Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 950/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 11. 12. 1998, č.j. -41, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 41.925,- Kč s příslušenstvím. Tohoto peněžitého plnění se žalobce domáhal na základě tvrzení, že je vlastníkem domu čp. 221 v P. Žalovaný užívá v tomto domě byt č. 2 o velikosti 2+1 II. kategorie a od června 1995 do listopadu 1997 nezaplatil žalobci nájemné a zálohy na služby. Své rozhodnutí opřel soud prvního stupně o zjištění, že žalobce není pronajímatelem předmětného bytu, neboť nemá k domu vlastnický ani jiný titul. Žalobce své vlastnictví dovozuje z ustanovení , podle kterého přešly z majetku České republiky do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona obytné domy a pozemky tvořící s nimi jeden funkční celek, při splnění zákonem stanovených podmínek. Při jejich posuzování vyšel soud prvního stupně z ustanovení , dle něhož bylo v době účinnosti nutno posuzovat obytný dům. Podle tohoto ustanovení se dům považuje za obytný, připadají-li z úhrnu podlahové plochy všech místností v domě alespoň dvě třetiny na byty, počítaje v to i byty a části bytů, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení, jakož i vedlejší místnosti a příslušenství náležející k bytům. Dle ustanovení téhož zákona se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. V návaznosti na to soud použil ustanovení , podle něhož kolaudačním rozhodnutím se povoluje užívání stavby k určenému účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví se podmínky pro užívání stavby a dále z ustanovení stejného zákona, podle něhož stavbu lze užívat jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí. Soud zjistil, že předmětný dům nebyl nikdy kolaudován, proto jej nelze považovat za obytný dům ve smyslu ustanovení Žalobce nijak nedoložil ani netvrdil, že by byla splněna některá jiná podmínka , na jejímž základě by dům mohl přejít do jeho vlastnictví. Na žalobce nepřešlo vlastnické právo k předmětnému domu ani na základě , ani na základě jiné právní skutečnosti, není tedy vlastníkem předmětného domu. Ani protokol o předání a převzetí domu č. 6/05 ze dne 31. 10. 1994 nemůže být nabývacím vlastnickým titulem, neboť z něho nevyplývá vůle stran uzavřít kupní či darovací smlouvu. Naopak vyplývá z něho vůle zúčastněných stran předat a převzít předmětný dům do jakési správy, přičemž z protokolu není ani jednoznačně patrno, komu vlastně byla nemovitost předána do správy.

Vzhledem k tomu, že pronajímatelem bytu může být dle § 663 obč. zák. i osoba, která má právo s předmětem nájmu disponovat z jiného právního titulu, zabýval se soud prvního stupně i touto otázkou a zjistil, že neexistuje ani žádný takový jiný titul. S. s. H. m. P., jako organizace oprávněná nakládat s domem, který je dosud ve vlastnictví České republiky, nemohl předat správu nemovitosti žalobci, neboť žalobce je samostatná právnická osoba, která může samostatně hospodařit pouze s věcmi a majetkovými právy na základě zvláštního zákona ( a ). Vzhledem k tomu, že ani vlastník domu, kterým je stále Česká republika, ani nikdo jiný jeho jménem neuzavřel s žalobcem žádnou smlouvu, která by ho opravňovala dům pronajímat, dovodil soud prvního stupně, že žalobce nemůže být pronajímatelem předmětného bytu, jelikož nemá k domu vlastnický ani jiný právní titul. Na základě toho dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat ani nájemné, pokud by žalovaný užíval byt na základě nájemního práva, ani bezdůvodné obohacení pokud by žalovaný užíval byt bez právního důvodu.

Soud prvního stupně se rovněž zabýval otázkou, zda žalovaný je nájemcem předmětného bytu a dospěl k závěru, že tomu tak není, zejména vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by sepsání dohody o užívání bytu mezi žalovaným a společností H. R. předcházelo rozhodnutí o přidělení bytu nebo dohoda o výměně bytu, jak to vyžadovalo v té době platné ustanovení obč. zák. a dále i proto, že zde nebylo kolaudační rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že se jedná o místnosti, které jsou určeny k bydlení ve smyslu Z toho důvodu je dohoda o užívání bytu neplatná dle ustanovení obč. zák.

Konečně vzhledem k tomu, že žalovaný nebyl osobním uživatelem předmětných prostor, nemohlo dojít dle ustanovení ke vzniku nájemního práva žalovaného ze zákona a v řízení nevyšlo najevo, že se žalovaným byla uzavřena nájemní smlouva po 1. 1. 1992. I takováto smlouva by však byla neplatná vzhledem k absenci kolaudačního rozhodnutí dle Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že žalovaný užívá předmětné prostory bez právního důvodu.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č. j. -56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a zároveň rozhodl, že proti rozsudku připouští dovolání. Odvolací soud i po provedení dalších důkazů uznal skutková zjištění soudu prvního stupně správnými a ztotožnil se i s jeho právním hodnocením věci. Vyšel ze zjištění, že dům, v němž se nachází byt užívaný žalovaným, není evidován v katastru nemovitostí. Vlastnictví pozemku, na kterém byl dům postaven, je zapsáno pro Českou republiku s tím, že faktický výkon práva přísluší S. s. H. m. P. U domu dosud neproběhlo kolaudační řízení. Odvolací soud dovodil, že stejný právní vztah Českého státu a S. s. H. m. P. k předmětné nemovitosti existoval i ke dni účinnosti Při řešení otázky, zda nemovitost, fakticky prokazatelně užívaná jako obytný dům, přešla z majetku státu do majetku obce (H. m. P.) je, při posuzování termínu "obytný dům", nutno použít ustanovení , který byl v době účinnosti ještě v platnosti. I odvolací soud dovodil, že ustanovení , je třeba vykládat v kontextu s ustanovením tohoto zákona. Na základě výše uvedeného odvolací soud vyslovil právní závěr, že aby bylo možno označovat dům ve smyslu ustanovení ve spojení s ustanovením za obytný, musí být tento dům takto ke dni účinnosti také zkolaudován, a to v souladu s ustanovením a násl. , ve znění platném ke dni účinnosti

Odvolací soud tedy dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, t.j. že za dané situace nemohlo přejít vlastnictví k domu ze státu na obec dle ustanovení , ani na základě ustanovení , 2 a tohoto zákona. Soud uzavřel, že zde není žádný právní titul, na základě kterého by žalobce prokazatelně nabyl vlastnictví k domu, v němž se nachází byt užívaný, žalovaným. Vzhledem k tomu, že kolaudační řízení dosud neproběhlo, nemůže být z hlediska právního pohlíženo na dům, v němž se nachází byt užívaný žalovaným, jako na obytný, přestože je k tomuto účelu fakticky využíván.

Odvolací soud shodně se závěrem soudu prvního stupně dovodil, že žalobce není oprávněn žádat po žalovaném ani úhradu nájemného za byt, který užívá, ani náhradu případného bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v souvislosti s užíváním bytu bez právního důvodu. Aktivní legitimaci k vymáhání těchto případných pohledávek má i po účinnosti Česká republika, neboť je i nadále vlastníkem domu, v němž se byt, užívaný žalovaným, nachází. Řešení otázky platnosti dohody o odevzdání a převzetí bytu, uzavřené mezi žalovaným a S. s. P. je vzhledem k vyslovenému právnímu názoru nadbytečné, nicméně i v tomto směru považoval závěr soudu prvního stupně za správný.

Přípustnost dovolání vyslovil odvolací soud pro zásadní právní význam otázky, zda podmínkou pro přechod domu, fakticky užívaného jako dům obytný, z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle , je kolaudace tohoto domu jako domu obytného, i s ohledem na pravděpodobnost, že uvedený problém bude obdobně třeba řešit i v jiných soudních sporech opakovaně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen dovolatel) dovolání s odkazem na výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo dovolání připuštěno. Vyslovil nesouhlas se závěrem soudů obou stupňů, které váží přechod předmětného domu z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle pouze na existenci kolaudačního rozhodnutí. Tím nepřipustily existenci dalších skutečností, které určitý dům kvalifikují jako dům obytný, jimiž jsou např. jeho faktická existence, faktické užívání, sdělení místního úřadu nebo přidělení čísla popisného, nebo i stanovisko příslušného stavebního úřadu, které potvrzuje, že dům je obytný. Namítl dále, že ani z ustanovení s odkazem na nevyplývá, že jedinou podmínkou pro naplnění pojmu obytný dům je existence řádného kolaudačního rozhodnutí. Zmínil, že vlivem častých reorganizací v rámci výkonu státní správy došlo ke ztrátě značného množství dokumentů, což platí i v tomto případě. Odkázal na ustanovení stavebního zákona, podle něhož, nejsou-li zachovány doklady, z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena. Soudy obou stupňů podle něj tuto skutečnost zcela ignorovaly a došly k nesprávnému právnímu závěru. Dovolatel považuje za absurdní závěr, podle něhož se prostřednictvím existence či neexistence dokumentace k bytové jednotce dovozuje vlastnický vztah k předmětné nemovitosti. Odvolává se na běžnou praxi, kdy byly kolaudovány budovy bez bližší specifikace jednotlivých bytových popř. nebytových ploch. Dovolatel je přesvědčen, že zákonodárce, při schvalování , neměl v případě převodu nemovitostí podle téhož zákona na mysli pouze domy, u nichž se dochovala veškerá stavebně technická dokumentace, ale domy, které lze svojí povahou a způsobem užívání kvalifikovat za obytné. Dle názoru dovolatele charakter předmětné nemovitosti byl v daném případě nade vší pochybnost prokázán a byla tedy splněna podmínka pro přechod domu jako domu obytného z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že byt v předmětném domě získal od S. s. P., s nímž uzavřel nájemní smlouvu s příslibem, že mu bude dům nabídnut ke koupi. Z toho důvodu také téměř neobyvatelný dům na vlastní náklady opravoval. Ke koupi mu však dům nenabídl ani S. s. P., ani později Magistrát H. m. P., který zřejmě dům převzal. Žalovanému není však známo, za jakých okolností, neboť s ním nikdo nejednal, žádnou smlouvu neuzavřel. Přestože v uplynulých letech žalovaný žádal několikrát S. s. P. i Magistrát H. m. P. o provedení nezbytných oprav, na jeho výzvy nikdo nereagoval. Pouze H. m. P. byl opraven komín. V současné době žije v domě se svými dvěma dětmi, které mu byly po rozvodu svěřeny do výchovy. Není mu známo, zda byt byl kolaudován.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 , jímž byl změněn (), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, t.j. podle ve znění před novelizací provedenou

Po zjištění, že dovolání v předmětné věci bylo podáno oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení , ve lhůtě určené ustanovením a splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení , se nejprve zabýval přípustností dovolání, protože podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu dle ustanovení k řešení právní otázky, zda podmínkou pro přechod domu, fakticky užívaného jako dům obytný, z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle , je kolaudace tohoto domu jako domu obytného. Jen v tomto rozsahu je tedy dovolací soud oprávněn se věcí zabývat a vyslovit se k právnímu názoru odvolacího soudu, s příslušnými závěry z toho vyplývajícími ( ).

Ze skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů a jimiž je dovolací soud při svém rozhodování vázán, vzal dovolací soud za prokázané, že žalovaný užívá byt v domě, který není evidován v katastru nemovitostí. Vlastnictví k pozemku, na kterém byl dům vystavěn, je zapsáno pro Českou republiku s tím, že výkon vlastnického práva náleží S. s. H. m. P., přičemž je nepochybné, že stejný právní stav existoval i ke dni účinnosti Soudy obou stupňů se správně shodly na tom, že vlastnictví k předmětnému domu nepřešlo na žalobce dle žádného ustanovení , neboť nebyly splněny podmínky, které tento zákon pro přechod vlastnictví z majetku státu do vlastnictví obcí stanoví a že zde není dán ani žádný jiný právní titul, na jehož základě by byl žalobce pronajímatelem předmětného domu.

Podle ustanovení do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí obytné domy a pozemky, tvořící s nimi jeden funkční celek, jestliže splňují další, tímto zákonem stanovené podmínky. Pokud jde o výklad pojmu "obytný dům", odkazuje citovaný zákon na ustanovení , který byl v době účinnosti ještě v platnosti. Toto ustanovení určovalo, kdy se dům považoval za obytný. Na něj navazovalo ustanovení , dle něhož se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebného úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. Aby mohl obytný dům přejít do vlastnictví obce dle ustanovení , musel splňovat shora uvedená kritéria. Pro posouzení, zda se jedná o obytný dům, je rozhodující jeho právní stav, daný rozhodnutím stavebního úřadu nikoli skutečnost, že je jako obytný dům fakticky užíván. Podle ustanovení , je možné dokončenou stavbu, případně její část schopnou samostatného užívání, nebo tu část stavby, na které byla povolena změna, nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Podle ustanovení zákona odst. 1 , je to kolaudační rozhodnutí, kterým se povoluje užívání stavby k určenému účelu a je-li to zapotřebí, stanoví se i podmínky pro užívání stavby.

Na základě výše uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že pokud u předmětné nemovitosti chybí kolaudační rozhodnutí a tím i určení, k jakému účelu je povoleno stavbu používat, nejsou splněny podmínky ustanovení a vlastnictví takovéhoto "obytného domu" nemohlo přejít na žalobce, neboť, jak již podrobně odůvodnily soudy obou stupňů, vlastnictví na žalobce nemohlo přejít ani dle a 2 a podle

K posuzované právní otázce je nutno dále uvést, že kolaudační rozhodnutí je prozatím jediným právním institutem, který určuje, zda stavbu lze z hlediska veřejného zájmu na ochraně života a zdraví, životního prostředí a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci užívat ( ) a zároveň k jakému účelu ji lze užívat. Kolaudační rozhodnutí tedy kromě jiného plní důležitou funkci ochrany veřejného zájmu a tato ochrana může být zajištěna jedině prostřednictvím stanoviska odborného orgánu (stavebního úřadu), který odpovídá za správnost svého rozhodnutí o tom, že každá stavba bude z hlediska veřejného zájmu na ochraně zdraví a životního prostředí bezpečná, což se zajistí mimo jiné i stanovením účelu, kterému má stavba sloužit. Stanovení účelu stavby, zvláště má-li se jednat o obytný dům, nelze z uvedených důvodů ponechat na rozhodnutí či úvaze libovolných subjektů. Kolaudační rozhodnutí je podmínkou pro započetí užívání stavby a zároveň určuje, k jakému účelu lze stavbu užívat.

Na základě výše uvedených skutečností tedy Nejvyšší soud ČR vyslovil závěr, že podmínkou pro přechod domu, fakticky užívaného jako dům obytný, z vlastnictví státu do vlastnictví obce dle zákona ČNR č. , je kolaudace tohoto domu jako domu obytného.

S dalšími námitkami dovolatele uvedenými v dovolání se dovolací soud nezabýval, protože dovolání bylo připuštěno jen pro posouzení shora vymezené a odvolacím soudem formulované právní otázky.

Žádná z námitek dovolatele, zpochybňující správnost právních závěrů rozsudků soudů obou stupňů v rozsahu vymezeném dovolacím důvodem podle ustanovení neobstála. Vady podle ustanovení , pro něž je dovolání přípustné vždy a jež jsou i způsobilým dovolacím důvodem podle ustanovení , nebyly tvrzeny a dovolacím soudem, který je vždy povinen napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska těchto vad posuzovat, shledány nebyly.

Dovolací soud proto dovolání ve smyslu ustanovení zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , neboť v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Dovolatel, který byl s dovoláním neúspěšný, právo na jejich náhradu nemá.

Proto tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. února 2001

JUDr. František D u c h o ň , v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová