Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1405/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.345,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. J. K.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali, aby žalované obci byla uložena povinnost vyklidit nebytový prostor v níže uvedené nemovitosti, kterou užívá bez právního důvodu jako hasičskou zbrojnici. Žalobci nabyli vlastnictví nemovitosti v roce 1997; žalovaná jejich vlastnické právo zpochybňuje, přestože jsou jako vlastníci zapsáni v příslušném katastru nemovitostí.

Okresní soud Praha – západ (dále soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. listopadu 2003, č. j. -97, uložil žalované povinnost „vyklidit a vyklizenou předat žalobcům část nemovitosti č. p. 124 v K. a to garáž – hasičskou zbrojnici sestávající se z jedné místnosti v přízemí objektu o výměře 60 m2, ve lhůtě 20 dnů od právní moci rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně s přihlédnutím k právním názorům a pokynům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. dubna 2002, č. j. -62, a z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2002, č. j. -72, dospěl po doplnění dokazování ke zjištění: Předmětnou budovu, ve které byla původně hasičská zbrojnice a hostinec, postavil v „akci Z“, nikoliv ale z tzv. „sdružených prostředků“, bývalý Městský národní výbor v M.; ten ji hospodářskou smlouvou z 29. 6. 1983 převedl na družstvo J. P. (dále jen „J.“). Toto družstvo nemovitost převedlo hospodářskou smlouvou, uzavřenou 6. 12. 1991, na K. M., přičemž tato smlouva nebyla registrována státním notářstvím a nevyvolala tedy zamýšlený převod vlastnictví. Od K. M. nemovitost získali postupní smlouvou z 21. 1. 1997 žalobci, kteří jsou v katastru nemovitostí vedeni jako vlastníci objektu. Nebylo prokázáno, že převod nemovitosti z Městského národního výboru v M. na J. schválilo Ministerstvo financí, jak vyžadovaly tehdy platné právní předpisy (viz níže) a tento převod tedy nebylo možno pokládat za platný. Nemovitost byla nadále ve vlastnictví státu a žalovaná obec ji získala do svého vlastnictví na základě , o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí. Soud současně vzal za prokázané, že počínaje rokem 1983 nemovitost užívali na základě zmíněných nabývacích právních titulů právní předchůdci žalobců a žalobci sami až do roku 1997 bez přerušení v dobré víře, že jsou vlastníky. Proto žalobci nabyli vlastnické právo k nemovitosti vydržením ve smyslu (dále „“), a mají podle ObčZ právo na ochranu proti tomu, kdo do jejich vlastnického práva neoprávněně zasahuje.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 24. března 2004, č. j. -118, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; rozhodl též o nákladech řízení.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěry ohledně neplatnosti převodů vlastnictví sporné nemovitosti uskutečněných mezi bývalým Městským národním výborem v M. a J., dále J. a K. M., a konečně mezi K. M. a žalobci. Nesouhlasil však s názorem soudu prvního stupně, že vlastnické právo k předmětné nemovitosti žalobci vydrželi. Na základě podrobné analýzy podmínek vydržení vlastnického práva ve vztahu k danému případu uzavřel, že nemovitost žalobci sice po jejím získání od K. M. drželi v dobré víře, nestali se ale jejími vlastníky. Postupní smlouvu se jmenovaným uzavřeli 21. 1. 1997, od tohoto data ji drželi v dobré víře i proto, že 30. 7. 1997 provedl katastrální úřad vklad vlastnického práva. Dobrou víru pozbyli poté, kdy obdrželi vyjádření žalované z 16. 4. 1998, že vlastníky nemovitosti nejsou, neboť ji získali od nevlastníka, a o neplatnosti předchozích smluv o jejích převodech. V dobré víře tudíž nemovitost drželi toliko necelých šestnáct měsíců, zatímco vydržecí doba činí deset let. K. M. nebyl oprávněným držitelem proto, že si objektivně musel být vědom, že k nabytí vlastnického práva k nemovitosti je třeba, aby smlouva o jejím převodu byla registrována státním notářstvím. Také J. měla vědět o povinnosti žádat ministerstvo financí o povolení k převodu nemovitosti a o tom, že tento souhlas nebyl dán. Proto tito právní předchůdci nebyli „se zřetelem ke všem okolnostem“ v dobré víře, že jim věc patří, a nebyli jejími oprávněnými držiteli, jejichž držbu by si žalobci mohli započíst.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání a uplatňují dovolací důvod uvedený v (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu, že ani jeden z právních předchůdců žalobců nebyl oprávněným držitelem sporné nemovitosti. V této souvislosti namítají, že J. koupila nemovitost řádnou smlouvou, zaplatila kupní cenu a byl bezproblémově proveden zápis jejího vlastnického práva v evidenci nemovitostí. Byla tedy v dobré víře, že se stala vlastníkem nemovitosti. Stejně K. M., který od uvedeného družstva nemovitost koupil a zaplatil kupní cenu, byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Šlo o podnikatele, jehož podnikatelské vztahy se řídily hospodářským zákoníkem a nemovitost koupil na základě hospodářské smlouvy, která nepodléhala povinnosti registrace státním notářstvím. Ani on si nebyl vědom toho, že není oprávněným vlastníkem. Žalobcům, jako právním nástupcům K. M., tedy evidentně svědčila existence dobré víry jejich předchůdců. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná navrhuje, aby je dovolací soud zamítl. Odkazuje na právní závěry Nejvyššího soudu vycházející z judikatury a v této souvislosti připomíná v podrobnostech a v aplikaci na daný případ jeho rozsudky sp. zn. a sp. zn. .

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle (dále „OSŘ“), že je uplatněn dovolací důvod upravený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud v hospodářské smlouvě, kterou J. uzavřela s Městským národním výborem v M., bylo jednoznačně uvedeno, že účinnost smlouvy je vázána na její schválení Ministerstvem financí, nemohla být v dobré víře, že je vlastnicí objektu, pokud se o existenci takového schválení nepřesvědčila. Tomuto názoru nelze nic vytknout; navíc lze poznamenat, že to byla právě J., která podle obsahu spisu dávala návrh na vyznačení jejího vlastnictví v evidenci nemovitosti a měla se proto ujistit, zda potřebné náležitosti převodu vlastnictví byly splněny. Je však třeba zabývat se otázkou, zda se J. na základě hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku, uzavřené v roce 1983, která měla nabýt účinnosti k 30. 6. 1983, nestala vlastníkem převáděné nemovitosti, a to s ohledem na pozdější úpravu udělování souhlasu ministerstva financí ke smlouvě.

V době uzavření předmětné hospodářské smlouvy stanovil , hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, že převody vlastnictví k věcem, které jsou v národním majetku do vlastnictví družstevních nebo jiných socialistických organizací než státních se provádějí smlouvou podle ustanovení hospodářského zákoníku; převody do vlastnictví občanů se provádějí podle ustanovení . Pro hospodářskou smlouvu o převodu vlastnictví národního majetku mimo obvyklé hospodaření platil obdobně hospodářského zákoníku (viz hospodářského zákoníku), který v odstavci 6 stanovil: Neuzavírá-li se smlouva na základě rozhodnutí nadřízených orgánů nebo nestanoví-li prováděcí předpisy jinak, je k účinnosti smlouvy třeba schválení nadřízených orgánů.

Podle , o správě národního majetku, k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad jeden milión Kčs nebo o bezplatném převodu vlastnictví k věcem v národním majetku v pořizovací ceně nad 250 000,-Kčs je třeba schválení příslušného ministerstva financí. Je tedy zřejmé, že smlouva, uzavřená ohledně sporné nemovitosti v roce 1983, nemohla nabýt účinnosti, pokud nebyla schválena ministerstvem financí (k tomu viz Plíva, S.: Hospodaření s národním majetkem. Orbis Praha 1975, s. 126), byla však platná i bez tohoto schválení. Zmíněná vyhláška byla posléze zrušena a nahrazena , o správě národního majetku, která účinnost hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku v pořizovací ceně nižší než 5 miliónů Kčs vázala na schválení přímo nadřízeného orgánu státní organizace (, 2 cit. vyhlášky). Tato vyhláška byla zrušena , o hospodaření s národním majetkem, která již podobné ustanovení pro převody vlastnictví k věcem v národním majetku na tzv. jiné (než státní) socialistické organizace neměla.

Dovolací soud se opětovně zabýval případy, kdy k účinnosti právního úkonu bylo zapotřebí souhlasu státního orgánu, tento souhlas nebyl dosud udělen (nebyl sice odepřen, avšak účastníci o něj nepožádali anebo o něm ještě nebylo rozhodnuto) a právní předpis, který udělení souhlasu vyžadoval, byl mezitím zrušen. V těchto případech, nestanoví-li zákon něco jiného, se uplatňuje zásada, že právní úkon se stává účinným ke dni, kdy odpadla podmínka účinnosti, kterou bylo schválení státním (nebo jiným) orgánem (viz R 44/2003, R 27/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toto pravidlo platí i pro případné další souhlasy a schválení hospodářské smlouvy, pokud by právní předpis nestanovil, že v důsledku neudělení souhlasu v určité době smlouva zanikla apod. Nejpozději tedy k 1. 7. 1988, kdy nabyla účinnosti, se stala shora zmíněná hospodářská smlouva účinnou a J. se stala vlastníkem sporné nemovitosti.

Další otázkou je, zda právní předchůdce žalobců K. M., který se chopil držby nemovitosti na základě hospodářské smlouvy o převodu nemovitosti ze 6. 12. 1991, uzavřené s J., byl oprávněným držitelem sporných nemovitostí, i když smlouva nebyla registrována státním notářstvím.

Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost ( ). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná ( ). Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započítat i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992 (R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Oprávněným držitelem ve smyslu odst. l je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. , publikovaný pod č. C 1304 ve sv. 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Dovolací soud v obecné rovině souhlasí s názorem odvolacího soudu, že skutečnost, že k převodu vlastnického práva k nemovitosti bylo zapotřebí registrace státním notářstvím byla všeobecně známa; stejně tak je relevantní odkaz na , hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Bylo by však možno uvažovat výjimečně o relevanci právního omylu K. M. ohledně požadavku na registraci smlouvy státním notářstvím, neboť ještě v roce 1991 nebylo v praxi jasno ohledně právního postavení podnikatelů – fyzických osob a právního režimu smluv o převodu nemovitostí, které uzavírali (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. , publikované v Právních rozhledech č. 6/1997 a poznámku k tomuto rozhodnutí, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. , Právní rozhledy č. 2/1994 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , v ASPI ev. č. 8690 – JUD). K tomu lze dodat, že judikatura vychází z toho, že smlouvy o převodu nemovitostí, uzavřené podnikateli - fyzickými osobami v době platnosti hospodářského zákoníku, podléhaly registraci státním notářstvím. Nicméně nejpozději při jednání dne 17. 12. 1998 byla konstatována zpráva katastrálního úřadu Praha-západ, ze které žalobci nutně museli zjistit, že jejich předchůdce nebyl vlastníkem sporné nemovitosti, neboť nabývací smlouva nebyla registrována státním notářstvím. Kvalifikované sdělení kompetentního státního orgánu o právní úpravě a jejích důsledcích totiž vylučuje omluvitelnost právního omylu držitele. Žalobci tedy neměli nemovitosti ani při započítání držby jejich právního předchůdce K. M. v oprávněné držbě požadovaných 10 let. Držbu J. pochopitelně započítat nelze, neboť tato právnická osoba převáděla nemovitost jako její vlastník, nikoliv jako oprávněný držitel. Z toho důvodu nemohli vlastnické právo vydržet.

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalovaná má na jejich náhradu právo, neboť žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní (, , a ). Představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle , advokátní tarif, a činí podle , , , a , ve znění pozdějších předpisů, částku 2.270,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů podle advokátního tarifu 75,- Kč, tedy celkem 2.345,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 7. září 2004

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu