názoru „podle , 3 o. s. ř“. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věta druhá ).

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle a 3 dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta první za středníkem , ).

Pokud jde o dovoláním napadený názor odvolacího soudu, že za použití , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) lze zamítnout žalobu na vyklizení garáže užívané bez právního důvodu, soudní praxe dovodila, že na základě obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout.

Předestřená rozhodovací soudní praxe však byla následně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolená právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce, realizovaný podanou žalobou v této věci, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Při posouzení dané věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil nejen poměry na straně dovolatele, nýbrž také okolnosti na straně žalovaného (zejména, že se úpadce choval k žalovanému, resp. jeho právnímu předchůdci jako k vlastníkovi garáže, dlouhodobě jej ujišťoval o svém zájmu převod vlastnického práva realizovat, a že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce splnili svůj smluvní závazek a úpadci, který smluvní povinnost vlastnické právo ke garáži převést nesplnil, zaplatili plnou budoucí kupní cenu garáže). Podle názoru dovolacího soudu tak jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.

Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že jeho dovolání směřuje „proti výrokům II. a III.“ rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho měnícímu výroku ve věci samé, ale i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Ve vztahu k tomuto nákladovému výroku však dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – v rozporu s ustanoveními ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho však nelze rovněž opomenout, že tímto výrokem odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (jednalo se celkově o částku 28.900,- Kč), takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení , neboť to vylučuje ustanovení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 80 v sešitě č. 8 z roku 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle , a proto je dovolací soud podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2015

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu