Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1153/2018

28 Cdo 1153/2018-193

USNESENÍ

Biskupství ostravsko-opavského

Lesy České republiky, s. p.

, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby: 42196451, s adresou pro doručování Lesy České republiky, s. p., Krajské ředitelství Frýdek-Místek,

Frýdek-Místek, Nádražní 2811, za účasti

Povodí Odry, státního podniku,

se sídlem v Ostravě, Varenská 3101/49, identifikační číslo osoby: 70890021, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. října 2017, č. j. -126, t a k t o :

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného

jsou povinni

zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě, Pivovarská 1504/8.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného výrokem I. rozsudku ze dne 27. 10. 2017, č. j. -126, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 31. 3. 2017, č. j. -85, jímž podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. , publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „ “), nahradil projev vůle žalovaného s uzavřením dohody o vydání pozemku parc. č. XY (vodní plocha), zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY (dále „předmětný pozemek“), jejíž znění uvedl ve výroku I., a jímž ve výroku II. žalovanému a vedlejšímu účastníku uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 18.286,- Kč k rukám jeho zástupce. Dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).

Odvolací soud převzal skutkový stav takto zjištěný soudem prvního stupně, že

-

žalobce je právním nástupcem Arcibiskupství olomouckého, které vlastnilo nemovitosti zapsané ve vložce č. XY Moravských zemských desek, mimo jiné i pozemky původ pozemkový katastr parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dnes katastrální území XY), a to až do 1. 3. 1948, kdy přešly do vlastnictví státu postupem dle zákona č. 142/1947 Sb. o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, přičemž z výše uvedených pozemků vznikl předmětný pozemek parc. č. XY, který je ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření žalovaného,

-

žalobce vyzval žalovaného k vydání označeného pozemku (výzvou doručenou mu dne 20. 2. 2013). Státní pozemkový úřad zamítl návrh žalobce na vydání předmětného pozemku s odůvodněním, že se nejedná o zemědělské nemovitosti, a žalobce odkázal na postup podle

-

předmětný pozemek je korytem vodního toku Bílá Ostravice, na němž byl již v 19. století vybudován k akumulaci vody za účelem splavování dříví Bedřichův klauz, tvořený kamennou hrází vyplněnou betonem a kamením, výpustí a zděným přepadem, jenž byl v letech 2002–2005 zrekonstruován, přičemž rozměry nádrže zůstaly zachovány.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě není dána překážka vydání předmětného pozemku z důvodu jeho zastavěnosti , neboť stavba vodního díla na předmětném vodním toku není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, ale jedná se o součást pozemku ( , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“), že se jedná se o stavební úpravu koryta potoka sloužící ke zlepšení kvality pozemku, zajišťující jeho zpevnění, retenci vody v krajině, funkci protierozní, protipožární, krajinotvornou a umožňující migraci živočichů v potoku a ochranu před povodněmi a že tuto stavbu vodního díla nelze od pozemku oddělit bez jeho znehodnocení a nelze ji užívat jako samostatnou věc, pročež se nejedná o zastavěný pozemek ve smyslu Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že vodní dílo Bedřichův klauz bylo vybudováno před obdobím majetkové křivdy, existovalo v době majetkové křivdy a navíc nelze rekonstrukci považovat za výstavbu či vybudování nového vodního díla za účelem funkční vázanosti na vodní nádrž Šance. Ani po rekonstrukci se tudíž Bedřichův klauz nestal samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu. Současně dovodil, že je zcela přirozené, že se v čase funkce Bedřichova Klauzu změnila a že nyní tato stavba slouží jako doprovodné zařízení ke jmenované vodní nádrži. Je přitom schopna zachycovat nečistoty (splaveniny), které by jinak do vodní nádrže přitékaly a musely by být odstraněny jiným způsobem. Nynější využití Bedřichova Klauzu (stejně jako dalších obdobných staveb v dané lokalitě) však nestýká žádný podklad pro vyslovení závěru, že jde o novou stavbu spojenou s vodní nádrží Šance. Odvolací soud rovněž přisvědčil – v reakci na odvolací námitku žalovaného - správnosti závěru soudu prvního stupně, že u žalob na nahrazení projevu vůle, o níž bylo v projednávané věci rozhodováno, nemusí žalobce prokazovat existenci naléhavého právního zájmu jako je tomu v případě žaloby na určení (ledaže podání takové žaloby plyne přímo ze zákona). Žalobce jako případný vlastník předmětného pozemku pak bude ve smyslu a 2 , o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), při výkonu práv a povinností podléhat režimu citovaného zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále „ “), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v existenci otázky dosud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené. Předně nesouhlasí s tím, že by vydání předmětné nemovitosti nebránila překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu Napadený rozsudek odvolacího soudu je dle mínění dovolatele založen na restriktivním výkladu citovaného ustanovení, a proto je nesprávný. Má za to, že stavba na předmětném pozemku je samostatnou věcí v pojetí občanského práva ( obč. zák.), přičemž stavbou v občanskoprávním smyslu se rozumí výsledek stavební činnosti tak, jak ji chápe stavební zákon, k čemuž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu

http://www.nsoud.cz

). Vyslovil názor (podporovaný poukazem na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. ), že stavba vodního díla v souzené věci je ve smyslu , samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, a proto se tedy dovolacího soudu táže, zda lze nebo nelze z ustanovení dovodit soukromoprávní aspekt prokazující existenci vodního díla vybudovaného před 1. 1. 2002 (obdobně jako v uvedené žalované věci) jako věci samostatné v občanskoprávní rovině. Právní hodnocení věci je podle dovolatele postaveno výlučně na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. , a to bez ohledu na to, že se týká tenisového dvorce, který nemůže nikdy plnit účel stavby ve veřejném zájmu ve srovnání se stavbou předmětného vodního díla sloužícího jako protipovodňová stavba na vodním toku; odvolací soud se tak odklonil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , jenž definuje také hráz (byť rybníků) za možný samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Namítá, že se odvolací soud vyhnul právní kvalifikaci, za jakých podmínek by stavba vodního díla dle mohla být samostatnou věcí, a pouze konstatoval, že vodní dílo nikdy nemůže mít charakter samostatné věci v občanskoprávním smyslu.

K vyřešení dovolacímu soudu dovolatel předkládá rovněž otázku zastavěnosti pozemků dle ve vztahu k pojmům zachování funkčních celků a funkční souvislosti. Tvrdí, že funkční souvislost vydávaných pozemků nemůže být odvozována z toho, že zde v rozhodném období existovala vlastnická jednota dotčených pozemků dle výzvy žalobce, neboť by se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu může vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi jejich hospodářského využívání, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území. Dovolatel podotýká, že i tzv. rekonstrukce stavby může vyvolat právní účinky vzniku nové stavby v občanskoprávní rovině, vždy je přitom nutné posuzovat konkrétní situaci (odkazuje přitom na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. ).

Dále dovolatel klade otázku, zda nárok oprávněné osoby na vydání věcí dle převažuje, či nikoli nad veřejným zájmem na nevydání pozemků zastavěných stavbami vodních děl. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996, sp. zn. , a ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , dovolatel poukázal na to, že vztah mezi funkcí předmětných pozemků jako součástí veřejného statku a potenciální realizací restitučního nároku je nutné rozhodnout ve prospěch veřejného statku.

V neposlední řadě se dovolatel táže, zda ustanovení ve vazbě s ustanovením v návaznosti na původní u platnou do 31. 12. 1992 nevylučuje restituci žalovaného pozemku. Závěrem pak namítá rozpor s judikaturou dovolacího soudu týkající se aplikace a , neboť v usnesení, jímž byla připuštěna změna žaloby, ačkoli se mělo jednat o částečné zpětvzetí žaloby, absentovalo poučení o právu podat opravný prostředek. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá, aby soud nahradil souhlas žalovaného s dohodou specifikovanou ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, nebo aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že podané dovolání považuje za nepřípustné a zjevně bezdůvodné. Námitky žalovaného proti vydání předmětného pozemku označuje za nedůvodné, neboť tzv. Bedřichův klauz na vodním toku Bílá Ostravice představuje stavební úpravu povrchu pozemku sloužící ke zlepšení kvality pozemku, tudíž se nejedná o samostatnou věc schopnou samostatného užívání, nýbrž toliko o součást příslušného pozemku. Současně odkázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, jakož i soudů krajských a okresních. Nejvyššímu soudu navrhuje, aby dovolání žalovaného odmítl a aby žalobci přiznal nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. 10. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( , věta první, ), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [ ], zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné ( ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné. Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“ ustanovení ve vztahu k vodním dílům ve smyslu , byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , na nějž následně odkázala další rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. ). S jeho závěry je právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu bezezbytku konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto (dovolacím soudem) již vyřešených právních otázek.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že při aplikaci ustanovení lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. ). Pro účely ustanovení zákona o půdě se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. , nebo též dovolatelem vzpomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. ). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ).

Z výše zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. , vyplývá, že „pro zodpovězení otázky, zda je dána překážka vydání sporného pozemku v důsledku úpravy koryta vodního toku na něm se nacházejícího, je klíčové to, jestli realizované stavební prvky měly charakter samostatných staveb v soukromoprávním smyslu nebo se jednalo o pouhé zpracování povrchu. Tento problém je pak determinován mimo jiné faktickou a hospodářskou oddělitelností provedených úprav od pozemku, účelností jejich samostatné existence jako předmětu právních vztahů i možností stanovení, kde končí pozemek a začíná stavba (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. ). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. ).

Závěr odvolacího soudu, který zohlednil charakter stavby, tzv. Bedřichova klauzu na vodním toku Bílá Ostravice, spočívající především ve zpevnění břehů a dna vodního toku betonem, vytvoření odvodňovacího příkopu a migračního přechodu, nelze považovat za zjevně nepřiměřený, a to i s přihlédnutím k ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu konstatující, že stavby, jimiž se upravují nebo mění koryta vodních toků, samostatnými věcmi ve smyslu soukromoprávním zpravidla nejsou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , jenž byl publikován pod č. 65/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, případně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. ).

Dále nelze souhlasit s námitkou dovolatele o nutnosti respektovat zachování zásady funkčního celku předmětného pozemku s majetkem státu, tedy s okolními pozemky, jelikož dovolatel je povinnou osobou podle , nikoli podle nebo d) tohoto zákona. Vydání nemovité věci ve vlastnictví státu, jež náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v , se tudíž řídí Ustanovení , jež upravuje vydávání věcí ostatními povinnými osobami, tedy na nyní projednávanou věc nedopadá. Přiléhavost postrádá argumentace dovolatele k této problematice též proto, že stavba na předmětném pozemku není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, nýbrž jeho součástí, jak již bylo shora uvedeno.

Na řešení dalších otázek dovolatelem vymezených [splnění podmínek pro aplikaci výlukového ustanovení v závislosti na povinnosti vyplývající pro vlastníka pozemku z ustanovení (přijatého v souvislosti s novou soukromoprávní úpravou , ) a dále vzhledem k tomu, že by v případě vydání pozemku nemohla oprávněná osoba realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění a zůstalo by jí tak zachováno pouze tzv. holé vlastnictví a rovněž, pokud jde o pochybení soudu prvního stupně při rozhodování o připuštění změny žaloby] rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a proto nemohla být z jejich podnětu přípustnost dovolání založena (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z vágně formulovaného tvrzení, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka „zda ustanovení ve vazbě s ustanovením v návaznosti na původní u platnou do 31. 12. 1992 nevylučuje restituci žalovaného pozemku.“ Kromě toho, že na řešení takové otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, dovolatel s požadavkem na řešení otázky navíc nespojil v dovolání vůbec žádnou argumentaci. Odkázal-li v této souvislosti na námitky uplatněné v soudním řízení, pak jejich zohlednění, aniž by byly explicitně formulovány v dovolání, je v dovolacím řízení zapovězeno (srovnej ).

Pokud dovolatel podal dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení II. a ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání přípustné [ , ve znění účinném od 30. 9. 2017].

Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaného není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl ( ).

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 4. 2. 2019

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu