Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4217/2018

-138

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce statutárního města Ústí nad Labem, IČ 000 81 531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3129/36, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. října 2017, č. j. -100, ve znění opravného usnesení ze dne 15. října 2018, č. j. -131, takto:I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 2. 2017, č. j. -76, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY oddělených geometrickým plánem z 1. 8. 2013, který tvoří nedílnou součást tohoto rozsudku, od pozemků parc. č. XY v tomtéž katastrálním území (výrok I.), ohledně určení vlastnictví k pozemku parc. č. XY ve zmiňovaném katastrálním území řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 29. 3. 2013, již upřesnil podáním došlým soudu dne 17. 12. 2015 (v tomto podání rovněž vzal zpět svůj návrh stran pozemku parc. č. XY), domáhal určení vlastnictví k těm částem pozemků parc. č. XY, jež odpovídají pozemkům náležejícím do historického majetku žalující obce, a měly na ni tedy podle žalobních tvrzení přejít v režimu , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „“). Soud vzal za prokázané, že části dotčených parcel vymezené geometrickým plánem, jejž žalobce dodatečně předložil, korespondují s pozemky, které byly k 31. 12. 1949 ve vlastnictví žalobce. Žalobě tedy vyhověl, a naopak nepřisvědčil námitkám žalované, že byl návrh podán opožděně z hlediska (v době podání byl určitý a projednatelný navzdory teprve dodatečnému doplnění geometrického plánu) a že vlastnické právo žalované zaniklo podle , o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně , o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Domněnka vlastnictví státu k pozemkům zapsaným v jeho prospěch v katastru nemovitostí zakotvená v citovaném ustanovení je stanovena toliko pro účely a má význam z hlediska možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitostem třetí osobou. Vzhledem k tomu, že sporné pozemky nebyly státem dále převáděny, nelze zde o zániku vlastnického práva žalobce uvažovat.

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 10. 2017, č. j. -100, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 10. 2018, č. j. -131, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném výroku I. i v závislém výroku III. (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal nepodloženými námitky odvolatelky proti skutkovým zjištěním soudu první instance i vůči jeho procesnímu postupu. Z hlediska právního posouzení pak dal okresnímu soudu za pravdu, že žalobce uplatnil svá práva ve lhůtě stanovené v , neboť dne 29. 3. 2013 podal žalobu, v níž náležitě identifikoval požadované části pozemků. Oddělovací geometrický plán postačilo předložit až později v průběhu řízení, což žalobce učinil. Jako korektní obstála i úvaha o nemožnosti zániku vlastnického práva statutárního města Ústí nad Labem podle O aplikaci domněnky obsažené v odstavci 2 daného ustanovení není možné uvažovat již proto, že jejím předpokladem je neznámost skutečného vlastníka zemědělského pozemku podle údajů v katastru nemovitostí, zatímco v řešené věci z údajů zřejmých z pozemkové knihy, dostupných u katastrálního úřadu, vyplývalo vlastnictví žalobce. Okresní soud navíc přiléhavě uzavřel, že nedošlo-li k převodu nemovitostí na třetí osobu, nemohl žalobce vlastnického práva pozbýt. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná dovolání, v němž především obsáhle kritizuje fakt, že byl jako organizační složka vystupující jménem státu v záhlaví rozhodnutí označen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, přestože příslušný jednat za stát byl Státní pozemkový úřad, který s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových toliko uzavřel dohodu ve smyslu , o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen „“).

Dovolatelka se dále táže, zdali v případě, že žalobce podal před 31. 3. 2013 nedostatečně určitou žalobu, jež byla teprve dodatečně (po 1. 4. 2013) upravena tak, aby se stala projednatelnou, lze hovořit o zachování lhůty ve smyslu Podle názoru žalované měl být geometrický plán již přílohou žaloby, a jelikož tomu tak nebylo, trpěl návrh žalobce neurčitostí. Pakliže byly tyto vady odstraněny až po 1. 4. 2013, nemohl tím být zvrácen zpětný přechod vlastnického práva na stát, který podle k posledně zmíněnému datu nastal.

Konečně žalovaná argumentuje, že vlastnické právo žalobce zaniklo již v roce 2005 podle , jelikož ve lhůtě určené tímto ustanovením (počítané od vyhlášení výzvy Pozemkovým fondem České republiky) neuplatnil námitku vlastnického práva k zemědělskému majetku zapsanému v katastru nemovitostí. Jediný smysluplný výklad této právní úpravy vede k závěru, že nečinnost žalobce zapříčinila přechod jeho vlastnického práva na stát, který jej následně mohl převádět na další subjekty. Ustanovení stanoví nevyvratitelnou domněnku nebo fikci vlastnictví pozemku státem, ať již byl následně pozemek dále převáděn, čili nic. Dovolatelka nesouhlasí ani s úvahou, dle níž je zmiňovaného předpisu v posuzované kauze neaplikovatelný s ohledem na zjistitelnost žalobce coby vlastníka sporných nemovitostí na základě údajů vyplývajících z dřívějších evidencí práv k pozemkům. Dle žalované bylo pro postup podle významné pouze to, zda byl v katastru nemovitostí zapsán neznámý vlastník, případně stát, jehož vlastnické právo ovšem nebylo lze podložit listinnými doklady.

Jelikož má dovolatelka právní posouzení věci odvolacím soudem za nesprávné, navrhuje Nejvyššímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne, případně aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalobce, jenž navrhl jeho zamítnutí.

Odvolací soud posléze usnesením ze dne 15. 10. 2018, č. j. -131, vydaným na základě , (dále jen „“), opravil pojmenování žalované v záhlaví svého rozsudku tak, že označil jako příslušnou organizační složku státu Státní pozemkový úřad, za nějž v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající ve smyslu , zabýval jeho přípustností.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka označení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako příslušné organizační složky státu přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť již na ní napadené rozhodnutí nespočívá. Po právní moci opravného usnesení ze dne 15. 10. 2018, č. j. -131, je totiž v záhlaví rozsudku odvolacího soudu jako příslušná organizační složka uveden Státní pozemkový úřad s tím, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových namísto něj toliko jedná v intencích svého oprávnění založeného dohodou ve smyslu Kritické úvahy žalované, týkající se nesprávnosti opomenutí Státního pozemkového úřadu coby organizační složky v záhlaví naříkaného rozsudku, se tak nyní míjejí s obsahem dotčeného rozhodnutí.

Ani dovolatelkou nastolená otázka důsledků vad žaloby na určení vlastnického práva obce pro zachování lhůty ve smyslu nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož jsou závěry odvolacího soudu v plném souladu s judikaturou, od níž Nejvyšší soud nevidí důvodu ustupovat. Podle této rozhodovací praxe nemusí být při vznesení požadavku na vydání části pozemku přílohou návrhu geometrický plán, neboť je možné identifikovat požadovaný díl pozemku též jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o rozsahu navrhovaného určení (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/98, a dále kupř. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. ). Vypracování oddělovacího geometrického plánu teprve v průběhu řízení (s ohledem na jeho potřebnost k provedení zápisu výsledného určovacího výroku do katastru nemovitostí, k tomu srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. ), jehož předmět byl již dříve s dostatečnou přesností vymezen jinak, je proto zcela legitimním procesním postupem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. , a ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. ).

Navíc, i kdyby žaloba podaná v posuzované věci dne 29. 3. 2013 vskutku trpěla vadou bránící jejímu projednání, bylo by odstranění tohoto nedostatku v roce 2015 postačující pro zachování lhůty dle , jelikož v souladu s ustálenou judikaturou platí, že zhojí-li žalobce dodatečně vady žaloby ve smyslu , připínají se veškeré účinky, jež zákon spojuje s podáním žaloby (včetně účinků hmotněprávních), již ke dni, kdy soudu došla původní (vadná) žaloba. V takovém případě totiž nastupuje fikce, že žaloba byla podána bez vad již od počátku (srovnej krom jiných rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. , či ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. , popřípadě jeho usnesení ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. ).

Pro úplnost lze dodat, že právě provedený výklad není v rozporu ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. , v němž bylo dovozeno, že podání návrhu na provedení zápisu vlastnického práva obce do katastru nemovitostí, jehož vady nebyly odstraněny a na jehož základě katastrální úřad požadovaný zápis neprovedl, nebránilo nastoupení fikce zpětného přechodu majetku na stát dle k 1. 4. 2013. V řešeném případě byly totiž na rozdíl od kauzy, v níž byl vydán citovaný judikát, nedostatky návrhu dodatečně (arciže s účinky ex tunc, jak bylo naznačeno výše) odstraněny.

Konečně úvahu soudů nižších stupňů, v souladu s níž žalobce nemohl pozbýt vlastnického práva ke sporným pozemkům (respektive jejich částem) podle , pakliže je Pozemkový fond České republiky jako právní předchůdce žalované v režimu tohoto zákona nepřevedl, pokládá Nejvyšší soud za evidentně správnou, a naopak interpretaci prosazovanou žalovanou za na první pohled nepřesvědčivou; dovolání je tudíž v tomto bodě zjevně bezdůvodné ve smyslu (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. , a ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. ). Z se zřetelně podává, že domněnka vlastnictví České republiky zde byla stanovena toliko pro účely tohoto zákona, upravujícího problematiku převodů zemědělských a lesních pozemků na nestátní subjekty. Normativní smysl uvedené domněnky lze pak rekonstruovat ve světle dalších odstavců , jež stanovují podmínky pro realizaci převodu vlastnického práva k pozemkům zapsaným v katastru nemovitostí, u nichž nelze doložit listinnými doklady vlastnictví státu nebo u kterých z katastrálního zápisu vyplývá, že vlastník není znám.

S ohledem na povinnost Pozemkového fondu České republiky poskytnout skutečnému vlastníku věci náhradu za zcizenou nemovitosti ( ) je možné dovodit, že posuzovaná úprava zakládá skutkovou podstatu nabytí vlastnického práva od nevlastníka (v tomto případě státu), která se ovšem uplatní, až pokud Pozemkový fond České republiky dotčený majetek převede. Jedná se o průlom do zásady, dle níž nikdo nemůže na jiného převést více práv než sám má, opodstatněný ochranou dobré víry nabyvatele (srovnej přiměřeně např. výklad podávaný k , obchodního zákoníku, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2009, nebo usneseních téhož soudu ze dne 14. 3. 2016, sp. zn. , a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. ). Dovolatelkou prosazovanému názoru, že by stát měl nabýt vlastnické právo k majetku, jenž byl v jeho prospěch evidován v katastru nemovitostí, již na základě uplynutí lhůty obsažené ve vyhlášení výzvy k podání námitek podle bez zřetele na to, zdali byly dotčené statky následně převáděny na další subjekty, či nikoli, neskýtá právní úprava žádnou oporu (podání, respektive nepodání námitek osobou odlišnou od státu a následné uplatnění práva ke sporným nemovitostem u katastrálního úřadu nebo soudu má podle a 5 význam pouze pro řešení otázky, zdali je lze, nebo nelze převést v režimu tohoto předpisu), nehledě na fakt, že by se jednalo o nepřiměřený zásah do ústavně zaručeného vlastnického práva skutečného vlastníka, který by bylo obtížné zdůvodnit legitimním účelem.

Vzhledem k tomu, že obstál jako korektní odvolacím soudem převzatý závěr soudu prvního stupně, dle něhož by ani použití nevedlo k pozbytí vlastnického práva žalobcem, je nadbytečné zabývat se alternativní argumentací krajského soudu podporující závěr, že domněnku vlastnictví státu ve smyslu v posuzované kauze nebylo vůbec možné aplikovat s ohledem na seznatelnost vlastnického práva žalobce z obsahu předchozích pozemkových evidencí. Řešení tohoto problému by bylo čistě akademické povahy, neboť by nemohlo nijak ovlivnit výsledek řízení ve věci samé (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 13. 8. 2018, sp. zn. ).

Zpochybnila-li dovolatelka argumentačně též rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je zapotřebí uvést, že v souladu s dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.

Z předeslaných důvodů Nejvyšší soud předmětné dovolání odmítl částečně pro nepřípustnost a částečně pro zjevnou bezdůvodnost ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l, , části věty před středníkem, a s tím, že procesně úspěšný žalobce nebyl v řízení zastoupen zástupcem ve smyslu a náhradu hotových výdajů dle nepožadoval.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. 9. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu