Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 199/2019

-193

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, IČO 00530204, se sídlem v Praze 1, Šporkova 321/12, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, 2) městská část Praha 1, IČO 00063410, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, a 3) Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva státu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. července 2018, č. j. -170, takto: I. Dovolání se zamítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, č. j. -170) odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 2017, č. j. -107, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že vlastníkem pozemkové parcely XY v katastrálním území XY je stát, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; změnil jej přitom toliko ve výroku II. tak, že žalobkyně je povinna nahradit prvnímu žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 28 798 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až IV. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud uzavřel, že přechodu předmětného pozemku ze státu na prvního žalovaného (hlavní město Praha) uskutečněnému na základě rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 27. 1. 1993, č. j. , vydanému podle ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (dále jen – „“), jež bylo vydáno v mezích pravomoci uvedeného správního orgánu, a jímž jsou tudíž soudy v občanském soudním řízení vázány, nikterak nebránily účinky ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen – „zákon o půdě“). Žalobě církevní právnické osoby o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen – „“), proto nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předestřela otázku, zda o přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku, „tvořícímu součást školského zařízení“, bylo nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí České republiky ve smyslu ustanovení Mínila, že tato otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Namítala, poukazujíc na znění části věty in fine ustanovení , že o přechodu předmětného pozemku, jenž byl součástí Základní školy XY, bylo dle uvedeného zákonného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky, a nikoliv Ministerstvo financí České republiky. Z uvedené okolnosti dovozovala nicotnost posuzovaného rozhodnutí Ministerstva financí České republiky o přechodu dotčeného pozemku do obecního vlastnictví, argumentujíc tím ve prospěch závěru o jeho přetrvávajícím státním vlastnictví. Vytýkala přitom, že odvolací soud dotčené správní rozhodnutí posuzoval v rozporu se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. . Uváděla rovněž, že se zřetelem k mimořádným okolnostem případu, kdy je předmětný pozemek obklopen nemovitostmi vlastněnými žalobkyní, tvořícími areál kláštera s nemocnicí, a pro prvního žalovaného nemá žádný hospodářský význam, jsou naplněny předpoklady, za nichž se judikaturní závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. neprosadí. Poukazovala taktéž na skutečnost, že ohledně jiných nemovitostí, sousedících s předmětným pozemkem, jichž se rovněž týkalo posuzované rozhodnutí Ministerstva financí České republiky, bylo již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 1994, č. j. -38, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1995, č. j. -58 (dovolání směřující vůči rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. ), deklarováno vlastnické právo žalobkyně. Vytýkala konečně, že odvolací soud nehodnotil hledisko intenzity zájmů žalobkyně na obnově vlastnického práva k předmětnému pozemku (za účelem realizace náboženských svobod a vytváření řeholní rodiny), přesahující intenzitu zájmů prvního žalovaného na ochraně jeho vlastnictví. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) a 2) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky (zda o přechodu vlastnického práva k pozemku tvořícímu součást areálu školy, nacházejícímu se v hlavním městě Praze, bylo ve smyslu ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí České republiky), která v rozhodovací praxi dovolacího soudu v daných souvislostech doposud nebyla řešena.

Zmatečnosti (, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 ) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. ), se z obsahu spisu nepodávají.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, a c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek, které obce vlastnily ke dni 31. prosince 1949, pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle .

Podle na žádost obce může okresní úřad a v hlavním městě Praze Ministerstvo financí České republiky rozhodnout, že do vlastnictví obce přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím, jestliže na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace,pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo .

Podle na žádost obce může Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky rozhodnout, že do vlastnictví obce přecházejí z vlastnictví České republiky objekty škol a školských zařízení, k nimž náleželo právo hospodaření organizacím a ve kterých jsou ke dni účinnosti tohoto zákona provozovány školy a školská zařízení, jestliže na obec a v hlavním městě Praze též na městskou část přešla funkce zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, 5) pokud nepřecházejí do vlastnictví obce jako stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek podle .

Z výslovného znění ustanovení vyplývá, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky bylo ve smyslu uvedeného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat toliko o přechodu vlastnického práva ke stavbám, v nichž byly provozovány školy a školská zařízení (viz zákonná dikce „…. objekty škol a školských zařízení ….“), a nikoliv též k pozemkům. Jiný výklad přitom nepřipouští ani dovolatelkou citovaná část ustanovení in fine („…pokud nepřecházejí do vlastnictví obce jako stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek podle ….“), jež se očividně týká taktéž toliko staveb (staveb s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek), a to těch, které ve smyslu ustanovení přešly do vlastnictví obcí ex lege, jakožto jejich historický majetek.

O přechodu vlastnického práva k pozemkům tvořícím součást areálu školy či školského zařízení (předmětný pozemek byl součástí areálu Základní školy XY), nedošlo-li k němu již ze zákona (dle ustanovení § nebo 3 ), pak bylo ve smyslu ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí České republiky (jde-li o pozemky v hlavním městě Praze), a to s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky ( ). Judikatura přitom formulovala a odůvodnila jednoznačný závěr, dle něhož blokační účinky ustanovení zákona o půdě Ministerstvu financí České republiky nikterak neznemožňovaly, aby s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky vydávalo rozhodnutí o přechodu věcí z historického majetku církví, nacházejících se ve vlastnictví státu, na obec dle ustanovení Přechod vlastnického práva ze státu na obce ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení totiž v době svého uskutečnění možnost naturální restituce historického majetku církví nijak nezkracoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. ), přičemž omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se smyslu majetkového vyrovnání s církvemi nijak neprotivily (k tomu srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. ). Rozhodovací praxe současně dovodila, že pravomocným a vykonatelným rozhodnutím správního orgánu (rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ve smyslu ustanovení ) je soud v řízení o žalobě uplatněné dle ustanovení za užití ustanovení , věty druhé, vázán (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. ).

Odvolací soud tudíž nepochybil, uzavřel-li (ve shodě se soudem prvního stupně), že dovolatelkou naříkaný správní akt (rozhodnutí Ministerstva financí České republiky ze dne 27. 1. 1993, č. j. ), jímž bylo podle ustanovení rozhodnuto o přechodu předmětného pozemku tvořícího součást areálu školy ze státu na obec, je existentní, tj. není pro nedostatek pravomoci příslušného správního orgánu nicotný. Za dodržení presumpce správnosti individuálního správního aktu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky tohoto soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. ) pak odvolací soud v posuzovaném řízení o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení , vycházeje z vydaného správního rozhodnutí (, věty druhé, ), správně dovodil, že podle vlastnické právo k předmětnému pozemku, ač šlo o historický majetek církví, vzdor zákazu majetkových dispozic zakotvenému v ustanovení zákona o půdě (viz výklad shora) přešlo na prvního žalovaného. Svými úvahami se přitom odvolací soud očividně nikterak nezpronevěřil ani dovolatelkou zdůrazňované povinnosti zabývat se tím, zda rozhodnutí, od něhož první žalovaný odvozuje své vlastnické právo k předmětnému pozemku, není toliko paaktem (viz nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. ).

Ani snaha o volbu interpretace právních předpisů vstřícné vůči církevním právnickým osobám pak zjevně nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru, pročež soudy (respektujíce ústavně zakotvenou dělbu moci výkonné, zákonodárné a soudní) nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. ; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. , bod 29. jeho odůvodnění). V situaci, kdy zákonodárcem vyhlášené právní předpisy přechod vlastnického práva ze státu na obec, realizovaný z rozhodnutí příslušného správního orgánu, jako odporující ustanovení § 29 zákona o půdě zjevně nepostihovaly (jak vysvětleno výše), tudíž ani dovolatelkou uplatňované okolnosti (předmětný pozemek je obklopen nemovitostmi v jejím vlastnictví, tvořícími areál kláštera s nemocnicí, přičemž pro prvního žalovaného nemá podstatnějšího hospodářského významu, intenzita zájmů dovolatelky na obnově vlastnického práva k dotčenému pozemku za účelem realizace náboženských svobod a vytváření řeholní rodiny převyšuje intenzitu zájmů prvního žalovaného na zachování obecního vlastnictví) nemohou být důvodem odnětí požadovaného pozemku jeho nezpochybnitelnému nabyvateli za účelem jeho následného restitučního vypořádání. Ačkoliv pak s nevydáním konkrétního majetku oprávněným osobám (např. právě z důvodu jeho následného nabytí jinou než povinnou osobou) bezprostředně nespojuje povinnost k náhradnímu plnění, nelze ztrácet ze zřetele, že se církvím i za takto nevydaný majetek dostává finanční náhrady koncipované jako paušální (srov. zákona), jež – kromě vypořádání majetkových vztahů mezi státem a církvemi – nepopiratelně plní právě i funkci restituční. Využití daného pozemku pro potřeby dovolatelky lze přitom nepochybně zajistit prostřednictvím jiných k tomu určených právních instrumentů (ať již smluvních či formou uplatnění práva nezbytné cesty dle a násl. , , apod.).

Poukaz dovolatelky na skutečnost, že ohledně jiných nemovitostí, sousedících s předmětným pozemkem, jichž se rovněž týkalo posuzované rozhodnutí Ministerstva financí České republiky, bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 1994, č. j. -38, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1995, č. j. -58 (dovolání směřující vůči rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. ), její vlastnické právo soudně deklarováno, pak v posuzovaném případě postrádá relevanci, neboť uvedená soudní rozhodnutí byla vydána dříve, než došlo ke sjednocení rozhodovací praxe na závěru, že prostřednictvím vlastnických žalob nelze obcházet restituční zákonodárství (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. , či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. , publikované pod č. 477/2005 Sb.), přičemž z hlediska právního posouzení nyní projednávané věci rozhodná otázka pravomoci shora uvedeného správního orgánu rozhodovat o přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu ustanovení nebyla dovolatelkou označenými rozhodnutími řešena.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, dospěv k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné, dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (, věty první, ), zamítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , část věty před středníkem a Žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší, třetímu žalovanému v tomto stádiu řízení náklady nevznikly a náklady prvního a druhého žalovaného (vznikly-li jim podáním vyjádření k dovolání) nelze v daném případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. U statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ). Nebyl-li tedy v řízení prokázán opak, nelze náklady vynaložené na zastupování prvního žalovaného advokátem míti za účelné. Vyjádření k dovolání podané druhým žalovaným pak nelze považovat za účelné vzhledem k jeho obsahové stručnosti. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení:Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 3. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu