Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
+ 5 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (10)D6EBF2B11EACDB90C1257DE8002FF065.html
HTML · 19.05 KB
No categories available
26 Cdo 2495/2014
26 Cdo 2495/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce JUDr. T. P., advokáta se sídlem Praha 1, Dušní 866/22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, IČO 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému MUDr.L. T., CSc., P., zastoupenému JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou se sídlem Praha, Na hřebenech II 1718/8, o vyklizení bytu a garáže, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 39/2009 , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. března 2014, č. j. 13 Co 16/2014 -778, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 5. 2012, č. j. 13 Co 28/2012 -431, potvrdil rozsudek ze dne 5. 4. 2011, č. j. 18 C 39/2009 -321, ve znění opravných usnesení ze dne 12. 8. 2011, č. j. 18 C 39/2009 -342, a ze dne 11. 11. 2011, č. j. 18 C 39/2009 -356, jímž Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit do 15 do dnů od právní moci rozsudku „byt – jednotku č. 2147/15 a garáž – jednotku č. 2147/203, obě umístěné v objektu bydlení – budově vedené pod popisnými čísly 2144, 2145, 2146, 2147, 2148, 2149, 2150, 2151, 2152, 2153 a 2154, postavené na pozemcích parcelní číslo 2964, 2965, 2967, 2968, 2969, 2970, 2973, 2974, 2975, 2976 a 2977, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec P., na LV č. 4063 pro katastrální území S.“ (dále jen „předmětný byt“ a „předmětná garáž“, resp. „garáž“), a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 12. 6. 2013, č. j. 26 Cdo 449/2013 -484, zrušil rozsudky soudů obou stupňů, pokud jimi bylo rozhodnuto ohledně předmětné garáže a o nákladech řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jinak dovolání žalobce odmítl. Ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2514/13 .
Poté soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 23. 9. 2013, č. j. 18 C 39/2009 -663, uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku předmětnou garáž vyklidit a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného odvolací soud (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 5. 3. 2014, č. j. 13 Co 16/2014 -778, zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení (výrok I.) a změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyklizení předmětné garáže zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok III.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání žalobce (dovolatele) proti měnícímu výroku II. citovaného rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, není – z posléze uvedených důvodů – přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. ) – dále jen „o. s. ř. “.
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. ) dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím odvolacímu soudu vytkl vady řízení, a to námitkami, že odvolací soud porušil ustanovení „§ 243d odst. 1 věty první o. s. ř. “, neboť rozhodl v přímém rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v rozsudku ze dne 12. 6. 2013, č. j. 26 Cdo 449/2013 -484, že se nezabýval argumenty a důkazy, svědčícími v jeho prospěch, a nikterak se s nimi v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal, a že strany nepoučil o svém odlišném právním názoru „podle § 118a odst. 1 , 3 o. s. ř“. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník ).
Pokud jde o dovoláním napadený názor odvolacího soudu, že za použití § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) lze zamítnout žalobu na vyklizení garáže užívané bez právního důvodu, soudní praxe dovodila, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99 , uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99 , uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout.
Předestřená rozhodovací soudní praxe však byla následně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013 , v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolená právní otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že výkon práva žalobce, realizovaný podanou žalobou v této věci, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 , uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Při posouzení dané věci podle § 3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil nejen poměry na straně dovolatele, nýbrž také okolnosti na straně žalovaného (zejména, že se úpadce choval k žalovanému, resp. jeho právnímu předchůdci jako k vlastníkovi garáže, dlouhodobě jej ujišťoval o svém zájmu převod vlastnického práva realizovat, a že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce splnili svůj smluvní závazek a úpadci, který smluvní povinnost vlastnické právo ke garáži převést nesplnil, zaplatili plnou budoucí kupní cenu garáže). Podle názoru dovolacího soudu tak jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud nepřehlédl sdělení dovolatele, že jeho dovolání směřuje „proti výrokům II. a III.“ rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho měnícímu výroku ve věci samé, ale i proti nákladovému výroku napadeného rozsudku. Ve vztahu k tomuto nákladovému výroku však dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ) – v rozporu s ustanoveními § 241a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Kromě toho však nelze rovněž opomenout, že tímto výrokem odvolací soud nerozhodl o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (jednalo se celkově o částku 28.900,- Kč), takže přípustnost dovolání proti němu nelze opřít o ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť to vylučuje ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o. s. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 , uveřejněné pod č. 80 v sešitě č. 8 z roku 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. , a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2015
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu