Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 2212/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, č.j. -24, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizený předat žalobkyním do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt sestávající z 1 místnosti, IV. kategorie, nacházející se vlevo od schodiště v 1. patře domu č.p. 1952 v P.“ (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyň, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 25. 8. 1970 byl žalovaným přidělen v tomto domě byt v 1. patře, sestávající z 1 pokoje, kuchyně a příslušenství (dále „dosavadní byt“), že rozhodnutím téhož orgánu ze dne 5. 4. 1977 bylo k žádosti žalovaných rozhodnuto o sloučení dosavadního bytu s předmětným bytem, že dne 24. 11. 1978 byla se žalovanými sepsána dohoda o odevzdání a převzetí bytu o dvou pokojích, kuchyni a příslušenství, že nebyly provedeny stavební úpravy, jimiž by došlo k faktickému propojení dosavadního a předmětného bytu (žalovaní o jejich povolení nepožádali, neprovedli je, ani nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí), a že takovéto úpravy nejsou fakticky možné, neboť oba byty jsou od sebe odděleny chodbou. Dále vzal za prokázáno, že žalovaní uzavřeli dne 1. 7. 1992 s právním předchůdcem žalobkyň smlouvu o nájmu bytu v předmětném domě o velikosti 2+1 na dobu neurčitou, a že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 1. 2001, č.j. -15, byla zamítnuta žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k předmětnému bytu s odůvodněním, že v řízení nebylo prokázáno jejich nájemní právo k bytu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodnutí ze dne 25. 8. 1970 a ze dne 5. 4. 1977 „mají charakter rozhodnutí o přidělení bytu“ a že žalovaní jsou nájemci jak dosavadního, tak i předmětného bytu, tak jak to odpovídá jejich kolaudačnímu stavu, a to přesto, že uzavřeli dohodu o odevzdání a převzetí bytu a následně nájemní smlouvu ohledně bytu 2+1. Protože v řízení nebylo prokázáno, že by nájemní vztah žalovaných k předmětnému bytu zanikl, soud žalobu na vyklizení zamítl.

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, č.j. -42, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní jsou nájemci obou bytů, tj. jak (dosavadního) bytu 1+1, tak i (předmětného) bytu o jedné místnosti, ohledně něhož je třeba „jako na rozhodnutí o jeho přidělení nutno hledět na rozhodnutí o sloučení bytů z 5. 4. 1977 s následnou dohodou o odevzdání a převzetí bytu, kterou, byť zní na byt o velikosti 2+1 (vytvořený sloučením obou bytů), nutno s ohledem na absenci stavebního povolení a kolaudace vyložit tak, že touto vznikl nájem žalovaných i k bytu o jedné místnosti IV. kategorie“. Krom toho (pokračoval odvolací soud) „i kdyby těchto dokladů nebylo, oba předmětné byty pronajal, byť opět označeny jako jeden byt, žalovaným otec žalobkyň nájemní smlouvou z 1. 7. 1992 a žalovaní jeho nabídku přijali“; nájemní poměr k oběma bytům „tak byl z vůle obou stran potvrzen a to v době, kdy nájemní smlouva písemnou formu nevyžadovala“. Pokud jde o rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. , odvolací soud konstatoval, že netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro řízení v dané věci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně A) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a v němž uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ). Prostřednictvím užitého dovolacího důvodu zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaní jsou nájemci jak předmětného bytu, tak i dosavadního bytu. Namítá, že s ohledem na obsah rozhodnutí o sloučení bytů (jež bylo vydáno na základě nepravdivých údajů žalovaných a pod podmínkou následné kolaudace nově vzniklého bytu) nelze dovodit, že žalovaní jsou nájemci obou bytů, resp. že jim vznikl řádný nájemní vztah k předmětnému bytu. Poukazuje na to, že byt 2+1, kterého se týkala dohoda o odevzdání a převzetí bytu, nikdy neexistoval a neexistuje; zpochybňuje rovněž vznik nájemního poměru nájemní smlouvou, kterou se žalovanými uzavřel její otec, a dovozuje, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění advokátního zastoupení dovolatelky ( a odst. 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle přípustným pro posouzení otázky, zda rozhodnutí o sloučení bytů ze dne 5. 4. 1977 lze považovat za rozhodnutí o přidělení předmětného bytu, a následně otázky, zda žalovaným vzniklo právo nájmu předmětného bytu nájemní smlouvou ze dne 1. 7. 1992.

Vzhledem k ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 1992 (dále jen „obč.zák.“) je nutno první z uvedených otázek posoudit podle právních předpisů, účinných v rozhodné době (v roce 1977), tj. podle ve znění účinném před novelou provedenou (dále jen „obč.zák. před novelou“).

Podle § 154 odst. 1 obč.zák. před novelou rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty (anebo jinými způsoby stanovenými tímto zákonem, o kterýžto případ se však v souzené věci nejedná), vzniklo občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu. Rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu bylo rozhodnutím vydaným ve správním řízení (srov. , v tehdy platném znění). Právo osobního užívání bytu vzniklo podle obč.zák. před novelou dohodou o odevzdání a převzetí bytu.

Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. (jakož i v dalších rozhodnutích - srov. např. rozsudek ze dne 14. 12. 2000, sp.zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura 12/2001, pod č. 146, usnesení ze dne 29. 3. 2001, sp.zn. , rozsudek ze dne 29. 11. 2001, sp.zn. a rozsudek ze dne 17. 7. 2003, sp.zn. ), vyjádřil právní názor, který sdílí i v této věci, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento orgán podle , o hospodaření s byty (dále „“), udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení obč.zák. před novelou spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu. Takovéto rozhodnutí bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad platících pro hospodaření s byty.

Nezbytným předpokladem uzavření platné dohody o odevzdání a převzetí bytu (vzniku práva osobního užívání bytu ve smyslu § 155 odst. 1 obč.zák.) byla existence rozhodnutí místního národního výboru (jiného příslušného orgánu) o přidělení bytu. Nelze-li – s ohledem na výše uvedené – považovat rozhodnutí o sloučení bytů za rozhodnutí o přidělení bytu, nemůže již z tohoto důvodu obstát právní závěr odvolacího soudu, že žalovaným vznikl „nájem“ (míněno zřejmě právo osobního užívání) předmětného bytu rozhodnutím o sloučení bytů ze dne 5. 4. 1977 spolu s následnou dohodou o odevzdání a převzetí bytu. Nehledě k tomu, tato dohoda se týkala bytu 2+1, který měl vzniknout sloučením bytu dosavadního a bytu předmětného. Takovýto byt však nikdy právně (ani fakticky) neexistoval; přitom podle legální definice pojmu „byt“ se podle § 62 zákona o hospodaření s byty rozuměla místnost nebo soubor místností, které byly podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohly tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. O takový případ se však v souzené věci (jak ostatně připouští i odvolací soud) nejedná.

Pokud jde o druhou z otázek otevřených dovolacímu přezkumu, je třeba vycházet z ustanovení § 685 odst. 1 obč.zák., podle kterého nájem bytu vzniká nájemní smlouvou, kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu neurčitou nebo bez určení doby užívání.

Předmětem právního vztahu nájmu bytu je „byt“. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že „bytem“ se (za právního stavu, kdy byl zrušen , s účinností k 1. 1. 1992, a kdy daný pojem nevymezuje) rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení; rozhodující je přitom právní stav založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu, nikoli faktický stav užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 1999, sp.zn. , ze dne 29. 5. 2001, sp.zn. , ze dne 14. 2. 2002, sp.zn. , a usnesení ze dne 17. 7. 2003, sp.zn. ).

Jestliže v dané věci byl předmětem nájemní smlouvy ze dne 1. 7. 1992 (od níž odvolací soud odvozuje vznik práva nájmu žalovaných k předmětnému bytu) byt o velikosti 2+1, který právně neexistoval, nemohla být ohledně tohoto neexistujícího předmětu nájmu platně uzavřena nájemní smlouva. Vzhledem k takto vymezenému předmětu nájmu nelze (a to i s přihlédnutím k požadavku určitosti - § 37 odst. 1 obč.zák.) dovodit, že uvedenou nájemní smlouvou byly pronajaty dva byty, tj. jak dosavadní byt, tak i předmětný byt. Nehledě na to, uzavření nájemní smlouvy ohledně dosavadního bytu bránila i okolnost, že tento byt nebyl právně volný, svědčilo-li již k němu žalovaným právo nájmu.

Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto podle věty druhé za středníkem napadené rozhodnutí zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první, ). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. května 2004

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.

předsedkyně senátu