Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 843/2020

28 Cdo 843/2020-322

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Konvent sester alžbětinek v Praze, identifikační číslo osoby (IČO): 613 82 108, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Na Slupi 448/6, zastoupený JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, 2) městská část Praha 2, IČO: 000 63 461 se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 600/20, zastoupena JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, a 3) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva a uzavření dohody o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2019, č. j. -290, t a k t o :

I. Dovolání seodmítá.

O d ů v o d n ě n í ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 4. 2019, č. j. -256), jímž byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva státu (České republiky) k pozemku parc. č. 1569/2 v k. ú. Nové Město [dle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „ “], spolu se současně podaným návrhem na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, a jímž bylo současně rozhodnuto o nákladech řízení; k tomu odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl „ve všech jeho výrocích“ dovoláním žalobce (dále také jen jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání (ve smyslu ) spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva dovolacím soudem již vyřešených, jež mají být posouzeny jinak [jde-li o otázky, zda označené rozhodnutí Ministerstva financí (vydané dle , jež soudy nižších stupňů považovaly za titul pro nabytí vlastnického práva státu) je „paaktem“ (nulitním rozhodnutím) proto, že „souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci (udělený dne 14. 1. 1993) nemohl být vydán na žádost Ministerstva financí, neboť to řízení zahájilo až dne 18. 1. 1993“, resp. proto, že rozhodnutí bylo vydáno Ministerstvem financí jako nepříslušným orgánem, nikoliv kompetentním Ministerstvem školství] a že současně závisí na otázce dovolacím soudem dosud neřešené, „zda mohlo dojít k přechodu majetku dle označeného rozhodnutí Ministerstva financí i v situaci, kdy rozhodnutí nenabylo právní moci, neboť nebylo účastníkům doručeno ani oznámeno“. K tomu dovolatel poukazuje na ústavně právní rozměr posuzované věci, připomínaje, že i předchozí rozhodnutí dovolacího soudu řešící danou problematiku (naposledy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ) byla napadena ústavní stížností.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „ “.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení ; žádné z nich ovšem naplněno není. [Napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani i případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak].

V rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. (na nějž je poukazováno i samotným dovolatelem), Nejvyšší soud vyložil, že rozhodnutí Ministerstva financí dle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění do 31. 12. 2002 (dále jen „ “), vydané s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky je správním rozhodnutím sui generis, vydaným na základě zákonného zmocnění. Mimo rámec správního soudnictví soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Zkoumá toliko, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. Za nicotný je považován správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudky ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. , nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. , Ústavní soud odmítl). Nejde-li o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází ( věta druhá ; také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. ).

V rozsudku ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. (i přehodnocení jeho závěrů, jež považuje za „přepjatě formalistické“, dovolatel požaduje), pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil ten závěr (ve vztahu k témuž rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 1. 1993, č. j. , o nějž jde i v nyní posuzované věci), že z výslovného znění ustanovení vyplývá, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky bylo ve smyslu uvedeného ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat toliko o přechodu vlastnického práva ke stavbám, v nichž byly provozovány školy a školská zařízení, a nikoliv též k pozemkům. O přechodu vlastnického práva k pozemkům tvořícím součást areálu školy či školského zařízení, nedošlo-li k němu již ze zákona (dle nebo ), bylo pak ve smyslu ustanovení nadáno pravomocí rozhodovat Ministerstvo financí České republiky, jde-li o pozemky v hlavním městě Praze.

Ani v nyní posuzované věci – za nezměněných poměrů – Nejvyšší soud neshledává důvody k přehodnocení shora uvedených judikatorních závěrů (s nimiž konvenuje i právní posouzení věci odvolacím soudem), zvláště pak v situaci, kdy toto obecnými soudy přijaté řešení (právní posouzení) následně obstálo i při kvazimeritorním přezkumu v rovině ústavněprávní [usnesením ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. , Ústavní soud (jako zjevně bezdůvodnou) odmítl ústavní stížnost církevní právnické osoby proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. ; stejné rozhodnutí již učinil i v případě ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. , v němž se vyjádřil k ústavní konformitě právního posouzení z hlediska a (viz argumentaci obsaženou zejm. v bodě 12. odůvodnění)].

Z takto uvedeného současně vyplývá i závěr o nedůvodnosti argumentace dovolatele o porušení ústavně zaručených práv a svobod (spatřuje-li je v nesprávném výkladu a aplikaci relevantních právních předpisů – ve vztahu ke kvalitě a účinkům označeného rozhodnutí Ministerstva financí dle ).

Jestliže také v posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 27. 1. 1993 je správním aktem vydaným na základě zákonného zmocnění [dle ] s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky v rámci jeho pravomoci (netrpí ani vadami, jež mohly by snad dosahovat intenzity způsobující event. nicotnost správního aktu; k tomu srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. ), a proto není nicotné (není paaktem), přičemž v souladu s a souladně se zásadou presumpce správnosti individuálního správního aktu z něj soud vycházel, ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu se nikterak nezpronevěřil.

Důvodem k přehodnocení dosavadních judikatorních závěrů (a pro učinění závěru, že označené rozhodnutí je „paaktem“) není ani zjevně nedůvodná argumentace dovolatele o nedostatku kompetence Ministerstva financí k vydání označeného rozhodnutí (viz výše) či o jiných současně namítaných vadách řízení (dovozuje-li nepřípadně dovolatel, že nicotnost rozhodnutí způsobují jím vznesené pochybnosti o časové souslednosti jednotlivých úkonů, je-li nadto zřejmé, že vydání rozhodnutí – v souladu se zákonem – předcházel i požadovaný souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky; v tomto směru nelze přitakat ani argumentu dovolatele ad absurdum, že by ještě dnes mohlo Ministerstvo financí vydat obdobné rozhodnutí, pokud by zde existoval udělený a Ministerstvem financí nevyžádaný souhlas Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, a to nejenom proto, že novelou provedenou , o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, došlo s účinností od 1. 1. 2003 ke zrušení a (a to bez náhrady).

Konečně, přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele o tom, že označené rozhodnutí Ministerstva financí (jímž bylo rozhodováno o přechodu vymezeného majetku od státu do vlastnictví hlavního města Prahy) nebylo dotčeným účastníkům doručeno ani oznámeno (a že proto nemohlo nabýt právní moci), jež evidentně míří k okolnostem skutkovým, jež nemohou být v dovolacím řízení přezkoumány a jakkoliv revidovány, nehledě na v tomto směru nepříliš srozumitelnou argumentaci dovolatele stran účastenství „Školské správy Prahy 1“, resp. „druhého účastníka hospodářské smlouvy“. Nadto – jde-li o závaznost a (konstitutivní) účinky označeného rozhodnutí Ministerstva financí dle – lze i zde znovu odkázat na závěry vyslovené Nejvyšším soudem ve shora odkazovaném rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. (proto dovolatelem kladená otázka není v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou), dle nichž se na rozhodování (nikoliv rozhodnutí) Ministerstva financí podle nepoužil (srov. cit. zákona v tehdy platném a účinném znění), avšak bylo-li rozhodnutí Ministerstva financí správním rozhodnutím sui generis a nebyl proti němu opravný prostředek přípustný (jak tomu bylo dle zjištění odvolacího soudu i v projednávané věci), nemohlo být ani pochyb o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci a vykonatelnosti ( a 2 , o správním řízení), přičemž k přechodu vlastnického práva k nemovitostem v něm uvedeným docházelo dnem jeho vydání.

K současně zpochybňovanému přidělování restitučních věcí jedinému (specializovanému) soudnímu oddělení Nejvyššího soudu (viz čl. VI dovolání), byť ani tato argumentace nevystihuje žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, jež byla by s to založit přípustnost dovolání, lze pak také odkázat na judikaturu Ústavního soudu, jíž – jde-li o ústavně zaručené právo na zákonného soudce – bylo aprobováno i určení příslušného soudního senátu, potažmo soudce (na základě pravidel stanovených v platném rozvrhu práce) za použití kritéria charakteru posuzované sporné právní otázky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , bod 36, a dále judikaturu v odůvodnění tohoto nálezu citovanou).

Z uvedeného vyplývá závěr o nepřípustnosti dovolání [o konformitě rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu), aniž byly by dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek].

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení (uvádí-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá „v jeho celém rozsahu“), je přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s ustanovením věty druhé neodůvodňuje.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 5. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu