Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2977/2017-174

28 Cdo 2977/2017-174

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce: Klášter dominikánů Praha, IČ 49629891, se sídlem v Praze 1, Husova 234/8, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 919/5, proti žalovaným: 1) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2)hlavní město Praha, IČ 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2017, č. j. -139, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.Stručné odůvodnění ( ) :

Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. října 2016, č. j. -105, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku v k. ú. B., eventuálně o určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku vymezeného plochou, v jaké do pozemku katastru nemovitostí v k. ú. B. zasahuje pozemek pozemkového katastru, zapsaný v knihovní vložce desek zemských, a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo odvolacím soudem rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném do 29. 9. 2017 (v textu i jen – „ “); srov. čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věta první - ), odmítl ( věta první ), neboť je neshledal přípustným.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v ) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v , z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezenou, otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.

Dovolatel předestřel otázku, zda přechodu historického majetku církví, nacházejícího se ve vlastnictví státu, na obec ve smyslu ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění účinném od 24. 5. 1991 do 31. 12. 2002 (dále jen „ “), bránily blokační účinky ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“). Mínil, že uvedená otázka hmotného práva nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.

Nejvyšší soud ovšem již v rozsudku ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , formuloval a odůvodnil závěr, dle něhož blokační účinky ustanovení § 29 zákona o půdě Ministerstvu financí České republiky neznemožňovaly, aby s předchozím souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky vydal rozhodnutí o přechodu věcí z historického majetku církví nacházejících se ve vlastnictví státu na obec dle ustanovení Dovodil současně, že takovýmto pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Ministerstva financí je soud v řízení o žalobě uplatněné ve smyslu ustanovení za užití ustanovení , věty druhé, vázán.

Shledal-li tedy odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) při vázanosti pravomocným a vykonatelným rozhodnutím Ministerstva financí České republiky ze dne 11. 8. 1992, č. j. (vydaným se souhlasem Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky), že ve smyslu ustanovení došlo k 1. 7. 1992 k přechodu předmětného pozemku (ohledně kterého se žalobce v řízení o žalobě vznesené dle domáhá určení vlastnického práva státu) z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalovaného města, aniž tomu bránily účinky ustanovení zákona o půdě, nijak se od výše prezentovaných judikaturních závěrů dovolacího soudu neodchýlil. V situaci, kdy výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu vychází z rozhodovací praxí dovolacího soudu obecně přijímané zásady presumpce správnosti individuálních správních aktů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 9/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky tohoto soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. , ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. , ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. , a ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. ), jakož i z obecně přijímané premisy, že přechod vlastnického práva ze státu na obce ve smyslu v době svého uskutečnění nijak nezkracoval možnost naturální restituce historického majetku církví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. , či ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. ), přičemž omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi (k tomu srov. též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. ), není zjevně ani důvodu posuzovat dovolatelem předestřenou právní otázku oproti stávající judikatuře jinak. Podané dovolání tudíž v části směřující vůči výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení evidentně nenaplňuje.

Namítá-li pak dovolatel, že ve smyslu ustanovení , odst. 2 nebylo za řízení prokázáno udělení souhlasu Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky, nesou se jeho námitky výlučně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle a neotvírá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání ( ). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) totiž nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle , neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání. Ostatně, proti těmto výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, by byla přípustnost dovolání tak či onak vyloučena již ustanovením

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , , část věty před středníkem a Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší, prvnímu žalovanému v tomto stádiu řízení náklady nevznikly a náklady druhého žalovaného (vznikly-li mu podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě hlavního města Prahy (druhý žalovaný uvedené skutečnosti ostatně netvrdí ani neprokazuje), Nejvyšší soud ve smyslu výše citované judikatury náklady vynaložené druhým žalovaným v dovolacím řízení na advokátní zastoupení účelnými neshledává. Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto nepřiznal žádnému z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 2. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu