Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1058/2018

30 Cdo 1058/2018-761

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Mgr. Petry Hrachy, advokátky se sídlem v Brně, Cihlářská 19, insolvenční správkyně dlužníka PMC, s. r. o., se sídlem v Račicích - Pístovicích č. p. 206, identifikační číslo osoby 494 48 749, proti žalované LISSA s. r. o., se sídlem v Brně, Václavská 226/2, identifikační číslo osoby 607 00 149, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem advokátní kanceláře ŘANDA HAVEL LEGAL advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovoláních žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017, č. j. -697, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. března 2016, č. j. -641, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2015, č. j. -611, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2014, č. j. , proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, č. j. -543, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č. j. -498, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397, takto:

III. Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2015, č. j. -611, se odmítá.

IV. Řízení o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2014, č. j. , se zastavuje.

V. Řízení o dovolání žalované proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, č. j. -543, se zastavuje.

VI. Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č. j. -498, se zastavuje.

VII. Dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397, se odmítá.

VIII. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem 9. března 2016, č. j. -641, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří o výměře 3.444 m

2

, jehož součástí je stavba č. p. XY v části obce XY, občanská vybavenost, to vše na listu vlastnictví č. XY, k. ú. XY, obec XY (dále již „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 25. března 1996, na základě které měly být předmětné nemovitosti převedeny z právní předchůdkyně žalobkyně - PMC, s. r. o. na žalovanou, je podle § 39 obč. zák. neplatná.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. června 2017, č. j. -697, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl předmětnou určovací žalobu a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud s odkazem zejména na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 17. července 2014, sp. zn. , vyložil, že absence naléhavého právního zájmu je dána tím, že rozhodnutí o požadovaném určení by bylo v probíhajícím insolvenčním řízení ve věci obchodní společnosti PMC, s. r. o. bez významu, jelikož insolvenční soud není vázán rozhodnutím jiného soudu či orgánu, kterým v průběhu insolvenčního řízení je zjištěna neplatnost právního úkonu týkající se majetku či závazku dlužníka, ani jiným způsobem tohoto zjištění.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolání směřuje nejen proti uvedenému rozhodnutí, ale i proti dalším (předchozím) rozhodnutím, která byla vydána v rámci předmětného řízení, tj. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. března 2016, č. j. -641, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2015, č. j. -611, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2014, č. j. , proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, č. j. -543, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č. j. -498, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397.

Dovolatelka uvedla, že si je vědoma toho, že poslední rozsudek odvolacího soudu svědčí v její prospěch, ovšem problém shledává v tom, že tento rozsudek vůbec neměl být vydán. Podle dovolatelky bylo předmětné řízení pravomocně skončeno již v roce 2005. Zásadní vadou, která se následně měla promítnout do ostatních napadených rozhodnutí, trpí nejstarší z těchto rozhodnutí, tj. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397. Tímto usnesením bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. června 2011, č. j. -360, o odmítnutí odvolání žalobkyně ze dne 12. ledna 2010 proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2005, č. j. -287, pro opožděnost.

Podle dovolatelky tak usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397, a navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č. j. -498, závisí na vyřešení otázky procesního práva, k níž dovolatelka citovala všechna hlediska přípustnosti dovolání podle (viz str. 3 dovolání). Dovolatelka zdůrazňuje, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397, je nezákonné a neústavní, jelikož v jeho důsledku celý případ po více než sedmi letech od pravomocného skončení „obživl“ a související řízení trvalo dalších pět let, během nichž bylo vydáno dalších šest soudních rozhodnutí.

Dále dovolatelka vyložila i význam podaných dovolání, která - byla-li by úspěšná - znamenalo by to, že ještě před zahájením předmětného insolvenčního řízení bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že dovolatelka je vlastnicí předmětných nemovitostí. Tímto právním závěrem by se měly pak řídit i soudy rozhodující o excindační žalobě dovolatelky.

Podle dovolatelky došlo i porušení jejích ústavně zaručených práv, a to primárně na základě výše popsaných vad.

Dovolatelka se dále (na str. 8 dovolání) opět vrací k vymezení přípustnosti dovolání a uvádí, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397, a navazující usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č. j. -498, závisejí na vyřešení dvou právních otázek; první otázka se týká přímo účinků doručení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2005, č. j. -287, přičemž i druhá otázka se týká (ač nepřímo) účinků doručení uvedeného rozsudku, a to z perspektivy požadavku ustanovení opatrovníka žalobci. Dovolatelka dále obsáhle argumentuje ve vztahu k účinkům doručení rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. ledna 2005, č. j. -287.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397, a dále aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017, č. j. -697, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. března 2016, č. j. -641, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2015, č. j. -611, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2014, č. j. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, č. j. -543, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č. j. -498.

Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání žalované předně zdůraznila, že v dovolání není vymezena žádná právní otázka ani konkrétní hledisko přípustnosti dovolání. Za další vadu dovolání žalobkyně považuje okolnost, že žalovaná napadá primárně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č. j. -498, které však již dovoláním být napadeno nemůže, jelikož již bylo předmětem dovolacího přezkumu (a to v řízení vedeném před Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. -543, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto pro nepřípustnost). Žalobkyně dále argumentuje ve vztahu k dovolatelkou akcentované otázce účinnosti doručení rozhodnutí. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) konstatuje, že dovolání žalované nezbývá než - jak bude vyloženo níže - odmítnout, respektive zčásti řízení o podaných dovoláních zastavit.

Ve vztahu k dovoláním proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. března 2016, č. j. -641, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. prosince 2014, č. j. , jakož i proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, č. j. -543, dovolací soud konstatuje, že podle lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného tak a contrario plyne, že dovoláním nelze úspěšně napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu dovolacího; proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí.

Nedostatek funkční příslušnosti Nejvyššího soudu k projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně či dovolacího soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47, ročník 2006; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz). Dovolací soud proto dovolací řízení v rozsahu dovolání proti těmto rozhodnutím soudu prvního stupně a Nejvyššího soudu podle a zastavil.

Řízení o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č. j. -498, je třeba podle a zastavit, a to z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté ( ). Je tomu tak z toho důvodu, že o dovolání proti tomuto rozhodnutí uvedeného krajského soudu Nejvyšší soud již rozhodl usnesením ze dne 28. května 2014, sp. zn. -543. Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. , uvedl, že překážka věci pravomocně rozhodnuté patří mezi podmínky řízení, k nimž soud přihlíží kdykoliv za řízení ( ), a představuje neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení ( ). Jen na okraj se poznamenává, že i kdyby takového rozhodnutí dovolacího soudu nebylo, musel by se uplatnit důvod pro odmítnutí dovolání pro jeho opožděnost (viz následující odstavec).

Ve vztahu k dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2015, č. j. -611, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397, dovolací soud konstatuje, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který musí být podán do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Zmeškání této dvouměsíční lhůty nelze prominout (srov. ). Dovolání proti výše uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu tak jsou opožděná. Dovolací soud proto postupoval podle a dovolání ve vztahu k zde uvedeným rozhodnutím odvolacího sodu odmítl.

Ve vztahu k dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017, č. j. -697, dovolací soud uvádí, že dovolání není ve smyslu přípustné. Dovolatelka v úvodu svého dovolání v obecné rovině odkázala na (a odcitovala jej), ovšem řádně nevymezila, které z hledisek přípustnosti uvedených v má v jejím případě přípustnost dovolání zakládat. Dovolatelka řádně nevymezila právní otázku, na níž měl záviset rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017, č. j. -697. Pokud snad měla na mysli (ne zcela jasně vymezenou) otázku účinnosti doručení rozhodnutí, pak tato otázka ovšem nepředstavuje otázku, na níž by závisel uvedený rozsudek odvolacího soudu, jelikož tato otázka byla řešena v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397, nikoli v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017, č. j. -697.

Dovolací soud přitom ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatuje, že řádné vymezení přípustnosti dovolání (a s tím související požadavek na vymezení právní otázky hmotného či procesního práva způsobem vyloženým v ) je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, nejen, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ), ale z obsahu dovolání musí být i patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že: „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , ‚naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.‘“

Nad rámec výše uvedeného se dovolací soud zabýval i tvrzením dovolatelky, že došlo k zásahu do jejích základních práv. Dovolacímu soudu je známa rozhodovací praxe Ústavního soudu, z níž plyne, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná i jako dovolací důvod podle , že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2016, sp. zn. , in https://nalus.usoud.cz). Proto se dovolací soud zabýval i tím, zdali údajná dovolatelkou tvrzená vada nemohla porušit - co se týče dovolání, proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo opožděné, tj. dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2017, č. j. právo dovolatelky na spravedlivý proces, respektive její jiná základní práva. Dovolací soud dospěl k závěru, že k takovému zásahu nedošlo. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu se netýkalo otázky účinnosti doručení soudního rozhodnutí. Tato otázka byla, jak bylo uvedeno výše, řešena zejména v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. července 2012, č. j. -397, přičemž z procesního spisu nevyplývá (ani dovolatelka netvrdí), že by existovala okolnost, která by jí bránila domáhat se svých - údajně porušených - ústavních práv a svobod v přímé návaznosti na uvedené usnesení odvolacího soudu.

Lze tedy uzavřít, že s ohledem na to, že dovolání v posledně zreferované části postrádá obligatorní náležitosti a uvedený nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty dovolatelem odstraněn ( ), trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a dovolání věcně projednat.

Skutková polemika dovolatelky je v dovolání právně bezpředmětná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. května 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2015, sp. zn. ). Skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. ). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Přitom sama okolnost, že dovolatelka vychází ze zcela jiné skutkové verze, kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy) právně hodnotí, přirozeně přípustnost jejího dovolání ve smyslu nezakládá.

K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 12. 2018

JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu