Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2458/2019

28 Cdo 2458/2019-453

USNESENÍ

A. Ch.,

PROFI-CZ, spol. s r. o.

, IČO 26347881, se sídlem v Železné Rudě, Klatovská 85, zastoupenému JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2019, č. j. -431, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 800 Kč k rukám advokátky JUDr. Lenky Chalabalové, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ) :

Žalovaný napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2017, č. j. -339, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. -349, jímž mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Zpochybňuje závěr soudů nižšího stupně o tom, že účastníci řízení si ve smlouvách o (časově omezeném) postoupení pohledávek žalobkyně za dlužníkem Zemědělské družstvo Vracov – v likvidaci ve výši 1 906 241 Kč a 675 454 Kč na žalovaného (dojednaných 1. 12. 2008) za účelem finančního vypořádání aktivit směřujících k vymožení plnění ujednali toliko, že žalovaný zaplatí žalobkyni za postoupení úplatu ve výši 70 % z vymožených částek, a nikoliv též závazek žalobkyně k náhradě nákladů vynaložených žalovaným na případné marné vymáhání pohledávek (jenž by mohl být zúčtován oproti povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni pro případ odpadnutí právního důvodu postoupení pohledávek jí složenou zálohu ve výši 300 000 Kč), dovolatel kladl otázku, „zda jsou soudy oprávněny posoudit obsah konkrétní uzavřené smlouvy se závěrem, že jde o smlouvu totožnou, jako je obvyklé v běžné praxi jedné ze smluvních stran, pouze na základě svědectví o běžné praxi u této smluvní strany, když okolnosti uzavření smlouvy jsou od běžné praxe této smluvní strany naprosto evidentně odlišné“. Měl za to, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Mínil dále, že otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vrácení zálohy je třeba posoudit jinak, než jak učinil Nejvyšší soud v tomto řízení v rozsudku ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , a sice tak, že promlčecí doba běžela již ode dne složení zálohy, a nikoliv až ode dne, kdy důvod pro složení zálohy odpadl. Vytýkal rovněž, že se soud druhého stupně nevypořádal s jeho odvolací argumentací, čímž se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. , a že hodnotil důkazy v rozporu s pravidly logického myšlení, odchyluje se tím od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. . Upozornil taktéž, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy odchylně od soudu prvního stupně, aniž dokazování zopakoval.

Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Napadá-li dovolatel závěr odvolacího soudu o tom, že účastníci řízení si v souvislosti s uzavřením smluv o (časově omezeném) postoupení pohledávek nesjednali závazek žalobkyně k náhradě nákladů vynaložených žalovaným na případné marné vymáhání těchto pohledávek (jenž by mohl být zúčtován oproti povinnosti žalovaného vrátit žalobkyni pro případ odpadnutí právního důvodu postoupení pohledávek přijatou zálohu ve výši 300 000 Kč), brojí tím evidentně vůči skutkovým, a nikoliv právním, konkluzím odvolacího soudu, když předestírá vlastní, od závěrů odvolacího soudu odlišnou, verzi obsahu smluvního ujednání účastníků.

Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco teprve tehdy dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000). Jinými slovy, právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Činí-li tudíž soud závěry o obsahu smluvního ujednání, dospívá ke skutkovým zjištěním a nikoliv k právním závěrům (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. , ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. , a ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. ).

Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek (včetně výtky, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy v rozporu s pravidly logického myšlení) tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení evidentně usuzovat nelze.

Závěry odvolacího soudu o tom, že účastníci řízení v souvislosti s uzavřením smluv o (časově omezeném) postoupení pohledávek nesjednali závazek žalobkyně k (na výši vymoženého plnění nezávislé) náhradě nákladů vynaložených na marné vymáhání jejich uspokojení dovolatelem, nadto nejsou nijak nepřiměřené provedenému dokazování (viz obsah smluv o postoupení pohledávek uzavřených mezi účastníky řízení v písemné formě dne 1. 12. 2008, příjmové doklady o přijetí zálohy ve výši 300 000 Kč žalovaným či obsah svědeckých výpovědí, dle nichž se náklady na vymáhání pohledávek měly vždy promítnout do případné provize a další náklady nebyly klientům účtovány ani když pohledávka nebyla vymožena); skutkové konkluze odvolacího soudu, dle kterých složená záloha sloužila toliko k zatímnímu (a nikoliv konečnému) krytí případných nákladů vymožení pohledávek (do doby než dojde k uspokojení pohledávek a spolu s tím ke smluvně předvídanému způsobu poskytnutí odměny žalovanému – ve výši 30 % z vymožených částek), a neměla být proto vyúčtována oproti výši dovolatelem skutečně vynaložených nákladů, ostatně nevyznívají nikterak nelogicky či nevěrohodně.

Při posuzování otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby nároku na vrácení zálohy (v režimu , , účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jenž je namístě aplikovat v situaci, kdy posuzovaná smlouva byla uzavřena dne 1. 12. 2008 – viz , , účinného od 1. 1. 2014) je dovolací soud ustálen na závěrech, dle nichž pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Touto vědomostí ustanovení obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. ).

Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, pak vzniká okamžikem, kdy odpadl právní důvod již poskytnutého plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. ). Poskytnutá záloha je přitom důvodnou platbou (tj. v době, kdy byla poskytnuta záloha, bezdůvodné obohacení nevzniká), což platí (není-li o záloze ujednáno něco jiného nebo nedojde-li k jejímu jinému vypořádání) až do okamžiku, kdy smlouva, v souvislosti s jejímž uzavřením byla záloha složena, pozbude své účinnosti např. v důsledku odstoupení, výpovědi či uplynutí doby. Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy smluvce zjistí, že smlouva, v souvislosti s jejímž uzavřením zálohu poskytl, byla zrušena či vypovězena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. ). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudku ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. , vyhlášeném v posuzovaném soudním řízení.

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, dle nichž záloha byla složena v souvislosti s uzavřením smluv o časově omezeném postoupení pohledávek a na základě smluvních ujednání účastníků nebyla nikterak vypořádána, uzavřel, že záloha se stala bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, teprve dnem 4. 1. 2010, kdy smlouvy byly v souladu se smluvním ujednáním žalobkyní vypovězeny, s tím, že až tímto dnem počala běžet jak subjektivní, tak i objektivní promlčecí doba, v níž se mohla domáhat jejího vrácení, nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Přípustnost dovolání pak nemohou založit ani zbylé námitky dovolatele, jež vystihují vady řízení (nevypořádání se s veškerou odvolací argumentací či hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem, aniž bylo dokazování zopakováno); ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, totiž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. věty druhé ).

Kritizuje-li dovolatel způsob odůvodnění napadeného rozhodnutí, sluší se uvést, že odvolací soud vyhověl požadavkům kladeným na odůvodnění rozhodnutí ve smyslu (z odůvodnění je zřejmé, z jakých skutkových zjištění soud vycházel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů; srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 28/2016). K měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí lze pak odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , dle kterých jimi nejsou požadavky na náležitosti odůvodnění rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání (či dovolání) proti tomuto rozhodnutí odvolací (dovolací) důvody. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Byl-li tedy dovolatel s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu, je zjevné, že napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností netrpí (srov. k tomu z judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. ). V posuzovaném případě, kdy se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, potom evidentně nebylo nutno důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat (viz ).

Napadá-li snad dovolatel výrok II. rozsudku odvolacího soudu, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání odmítl ( ), neboť předpoklady jeho přípustnosti očividně nejsou naplněny ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 9 500 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky) dohromady ve výši 9 800 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, rozhodnutí Ústavního soudu na

www.usoud.cz

.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu