Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1612/2013

28

Cdo 1612/2013

ROZSUDEK

České republiky – Úřadu pro zastupování státu

ve věcech majetkových

se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ: 69797111, proti žalovanému

městu Vyškov

, se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 1, IČ: 00292427, zastoupenému JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19,

o určení vlastnického práva

, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2012, č. j. -126, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2012, č. j. -126, se

ruší

a věc se

vrací

Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vyškově (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2010, č. j. -82, určil, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí – budovy č.p. 675 na parc. č. st. 1216/1, st. 1216/2 a st. 1216/3, budovy č.p. 676 na parc. č. st. 1217, budovy č.p. 677 na parc. č. st. 1218/1 a st. 1218/2, budovy č. p. 678 na parc. č. st.1219/1 a st. 1219/2 a budovy č.p. 679 na parc. č. 1220, v obci Vyškov, část obce Dědice, katastrální území Dědice u Vyškova (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že jako vlastník označených budov, bytových domů, je v katastru nemovitostí od srpna r. 1999 zapsán žalovaný, s odkazem na , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), zatímco jako vlastník označených stavebních pozemků je zapsána žalobkyně. Podkladem pro stavbu bytových domů stalo se stavební povolení vydané příslušným stavebním úřadem dne 28. 10. 1987, kdy investorem staveb byl Okresní národní výbor ve Vyškově (později Okresní úřad Vyškov). Budova č.p. 676 („blok B14 – vstup 4“) byla stavebně dokončena a kolaudována dne 14. 7. 1991, ostatní stavby (budovy č.p. 676, 677, 678 a 679) k 11. 9. 1991. Hospodářskými smlouvami, uzavřenými mezi Okresním úřadem Vyškov a Podnikem bytového a tepelného hospodářství Vyškov, s. p., ve dnech 27. 6. 1991 a 23. 8. 1991, došlo k převodu práva hospodaření s tímto národním majetkem na označený státní podnik coby přejímající organizaci. Od této organizace bytové domy převzal dne 1. ledna 1992 žalovaný, jenž je od této doby nepřetržitě drží a spravuje jako majetek vlastní.

Shledávaje na straně žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva ( , ve znění účinném do 31. 12. 2013), soud prvního stupně při právním posouzení zjištěných skutečností dochází k závěru, že vlastnické právo k předmětným stavbám na žalovaného podle nepřešlo a že jejich vlastníkem zůstává do současné doby stát – žalující Česká republika. Obytné domy – uzavírá soud prvního stupně – nemohly na žalovaného přejít podle cit. zákona, neboť nebyly ke dni jeho účinnosti (24. 5. 1991) zkolaudovány a právo hospodaření k nim neměla organizace charakterizovaná ustanovením zákona. Podle závěru soudu prvního stupně k přechodu vlastnického práva nemohlo dojít ani podle (ve znění novely provedené ), jelikož k 31. 12. 1992 již nešlo o „rozestavěné objekty v rámci kompletní bytové výstavby“. Případný omyl žalovaného týkající se naplnění podmínek přechodu předmětných staveb z vlastnictví státu do obecního vlastnictví nepokládá soud prvního stupně za omluvitelný, na straně žalovaného nenachází dobrou víru a tedy ani oprávněnou držbu a uzavírá, že žalovaný nenabyl vlastnické právo k nemovitostem ani vydržením ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“).

Krajský soud v Brně (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. -126, k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o určení vlastnického práva žalobkyně k označeným budovám zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Odvolací soud, vycházeje z těchže skutečností jako soud prvního stupně, posoudil věc odlišně po právní stránce. Uzavřel, že vlastníkem předmětných „obytných domů“ se žalovaný stal ze zákona k 24. 5. 1991, při splnění podmínek uvedených v „ustanovení “ Při výkladu cit. ustanovení odvolací soud argumentuje zejména jeho smyslem a účelem, který upřednostňuje před jazykovým výkladem textu zákona. Uzavírá, že „úpravu obsaženou v zákoně č. , ve znění , lze považovat za jednoznačně směřující k tomu, aby se vlastníkem obytných domů (lhostejno zda zkolaudovaných či rozestavěných) v co nejširší míře staly obce“. Výklad, dle něhož by na obce z obytných domů měly přejít pouze domy k 24. 5. 1991 kolaudované, případně k 31. 12. 1992 rozestavěné, pokládá odvolací soud za „stěží přijatelný, nepochopitelný a nelogický“. Přitom vychází z toho, že „převažující péče o hospodaření s byty (a to již v době před vydáním ) náležela tehdejšímu subjektu místní

samosprávy

, národnímu výboru“. Dovozuje, že „záměr zákonodárce převést do vlastnictví obcí přímo ze zákona i obytné domy v rozsahu co nejširším, jeví se jako přirozený postup státu, který sám o sobě s byty nehospodařil“. Text zákona pokládá odvolací soud za nedokonalý a poukazuje na dobu jeho vzniku i „převratné společensko-ekonomické poměry“, za nichž byl (rozšiřující ustanovení o odstavce 3 a 4) přijímán. Při závěru, že vlastnické právo přešlo na žalovanou obec ze zákona, se odvolací soud již nezabýval dalšími otázkami, tedy ani otázkou případného nabytí vlastnického práva vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení , ve znění účinném do 31. 12. 2012 ), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( a b/ ). Za ně pokládá řešení otázky, zda do vlastnictví žalovaného přešly předmětné budovy, jež byly dokončeny a kolaudovány po 24. 5. 1991, avšak před 1. 1. 1993. Zastává názor, že podmínky přechodu „obytných domů“, které stanoví , nebyly v daném případně naplněny. Dle názoru dovolatelky je text zákona zcela jasný a podmínky tímto zákonem stanovené nelze bez opory v právním předpise rozšiřovat. Záměr zákonodárce – pokračuje dovolatelka – nesměřoval k převodu veškerého bytového fondu na obce a novela zákona, provedená , měla za cíl řešit toliko právní osud „objektů komplexní bytové výstavby“, rozestavěných k 31. prosinci 1992, jak plyne z dikce ust. ; takový závěr dle názoru dovolatelky podporuje i obsah důvodové zprávy k tomuto zákonu. Rozhodnutí odvolacího soudu pokládá dovolatelka za vybočení z rámce zákonné úpravy a v jeho vydání spatřuje „prvky libovůle“. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním ( ), ve lhůtě stanovené , a že směřuje proti rozhodnutí, proti němu je dovolání přípustné podle (neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), Nejvyšší soud přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věty první ) a shledal dovolání opodstatněným.

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti ( ), se z obsahu spisu nepodávají a v rovině konkrétních skutečností je netvrdí ani dovolatelka (byť své dovolání doprovází též poukazem na ustanovení ) Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán další z důvodů uplatněných v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách označených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, dovolatekou zpochybňovaném, že předmětné budovy přešly z majetku státu do vlastnictví žalované obce podle „ustanovení “, a to v situaci, kdy ke dni účinnosti (24. 5. 1991) nebyly stavebně dokončeny a kolaudovány.

Z relevantní právní úpravy týkající se přechodu „obytných domů“ z vlastnictví státu do vlastnictví obcí podle lze ocitovat následující:

Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí obytné domy a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek, jestliže splňují tyto podmínky: a) jsou v jejich katastrálních územích, b) jsou ve vlastnictví České republiky, c) právo hospodaření k nim náleží organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, a d) nepřecházejí do vlastnictví obcí podle (srov. )

Ustanovení (dle něhož se ustanovení odstavců 1 a 2 se nevztahují na věci, které sloužily k plnění úkolů drobných provozoven národních výborů) se u věcí uvedených v odstavci 1 nepoužije (srov. ).

Do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí z vlastnictví České republiky objekty komplexní bytové výstavby rozestavěné k 31. prosinci 1992 a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek, včetně práv a povinností s nimi souvisejících, jestliže splňují podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a), a jejich investory byly ke dni účinnosti tohoto zákona okresní úřady, hlavní město Praha nebo města Brno, Plzeň a Ostrava (srov. ).

Do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo podle až 3 (srov. ).

K přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí dochází v rozsahu a za podmínek zákonem stanovených. K přechodu vlastnického práva – byly-li zákonem stanovené podmínky splněny – dochází

ex lege

, ke dni účinnosti (tj. k 24. 5. 1991). K přechodu věcí z majetku státu je třeba kumulativního naplnění všech zákonem stanovených podmínek. V případě přechodu „obytných domů“ (nepatřících k tzv. historickému majetku obcí; srov. cit. zákona) jde o podmínky stanovené v zákona, k nimž – dle vlastnictví státu a lokalizace domu v katastrálním území dané obce – patří zejména charakteristika domu jako „obytného“ ve smyslu tehdy platných předpisů (srov. , o hospodaření s byty) a existence práva hospodaření náležejícího organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace [srov. , o obcích (obecní zřízení)].

K charakteristice stavby jako „obytného domu“ ve smyslu citovaného ustanovení z ustálené judikatury vyplývá, že podmínkou přechodu domu do obecního vlastnictví je jeho stavební dokončení a kolaudace domu jako „obytného domu“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2001, sp. zn. , spolu s ostatním rozhodnutími dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

). Tato podmínka v případě posuzovaných budov (dokončených a kolaudovaných až po dni účinnosti ) naplněna nebyla, nehledě na to, že k 24. 5. 1991 neměla právo hospodaření k budovám organizace charakterizovaná ust. zákona (toto právo přešlo na Podnik bytového a tepelného hospodářství Vyškov, s.p., až na základě smluv uzavřených s tehdejším Okresním úřadem Vyškov ve dnech 27. 6. 1991 a 23. 8. 1991).

Na základě ustanovení , včleněného do novelou provedenou , došlo pak k rozšíření okruhu majetku přecházejícího z vlastnictví státu do obecního vlastnictví o „

objekty komplexní bytové výstavby rozestavěné k 31. prosinci 1992

a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek, včetně práv a povinností s nimi souvisejících, jestliže splňují podmínky uvedené v odstavci 1 písm. a), a jejich investory byly ke dni účinnosti tohoto zákona okresní úřady, hlavní město Praha nebo města Brno, Plzeň a Ostrava“. Účelem citovaného ustanovení – jak plyne též z důvodové zprávy vtahující se k příslušnému ustanovení zákona (k jeho § 18 coby „přílepku“ zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů) – bylo „rozšířit rozsah majetku, který podle uvedeného zákona do majetku obcí přešel již předchozími úpravami, o objekty

rozestavěné v rámci bývalého systému komplexní bytové výstavby“.

S dovětkem, že „v rámci komplexní bytové výstavby se v současné době dokončují objekty v ucelených částech staveb rozestavěných k 31. prosinci 1990. Většina těchto objektů je podle dosavadních předpisů po dokončení předávána do majetku obcí, a to ve značném rozsahu bezplatně“.

Výklad podaný odvolacím soudem, totiž že citované ustanovení vztahuje se i na „obytné domy“ před 1. 1. 1993 již dokončené, navzdory jednoznačné dikci cit. ustanovení, jež hovoří o „objektech komplexní bytové výstavby, rozestavěných k 31. 12. 1992“), neobstojí a jde o výklad nepřípustně rozšiřující, jdoucí nad rámec zákonné úpravy a odporující též jejímu smyslu a účelu (jak na něj lze usuzovat i z předkladatelem koncipované důvodné zprávy k zákonu). Sluší se pak dodat, že okolnosti podřaditelné přechodu podle žalovaný ani netvrdí a ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se současně podává, že z podmínek v cit. ustanovení uvedených přinejmenším podmínka spočívající v existenci „práva hospodaření ke dni účinnosti zákona, příslušejícího organizaci zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě“, naplněna není.

S odvolacím soudem lze nicméně souhlasit v tom, že nebylo záměrem státu a jeho orgánů ponechat si ve vlastnictví charakterizované „objekty bytových domů“, jež byly při splnění ostatních podmínek dokončeny a kolaudovány až po dni účinnosti (podle jehož ustanovení – logicky – nemohly k 24. 5. 1991 přejít do vlastnictví obce), avšak před 1. 1. 1993 (nenaplňující tudíž charakteristiku rozestavěných objektů v rámci komplexní bytové výstavby podle ). Zmíněná problematika předání bytového fondu obcím byla však řešena nikoliv přechodem vlastnictví k takto dokončeným bytovým domů na obce ze zákona, nýbrž bezúplatnými převody národního majetku do vlastnictví obcí, podle předpisů o hospodaření s národním majetkem (srov. zejm. výnos Federálního ministerstva financí ze dne 27. prosince 1992, o některých opatřeních souvisejících s ukončením systému komplexní bytové výstavby, publikovaný pod č. 577/1991 Sb.).

Veden nesprávným výkladem citovaných ustanovení (z nichž činí závěr o přechodu předmětných bytových domů do vlastnictví žalované obce „ex lege“) se odvolací soud již nezabýval dalšími okolnostmi nabytí vlastnického práva a nezkoumal, zda nebyly kupř. naplněny podmínky bezúplatného převodu do vlastnictví žalované obce (dle předpisů o hospodaření s národním majetkem; viz Výnos FMF č. 577/1991 Sb.; a , hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; , o hospodaření s národním majetkem), eventuleně zda žalovaný nenabyl vlastnické právo k budovám originárně vydržením ( obč. zák.). K samotné otázce vydržení – v obecné rovině – Nejvyšší soud připomíná, že způsobilým subjektem vydržení od 1. 1. 1992 je i obec jako právnická osoba a že oprávněná držba ( obč. zák.) se může zakládat i na omluvitelném omylu držitele, tedy omylu, k němuž došlo při zachování normální, obvyklé opatrnosti, posuzované z objektivního hlediska. Omyl držitele může být skutkový, výjimečně i právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2004, sp. zn. ). V dané věci přitom není sporu v tom, že žalovaná obce nakládala s předmětnými budovami jako s vlastními věcmi již od roku 1992 (zajišťujíc přitom veškerou správu a údržbu těchto bytových domů a vstupujíc též do právních vztahů s třetími osobami, zejm. nájemci bytů) a že jako vlastník byla později zapsána i do katastru nemovitostí. Rubem konání žalované obce je pak prokazatelná nečinnost státu, který až v roce 2008 přichází s žalobou o určení vlastnictví, poté, co se o osud předmětných bytových domů – udržovaných a spravovaných žalovanou obcí – po dobu delší 10 let nestaral. I tyto okolnosti bude mít odvolací soud v dalším řízení při prověřování správnosti závěrů soudu prvního stupně bezpochyby na zřeteli.

Z uvedeného ovšem vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek zrušil ( část věty za středníkem ) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný ( , ).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( věty druhé ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2014

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu