Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3034/2023

23 Cdo 3034/2023-134

USNESENÍ

Coca-Cola HBC Česko a Slovensko, s.r.o.

M. Š.

, zastoupenému Mgr. Pavlem Palatickým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o zaplacení částky 101 912,22 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2023, č. j. -110, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2023, č. j. -121, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vrácení částky 101 912,22 Kč s příslušenstvím, kterou na základě smlouvy o způsobu podpory prodeje uzavřené se společností T. C.. (dále jen „prodejce“) dne 1. 7. 2013 poskytla prodejci jako zálohu na bonus. Na žalovaném se žalobkyně domáhala uvedené částky jako na ručiteli.

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. -80, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 101 912,22 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení 101 912,22 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v plném rozsahu dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání bylo podáno včas ( ), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ( a 4 ). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalobkyně odvolacímu soudu nejprve vytýká, že nesprávně posoudil otázku rozložení důkazního břemene a břemene tvrzení, dospěl-li k závěru, že bylo její povinností tvrdit a prokázat všechny skutečnosti týkající se množství zboží odebraného prodejcem v jednotlivých kalendářních čtvrtletích za dobu účinnosti předmětné smlouvy. Podle názoru žalobkyně bylo naopak na žalovaném, aby tvrdil, v jakém rozsahu vzniklo prodejci právo na bonus, a tedy v jakém rozsahu byl prodejce oprávněn ponechat si žalobkyní poskytnou zálohu. Odvolací soud se tak podle žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. , či ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. , příp. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. )

Dovolací soud v minulosti opakovaně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 14. 8. 2020, sp. zn. , a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. ) vyložil, že při řešení otázky důkazního břemene a břemene tvrzení vychází z tzv. Rosenbergovy teorie dělení důkazního břemene, označované jako teorie analýzy norem, která je i současnou civilistickou doktrínou považována za primární a odpovídající procesním pravidlům obsaženým v účinném (k tomu srovnej: Rosenberg, L.: Die Beweislast auf der Grundlage des Bürgerlichen Gesetzbuches und der Zivilprozessordnung, první vydání 1900, druhé, podstatně doplněné vydání 1992, citován v: Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 65 a násl., a str. 79).

Tato teorie vychází ze struktury právních předpisů a na důkazní břemeno usuzuje podle právních účinků tvrzených jednou nebo druhou procesní stranou. Podle teorie analýzy norem je nutno vycházet ze základního pravidla, podle něhož každá strana má tvrdit a dokazovat skutečnosti, které odpovídají skutkovým znakům právní normy, na níž zakládá svůj nárok nebo námitky v daném řízení. Rozhodujícím kritériem dělení důkazního břemene jsou v tomto pojetí právní normy. Předmětem dokazování jsou sice skutečnosti, ale v souvislosti s otázkami dělení důkazního břemena je nutno je posuzovat pouze jako bezprostřední předpoklady určitých právních účinků, resp. následků, které nastávají ve vlastním slova smyslu jako důsledky působení právních norem na lidské chování.

Základní pravidlo dělení důkazního břemene vycházející z této teorie stanoví, že procesní strana, jejíhož procesního cíle nelze dosáhnout bez použití určité právní normy, nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně splnění skutkových předpokladů uplatnění této normy. Každá strana má proto dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je této straně příznivá. Při úvaze o tom, které normy mají být pokládány za příznivé žalobci a které za příznivé žalovanému, se vychází z principu stavby norem, který je dán vzájemným postavením tzv. základní normy a protinormy. Základní norma zakládá určitý právní nárok či právo. Protinorma se pak vyznačuje tím, že působí ve dvojím možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, takže tyto její účinky se vůbec nemohou uplatnit a právní výsledek jejího působení nenastane, anebo nastane situace, kdy protinorma uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno (srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. ).

V projednávané věci si strany smlouvy o způsobu podpory prodeje ze dne 1. 7. 2013 sjednaly metodu zúčtování předmětné zálohy na bonus a bonusu, na který prodejci ve vztahu k určitému kalendářnímu čtvrtletí skutečně vznikl nárok, přičemž výše tohoto bonusu se odvíjela od toho, jak velký objem zboží byl za sledované období prodejcem odebrán. Pokud za daných okolností odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně na vrácení zálohy za každé období se skutkově zakládal mimo jiné na množství zboží odebraného prodejcem, tedy že množství odebraného zboží představovalo z hlediska uplatněného nároku skutečnost příznivou pro žalobkyni, a proto břemeno důkazní a břemeno tvrzení ohledně této skutečnosti nesla právě žalobkyně, postupoval se shora citovanou judikaturou v souladu a uvedená námitka žalobkyně přípustnost jejího dovolání podle nezakládá.

Odkazuje-li přitom žalobkyně např. na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. , a ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. , či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , jako na příklady ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, jsou její odkazy nepřiléhavé, neboť se míjí s právním posouzením učiněným odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zatímco v uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud posuzoval případy, v nichž poskytnutá záloha představovala bezdůvodné obohacení, vycházel odvolací soud v předmětné věci z toho, že postup při vrácení zálohy na bonus upravovala sama smlouva ze dne 1. 7. 2013 (viz bod 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Podle odvolacího soudu tak bylo právo žalobkyně na vrácení uplatněné částky nutno posuzovat jako právo na splnění smluvního závazku, nikoli jako právo na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto ohledu odvolací soud respektoval judikaturu soudu dovolacího, podle které je poskytnutá záloha důvodnou platbou (tj. v době, kdy byla poskytnuta záloha, bezdůvodné obohacení nevzniká), což platí až do okamžiku, kdy smlouva v souvislosti s jejímž uzavřením byla záloha složena, pozbude své účinnosti, není-li o záloze ujednáno něco jiného nebo nedojde-li k jejímu vypořádání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018 sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. ), což je případ projednávané věci. Samotný závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněná pohledávka na vrácení zálohy na bonus vyplývala ze smluvního závazku žalovaného, přitom žalobkyně v dovolání přípustným způsobem ani nezpochybnila.

Vyčítá-li pak žalobkyně odvolacímu soudu, že se nedostatečně vypořádal s připomínkami a odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, vytýká tím ve skutečnosti vadu řízení, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné ( ), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ).

Pouze pro úplnost pak Nejvyšší soud připomíná, že ve své rozhodovací praxi ustáleně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , nebo ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. ), což v případě žalobkyně nebyly.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozhodnutí podle ustanovení odmítl.

Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 1. 2024

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu