Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 540/2019

-145

USNESENÍ

1)

statutární město Ústí nad Labem,

IČO 00081531, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 2336/8, a

2)

Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových,

IČO 69797111,

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovoláních žalobkyně a žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2018, č. j. -106, t a k t o :

I. Dovolání

se

odmítají

.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1)

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z nich.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2017, č. j. -66, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalovaný 1) je vlastníkem pozemku par. č. 1480/49, jehož součástí je stavba č. p. XY, část obce XY, vše v katastrálním území XY, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadli svými dovoláními žalobkyně a žalovaný 1).

Žalobkyně naplnění předpokladů přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolacím soudem (dle jejího mínění) dosud neřešených otázek, zda ve smyslu ustanovení , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí (dále jen „“), přešly do vlastnictví obcí též samostatné stavby výměníkových stanic, sloužících vytápění obytných domů, a zda ke splnění povinnosti obce uplatnit své vlastnické právo ve lhůtě stanovené ustanovením postačovalo včasné podání žaloby o určení vlastnického práva od obce odlišným subjektem práv, a to formou hlavní intervence ve smyslu ustanovení , .

Žalovaná 2) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí dochází v rozsahu a za podmínek zákonem stanovených, a to ze zákona (

ex lege)

ke dni účinnosti (tj. k 24. 5. 1991). K přechodu věcí z majetku státu je přitom třeba kumulativního naplnění všech zákonem stanovených podmínek. V případě přechodu „obytných domů“ (nepatřících k tzv. historickému majetku obcí; srov. cit. zákona) jde o podmínky stanovené v zákona, k nimž – krom vlastnictví státu a lokalizace domu v katastrálním území dané obce – patří zejména charakteristika domu jako „obytného“ ve smyslu tehdy platných předpisů (srov. , o hospodaření s byty) a existence práva hospodaření náležejícího organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace [srov. , o obcích (obecní zřízení)]. Podmínkou přechodu obytného domu do obecního vlastnictví bylo tedy jeho stavební dokončení a kolaudace jako „domu obytného“. Předpokladem přechodu vlastnictví ve smyslu ustanovení pak byl stav rozestavěnosti objektu ke dni 31. 12. 1992 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. ).

Jestliže tedy odvolací soud, vyšedše ve shodě se soudem prvního stupně ze skutkového zjištění, že předmětná výměníková stanice, jejíž užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 17. 3. 1983, je samostatnou stavbou, jež nesplňuje kritéria obytného domu, když představuje stavbu technické vybavenosti, uzavřel, že se na daný objekt nevztahuje, nikterak se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Uvedené judikatuře přitom korespondují i závěry odvolacího soudu, dle nichž v situaci, kdy dotčený objekt k datu 31. 12. 1992 nebyl rozestavěným, nemohlo k přechodu vlastnictví ze státu na obec dojít ani ve smyslu ustanovení

Zpochybňuje-li pak žalobkyně konkluze soudů nižšího stupně o charakteru předmětné výměníkové stanice (tvrdíc v rozporu se zjištěním soudů nižšího stupně, že tvoří funkční celek s obytnými domy), směřují její výtky toliko do roviny kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle a neotvírá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání ( ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Vady skutkových zjištění totiž dovolacímu přezkumu podrobit nelze, a otázky skutkové tak přípustnost dovolání založit nemohou (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ).

Na vyřešení otázky, zda ke splnění povinnosti obce uplatnit své vlastnické právo ve lhůtě stanovené ustanovením postačovalo podání žaloby o určení vlastnického práva od obce odlišným subjektem práv, a to formou hlavní intervence ve smyslu ustanovení , pak rozhodnutí odvolacího soudu (tak jak byla tato otázka žalobkyní položena) zjevně nezávisí, když projednávanou žalobou hlavní intervence ve smyslu uplatněna nebyla, jestliže si na předmětnou nemovitou věc nečiní nárok žalobkyně (nýbrž mělo být určeno vlastnické právo žalovaného 1/) a mezi žalovanými v době podání žaloby (ale ani později) neprobíhalo soudní řízení o určení sporného vlastnického práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. , ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2009, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu, že žalovaný 1) není ani vlastníkem pozemkové parcely č. 1480/49 v katastrálním území Krásné Březno, byť jde o historický obecní majetek ve smyslu ustanovení , když své vlastnické právo dle ustanovení neuplatnil ve lhůtě do 31. 3. 2013 u příslušného katastrálního úřadu ani u soudu, ostatně koresponduje ustálené judikatuře. Ta se sjednotila na tom, že dle , upravujícího přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, přecházely jednotlivé věci do vlastnictví obcí přímo dnem jeho účinnosti (srov. , , ), případně dnem 1. 7. 2000 (srov. ), přičemž bylo na příslušné obci, aby si takto (ex lege) získané vlastnické právo k nemovitým věcem nechala zapsat do katastru nemovitostí. Protože ani po více jak dvaceti letech od účinnosti zákona nebyla některá (sporná) vlastnická práva obcí do katastru nemovitostí zapsána, stanovil zákonodárce (novelou provedenou , účinnou od 29. 6. 2012) v zájmu právní jistoty obcím k nápravě tohoto stavu lhůtu k podání návrhu katastrálnímu úřadu nebo určovací žaloby u soudu do 31. března 2013 s tím, že pokud tuto povinnost nesplní, přechází vlastnické právo dnem 1. dubna 2013 zpět na stát. Není přitom pochyb o tom, že jde o hmotně právní prekluzivní lhůtu (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 89/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. , nebo ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. , a nález Ústavního soudu z 9. 8. 2016, sp. zn. ) týkající se toliko vztahů mezi obcemi a státem, a nikoliv též jiných subjektů práv, jimž tak právo uplatňovat za obec příslušným způsobem její vlastnictví zjevně nepříslušelo (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. ).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v projednávané věci předpoklady přípustnosti dovolání podaného žalobkyní naplněny nebyly ( ).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl ( ).

Napadá-li rozsudek odvolacího soudu v části výroku I. o věci samé, v níž bylo potvrzeno zamítnutí uplatněné žaloby, svým dovoláním též v řízení z procesního hlediska zcela úspěšný žalovaný 1), dlužno uvést, že z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému bylo tímto rozhodnutím jinak zasaženo do jeho práv. Určujícím je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen takovému účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, jejž svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší či změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 28, ročník 1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. , či ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. ). Z uvedeného důvodu, nemůže-li být dosaženo ve věci samé z procesního hlediska pro dovolatele příznivějšího výsledku, není žalovaný 1) k dovolání v uvedeném rozsahu subjektivně legitimován.

Směřuje-li pak žalovaný 1) své dovolání rovněž vůči nákladovým výrokům, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl (, 3, ) taktéž dovolání žalovaného 1).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a v situaci, kdy dovolání žalobkyně a žalovaného 1) byla odmítnuta a kdy k nákladům procesně úspěšné žalované 2), jež se vyjádřila k dovolání žalobkyně, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon, tj. 300 Kč ( a , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

,

rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách

nalus.usoud.cz

.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 3. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu