Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1965/2018

28 Cdo 1965/2018-300

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně R. J. P., D., zastoupené JUDr. Stanislavem Mikyškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, tř. 28. října 1295/19, proti žalovaným: 1) R. H., N. P., zastoupený Mgr. Markem Hůzlem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Velké náměstí 143, 2) P. V., se sídlem v Českých Budějovicích, zastoupený Mgr. Martinou Mičánovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova tř. 137/32, o zaplacení 1.200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2017, č. j. -261, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ) :

Žalobkyně napadla dovoláním v rozsahu týkajícím se žalovaného ad 1) v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 27. 4. 2017, č. j. -219, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.200.000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení společně a nerozdílně oběma žalovanými, ve vztahu k žalovanému ad 2) zcela a ve vztahu k žalovanému ad 1) co do částky 1.171.233,70 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a ve zbývající části jej změnil tak, že žalovaný ad 1) je povinen zaplatit žalobkyni 28.766,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% od 15. 1. 2016 do zaplacení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále zavázal žalobkyni nahradit žalovanému ad 1) náklady prvostupňového řízení ve výši 103.580,13 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 43.257,40 Kč (výroky III. a V. rozsudku odvolacího soudu), a žalovanému ad 2) náklady prvostupňového řízení ve výši 83.286 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 26.800 Kč (výroky IV. a VI. rozsudku odvolacího soudu).

Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení hmotněprávní otázky pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku plnění podle absolutně neplatné kupní smlouvy. Namítala, že za situace, kdy kupní smlouva (ze dne 26. 4. 2011, ve znění dodatku č. 1 ze dne 4. 5. 2011) na jejímž základě nabyla mimo dražbu od žalovaného ad 2) coby insolvenčního správce z majetkové podstaty žalovaného ad 1) jakožto insolvenčního dlužníka nemovitý majetek, byla mimo insolvenční řízení pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. , ve sporu o určení vlastnického práva náležejícího původnímu vlastníkovi (obci Nová Pec) prohlášena absolutně neplatnou, je žalovaný ad 1) z titulu účastenství na dotčené neplatné kupní smlouvě povinen jí vydat bezdůvodné obohacení spočívající v kupní ceně vyplacené do jeho majetkové podstaty. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. .

Žalovaný ad 1) navrhl dovolání odmítnout, resp. zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), odmítl ( věta první ), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura Nejvyššího soudu opakovaně dovodila, že neplatnost kupní smlouvy, kterou uzavřel insolvenční správce při zpeněžování majetku insolvenčního dlužníka mimo dražbu, může určit jen insolvenční soud na základě žaloby o určení neplatnosti smlouvy podle ust. , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), dále jen „ “, již lze podat toliko v citovaným ustanovením stanovené prekluzivní lhůtě – podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, jež je se zřetelem k okamžiku hodnoceného prodeje pro právní posouzení věci rozhodnou, se tak mohlo stát do skončení insolvenčního řízení. také stanoví (pro dobu do 31. 12 2013 v ust. části věty za středníkem, ve spojení s ust. ), že jde o incidenční spor (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2015, pod číslem 132). Bez podání určovací žaloby podle ust. tudíž nelze ohrozit právo osoby, která nabyla předmětný majetek zpeněžením mimo dražbu a osobě, která má za to, že jí k sepsanému majetku náleželo právo, pak zůstává toliko právo domáhat se excindační žalobou vydání výtěžku zpeněžení ( ); srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. . Z rozhodovací praxe dovolacího soudu sluší se současně připomenout, že pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem takového řízení, nemůže soud při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že pravomocné rozhodnutí soudu je způsobilým podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 10, roč. 2003, pod č. 168, ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. , ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. ; a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. , ze dne 19. 8. 2016, sp. zn. ).

Nebylo-li tedy vlastnické právo dovolatelky k nemovitému majetku nabytému zpeněžením mimo dražbu v insolvenčním řízení zpochybněno jediným zákonem a judikaturou předvídaným způsobem (určovací žalobou ve smyslu ust. uplatněnou v incidenčním sporu vyvolaném v zákonné prekluzivní lhůtě), nemůže se vůči žalovanému ad 1), jenž se soudního řízení o určení vlastnického práva ke zpeněžovanému majetku – konaného mimo rámec insolvenčního řízení – neúčastnil a pro nějž tak jeho výsledky nejsou právně závazné (neúčastnil se ostatně ani zpeněžování předmětného majetku, když kupní smlouvu uzavíral žalovaný ad 2/ coby insolvenční správce), závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o prodeji zpeněžovaného majetku, vyplývající z uvedeného rozhodnutí o vlastnickém právu, prosadit. Dovodil-li pak odvolací soud, že žalovaný ad 1) v dovoláním napadeném rozsahu není k vydání bezdůvodného obohacení povinen, nijak se tím za posuzovaných poměrů, kdy se zřetelem k výše uvedenému nelze uzavřenou kupní smlouvu vůči němu považovat za absolutně neplatnou, od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu pak na projednávanou věc, v níž se závěry o absolutní neplatnosti kupní smlouvy vůči žalovanému 1) neprosadí, očividně nedopadají.

Zodpovězení druhé dovolatelkou předestřené otázky – promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na základě absolutně neplatného oboustranně zavazujícího právního úkonu – bylo by pak toliko akademické, neboť založil-li odvolací soud své rozhodnutí toliko na právním závěru, že žalovaný ad 1) není v posuzované věci k vydání bezdůvodného obohacení povinen, přezkoumávané rozhodnutí na jejím vyřešení nezávisí, pročež jejím prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze ( ).

Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku konečně plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému bylo tímto rozhodnutím jinak zasaženo do jeho práv. Určujícím je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, jejž svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší či změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. , či ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. ). Směřuje-li tedy žalobkyně své dovolání proti výroku II. napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud uložil žalovanému ad 1) zaplatit jí 28.766,29 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% od 15. 1. 2016 do zaplacení, je třeba je v souladu s výše předestřeným pokládat v této části za subjektivně nepřípustné a nezbývá než je odmítnout (§ 243c odst. 3, § 218 písm. b/).

Napadá-li dovolatelka závěrem rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích III. – VI., není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly splněny, neboť dovolatelkou předestřenou právní otázku, na níž dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se jakkoliv odchylovat ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto pro nepřípustnost a kdy náklady procesně úspěšného žalovaného ad 1), spojené s podáním argumentačně skromného vyjádření k dovolání prostého relevantní polemiky, v daném případě nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 8. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu