Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2662/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2006, č.j. -122, se zrušuje  a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 3. 2005, č.j. -95 (poté, co jeho zamítavý rozsudek ze dne 28. 2. 2002, č.j.      -24, a potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2002, č.j. -42, byly k dovolání žalobkyně zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky /soudu dovolacího/ ze dne 17. 5. 2004, č.j. -59, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), výrokem I. vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni Ing. H. A. [tehdy žalobkyni a)] do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt sestávající z 1 místnosti, IV. kategorie, nacházející se vlevo od schodiště v 1. patře domu v P., “ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi tehdejší žalobkyní a) a žalovanými; výrokem II. zamítl žalobu na vyklizení předmětného bytu a jeho předání žalobkyni A. L. [tehdy žalobkyni b)] a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi tehdejší žalobkyní b) a žalovanými. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že výlučnou vlastnicí předmětného domu, který byl v podílovém spoluvlastnictví původních žalobkyň (Ing. H. A. a Ing. A. L., každé v rozsahu ideální 1/2), se na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 20. 2. 2002 stala Ing. H. A., že rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 25. 8. 1970 byl žalovaným přidělen v tomto domě byt v 1. patře, sestávající z 1 pokoje, kuchyně a příslušenství (dále „dosavadní byt“), že rozhodnutím téhož orgánu ze dne 5. 4. 1977 bylo k žádosti žalovaných rozhodnuto o sloučení dosavadního bytu s předmětným bytem, že dne 24. 11. 1978 byla se žalovanými sepsána dohoda o odevzdání a převzetí bytu o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, že nebyly provedeny stavební úpravy, jimiž by došlo k faktickému propojení dosavadního a předmětného bytu (žalovaní o jejich povolení nepožádali, neprovedli je, ani nebylo vydáno kolaudační  rozhodnutí), a že takovéto úpravy  nejsou fakticky možné, neboť oba byty jsou od sebe odděleny chodbou. Dále vzal za prokázáno, že žalovaní uzavřeli dne 1. 7. 1992 s právním předchůdcem žalobkyň smlouvu o nájmu bytu v předmětném domě o velikosti 2+1 na dobu neurčitou, a že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2001, č.j.  -15, byla zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno jejich nájemní právo k bytu. Soud prvního stupně – vycházeje ze závazného právního názoru dovolacího soudu vysloveného v jeho rozsudku ze dne 17. 5. 2004, č.j. -59, – dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť takový byt jim nikdy nebyl rozhodnutím správního orgánu přidělen ( ve znění účinném do 31. 12. 1991); přitom rozhodnutí ze dne 5. 4. 1977 o sloučení bytů za takové rozhodnutí považovat nelze. Vzhledem k tomu, že „byt o velikosti 2+1“, fakticky ani právně neexistoval, nemohla být ohledně takového bytu platně uzavřena dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 24. 11. 1978 ani nájemní smlouva ze dne 1. 7. 1992. Na základě toho s poukazem na ustanovení v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou (dále jen „obč. zák.“) žalobě ve vztahu k žalobkyni Ing. H. A. vyhověl a ve vztahu k žalobkyni Ing. A. L. z důvodu nedostatku její aktivní věcné legitimace žalobu na vyklizení  zamítl.

K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze (soud odvolací) – poté, co usnesením ze dne 15. 2. 2006, č.j. -120, postupem podle ustanovení     vyhověl návrhu, aby na místo žalobkyně Ing. A. L. [tehdy žalobkyně b)] vstoupila do řízení žalobkyně Ing. H. A. [dosavadní žalobkyně a)], s níž dále jednal jako s jedinou žalobkyní – rozsudkem ze dne 15. 2. 2006, č.j. -122, odmítl odvolání žalobkyně Ing. H. A. do zamítavého výroku o věci samé rozsudku soudu prvního stupně (s odůvodněním, že k němu není subjektivně oprávněna), ve vyhovujícím výroku o věci samé a v zamítavém výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu na vyklizení předmětného bytu a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním závěrem, že žalovaní, kteří jsou řádnými společnými nájemci pouze bytu sestávajícího z 1 pokoje, kuchyně a příslušenství (tj. dosavadního bytu), užívají byt o jedné místnosti, IV. kategorie (tj. předmětný byt) bez právního důvodu. Vzhledem však k tomu,  „žalovaní v předmětném bytě bydlí desítky let v přesvědčení, že jim k tomu svědčí platný titul bydlení, oba jsou vysokého věku a odkázáni na důchod“, a dále s přihlédnutím k tomu, že „výkon vlastnického práva je v nájemních vztazích ze zákona omezen institutem bytové náhrady“, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v souzené věci je výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), a proto lze spravedlivě požadovat, aby jí byla ochrana jejího práva odepřena; z uvedených důvodů  žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho měnícímu výroku o věci samé – podala  žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [ ]. Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého je výkon jejího práva v rozporu s dobrými mravy ( obč. zák.), a proto lze spravedlivě požadovat, aby ochrana jejího práva byla odepřena. Žalobkyně má zato, že nejsou dány důvody pro použití uvedeného ustanovení a že její žalobě na vyklizení  bytu mělo být vyhověno; v této souvislosti poukazuje zejména na to, že na straně žalovaných není dána dobrá víra o tom, že jim svědčí platný titul bydlení, neboť od samého počátku jim bylo zřejmé, že oba byty spolu nesouvisí a nelze je stavebně sloučit, což bylo známo zejména žalovanému 2), který vykonával dlouhou dobu funkci domovního důvěrníka. Nesouhlasí ani s dalšími skutečnostmi, které odvolací soud na straně žalovaných při aplikaci ustanovení obč. zák. zohlednil, a upozorňuje, že žalovaní vlastní rozsáhlé nemovitosti v dosahu P. v k. ú. T., obec K. (dům určený k individuální rekreaci o zastavěné ploše 108 m2 s přiléhající zahradou  v rozloze 3.223 m2), a že oba jsou zaměstnáni ve VFN P. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť mají zato, že v dané věci jsou dány důvody pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Jsou přesvědčeni, že na jejich straně je dána dobrá víra, že k předmětnému bytu jim svědčí platný titul k bydlení, a poukazují na své specifické postavení, zejména na to, že se od roku 1958 jako správci o dům starali. K majetkovým poměrům uvedli, že vlastní malou srubovou chatu v obci K., která není celoročně obyvatelná a není v dosahu „P.I.D.“, že zahradu zděděnou po rodičích udržují pro děti, že žalovaná 1) ze zdravotních důvodů nepracuje a že pouze žalovaný 2) je zaměstnán jako pomocný dělník ve zdravotnictví. Připomínají, že jsou starobní důchodci ve vysokém věku, že nájem předmětného bytu platí ve větší výši, udržují jej v pořádku a plně hradí veškeré vybavení a opravy. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „potvrdil“.

Podle čl. II. bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo sice vydáno po 1. 4. 2005 (dne 15. 2. 2006), ale - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, a proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a  rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „“).

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky         ( ), a je podle přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b) a a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (    ); existence takových vad nebyla tvrzena a ze spisu se nepodává.

V posuzované věci žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v tom, že žaloba na vyklizení předmětného bytu, který žalovaní užívají bez právního důvodu, byla za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. zamítnuta.

O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 126 odst. 1 obč. zák. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Jde-li o nemovitost, odpovídá vydání věci její vyklizení.

Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. určuje, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv  a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Právní otázku, zda rozhodnutí o sloučení bytů ze dne 5. 4. 1977 lze považovat za rozhodnutí o přidělení předmětného bytu, a následně otázku, zda žalovaným platně vzniklo právo nájmu předmětného bytu nájemní smlouvou ze dne 1. 7. 1992, vyřešil dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 5. 2004, č.j. -59, a na svém právním názoru, který nadále považuje za správný, nemá důvod cokoliv měnit. Jestliže soudy dospěly k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, ze závazného právního názoru dovolacího soudu vycházely.

Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, pod pořadovým číslem 12, formuloval právní názor, podle něhož na základě ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu na vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu byla uzavřena neplatně. K odůvodnění uvedeného názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti bez právního důvodu představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 133 v časopise Soudní judikatura, sešitě 11, ročník 2001, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím § 3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§ 126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i ve vztahu k užívání bytu bez právního důvodu (srov. např. jeho rozhodnutí ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. , ze dne  3. 2. 2004, sp. zn. , ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. , ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. ); ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje. K ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je možné přihlédnout, avšak pouze při úvaze, zda právo vlastníka neomezit tím, že vyklizení bytu bude vázáno na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady.

V projednávané věci však odvolací soud – přestože dospěl k závěru, že právo žalobkyně na vyklizení předmětného bytu má oporu v ustanovení § 126 obč. zák., neboť žalovaní jej užívají bez právního důvodu - žalobu  zamítl. Tím žalovaným založil právo, které objektivně dříve neměli, a současně vlastnické právo žalobkyně nejen omezil, ale ochranu jí za použití ustanovení obč. zák. odepřel vůbec. Se zřetelem k výše uvedenému nelze považovat právní posouzení věci odvolacím soudem za správné a dovolací důvod podle byl tedy uplatněn opodstatněně.

Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, dovolací soud ho podle ustanovení věta části věty za středníkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný ( věta první, ); o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci ( věta třetí ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2007

Doc. JUDr. Věra  K o r e c k á , CSc., v. r.

předsedkyně senátu