Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2553/2018

28 Cdo 2553/2018-410

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně A. Ch., S., zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, proti žalovanému PROFI-CZ, spol. s r. o., IČO 26347881, se sídlem v Železné Rudě, Klatovská 85, zastoupenému JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. -382, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2018, č. j. -382, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2017, č. j. -339, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 300 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2017, č. j. -349, změněn tak, že se žaloba o zaplacení 300 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 1. 12. 2008 žalobkyně za účelem úhrady nákladů spojených s vymáháním jejích pohledávek (ve výši 1 906 241 Kč a 675 454 Kč za dlužníkem Zemědělské družstvo Vracov - v likvidaci) zaplatila žalovanému 300 000 Kč. Bezprostředně poté (téhož dne) účastníci řízení uzavřeli písemně smlouvy o postoupení uvedených pohledávek žalobkyní žalovanému za úplatu ve výši 70 % z částek, které budou dlužníkem žalovanému postupníkovi uhrazeny. Smlouvy byly dojednány na stanovenou dobu, když mohly být vypovězeny po uplynutí jednoho roku od podpisu, přičemž následným smluvním dodatkem byly jejich účinky „prodlouženy do 31. 12. 2009“ s tím, že nadále budou účinné po dobu neurčitou s možností písemné výpovědi. Žalobkyně smlouvy písemně vypověděla dne 4. 1. 2010. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že právní důvod plnění poskytnutého žalobkyní žalovanému ve výši 300 000 Kč odpadl již okamžikem uzavření smluv o postoupení pohledávek (dne 1. 12. 2008), neboť jím se stal věřitelem dotčených pohledávek žalovaný, a žalobkyně tak ztratila oprávnění je vymáhat. Dovodil z toho, že se žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného dozvěděla již 1. 12. 2008, pročež od uvedeného data odvíjel i počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na jeho vydání, uzavíraje, že žalobkyní vznesený nárok byl ke dni zahájení příslušného řízení již promlčen. K námitce žalovaného proto žalobě o zaplacení uplatněné pohledávky z důvodu promlčení nevyhověl ( , , dále jen – „obč. zák.“).

Dovolatelka předestřela otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. Měla za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , a ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. , dle kterých je pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je nabyl. Ohlásila, že odvolací soud uvedenou otázku nesprávně právně posoudil. Vytýkala, že závěr odvolacího soudu o existenci její vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení již ke dni 1. 12. 2008 je nelogický, neboť žalovaný uzavření smluv o postoupení pohledávek ze dne 1. 12. 2008 podmiňoval právě předáním finanční hotovosti 300.000 Kč jako zálohy na vymáhání pohledávek. Mínila, že subjektivní promlčecí doba počala běžet až okamžikem podání písemné výpovědi smluv o postoupení pohledávek ze dne 4. 1. 2010, kdy teprve nabyla vědomost o tom, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu obč. zák., kterou odvolací soud vyřešil odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Zmatečnosti ( , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 ) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. ), se z obsahu spisu nepodávají.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Protože ke vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení mělo dojít před 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti účastníků řízení , , ve znění pozdějších předpisů (srov. část pátou, hlavu II. - ustanovení přechodná a závěrečná - díl 1, oddíl 1, , 3 , ).

Podle § 498 obč. zák. se na to, co bylo dáno před uzavřením smlouvy některým účastníkem, hledí jako na zálohu.

Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).

Podle § 107 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odstavec 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odstavec 2).

U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. , ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. , a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. ). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je naopak rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo.

Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, vzniká okamžikem, kdy odpadl právní důvod již poskytnutého plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. ). Podle ustálené judikatury přitom platí, že pokud před uzavřením smlouvy poskytne jedna strana něco, co má být předmětem jejího budoucího závazku ze smlouvy, je stanovena vyvratitelná domněnka, že v pochybnostech se plnění poskytnuté mezi účastníky před uzavřením smlouvy, ze které má závazek k plnění teprve vzniknout, považuje za zálohu, tj. za splátku na smluvené budoucí plnění (viz § 498 obč. zák., srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. , a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. , a ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. ). Nutno podotknout, že není rozhodující, zda takovou platbu považovali za zálohu sami účastníci smlouvy, nýbrž zda tato platba měla - objektivně vzato - charakter zálohy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. ).

Jsou-li tedy podmínky § 498 obč. zák. splněny, tj. bylo-li při poskytnutí zálohy zjevné, že má souvislost s předmětem účastníky uvažované smlouvy, je poskytnutá záloha důvodnou platbou (tj. v době, kdy byla poskytnuta záloha, bezdůvodné obohacení nevzniká), což platí (není-li o záloze ujednáno něco jiného nebo nedojde-li k jejímu jinému vypořádání) až do okamžiku, kdy smlouva, v souvislosti s jejímž uzavřením byla záloha složena, pozbude své účinnosti např. v důsledku odstoupení, výpovědi či uplynutí doby. Teprve tímto okamžikem odpadá důvod, na jehož základě bylo plněno, záloha se stává bezdůvodným obohacením získaným jako plnění, jehož právní důvod dodatečně odpadl, a ten, kdo zálohu poskytl, se může domáhat jejího vrácení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. ). Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je pak rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, tzn. kupř. den, kdy smluvce zjistí, že smlouva, v souvislosti s jejímž uzavřením zálohu poskytl, byla zrušena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. ).

Jestliže tedy žalobkyně v souvislosti s uvažovaným uzavřením smluv o postoupení pohledávek, jejichž účelem byla realizace jejich vymožení žalovaným, a nikoliv trvalý přechod pohledávek na žalovaného (smlouvy byly uzavřeny na stanovenou dobu, úplata za postoupení závisela na úspěšnosti žalovaného při vymáhání pohledávek, strany předvídaly případné opětovné nabytí pohledávek žalobkyní), poskytla smluvní protistraně plnění ve výši 300 000 Kč, jež jí dle skutkových závěrů soudů nižšího stupně mělo sloužit k úhradě nákladů spojených s vymáháním uvedených pohledávek, je na ně, jakožto na plnění mající souvislost s předmětem účastníky zamýšlených smluv, ve smyslu § 498 obč. zák. a související judikatury nepochybně nutno hledět jako na zálohu. Bezdůvodným obohacením se tudíž složená záloha stala až v okamžiku, kdy byly předmětné smlouvy o postoupení pohledávek vypovězeny (4. 1. 2010). Teprve tímto okamžikem, jímž se žalobkyně dozvěděla o vzniku bezdůvodného obohacení a o tom, kdo je získal, tak mohl počít běh dvouleté subjektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání vzniklého bezdůvodné obohacení (§ 107 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že promlčecí doba, v níž bylo třeba nárok uplatnit u příslušného orgánu, počala běžet již dnem 1. 12. 2008 a že je tento nárok v důsledku marného uplynutí subjektivní promlčecí doby již promlčen, tudíž zjevně neobstojí.

Poněvadž tak nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil ( ) a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení ( , věta první, ). Podle ustanovení , věty první, rozhodl o dovolání bez jednání.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný ( , ).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení ( , věty druhé, ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 9. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu