Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 4907/2014

26

Cdo 4907/2014

ROZSUDEK

JUDr. Tomáše Pelikána

, se sídlem Praha 1, Dušní 22, insolvenčního správce Pražského stavebního bytového družstva, IČO 00033243, se sídlem Praha 5, Na Hutmance 7/300, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem Praha 5, Jindřich Plachty 3163/28, proti žalované

Ing. I. J.

, zastoupené JUDr. Kateřinou Skálovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Bezručova 7, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j. -112, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. dubna 2012, č. j. -72, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. června 2014, č. j. -112,

se zrušují

a věc

se vrací

obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 18. června 2014, č. j. -112, potvrdil rozsudek ze dne 24. dubna 2012, č. j. -72, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě na vyklizení žalované z nebytové jednotky – garáže v budově, postavené na pozemku p.č. 2780/217, zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, obec P., na L.V. č. 3813 pro k.ú. S. (dále též „předmětný nebytový prostor“, resp. „předmětná garáž“) a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaná užívá předmětnou garáž bez právního důvodu, a že žaloba na ochranu vlastnického práva žalobce je důvodná. Zabýval se rovněž i otázkou, zda výkon jeho vlastnického práva není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (jíž citoval), zaujal právní názor, že žalobu na vyklizení nebytových prostor nelze zamítnout s odkazem na citované ustanovení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila podle Namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou, zejména s judikaturou Ústavního soudu ČR. Vyjádřila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na základě ustanovení obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, a poukazuje na okolnosti v dané věci, pro něž by měla být žaloba zamítnuta s poukazem na rozpor s dobrými mravy. Navrhla, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání obsáhle polemizoval s argumenty dovolatelky a zdůvodňoval, proč v dané věci není výkon jeho vlastnického práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (Čl. II bod 2 ) – dále „“ a zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení ( a 4 ).

Dovolání je přípustné podle , neboť zde směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva (otázky zamítnutí žaloby na vyklizení nebytových prostor užívaných bez právního důvodu pro rozpor s dobrými mravy), kterou odvolací soud posoudil odchylně od aktuální judikatury dovolacího soudu, jež se mezitím ustálila.

Podle lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen podle věty druhé citovaného ustanovení přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítala a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod uplatněný dovolací důvod podle dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů ( věta první , ).

Pokud jde o dovoláním napadený názor odvolacího soudu, že za použití § 3 odst. 1 „obč. zák.“) nelze zamítnout žalobu na vyklizení garáže užívané bez právního důvodu, předchozí soudní praxe dovodila, že na základě § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže je smlouva o jejich nájmu absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 12/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, pak Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Uvedený právní názor byl zastáván i v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž poukázal v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud.

Předestřená rozhodovací soudní praxe však byla následně usměrněna rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , publikovaným pod č. 15/2015 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že pro rozpor s dobrými mravy lze odepřít výkon práva realizovaný žalobou na vyklizení i v případě nebytových prostor. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil dále ve svých rozhodnutích ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. , a sdílí jej i v souzené věci.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek je v rozporu s aktuální judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud jej proto bez jednání ( věta první ) zrušil podle ve spojení s ustanovením Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně (jež taktéž dospěl k závěru, že aplikace ustanovení obč. zák. nepřichází v dané věci v úvahu), zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. května 2015

Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.

předsedkyně senátu