Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 358/2018

-212

USNESENÍ

1) hlavnímu městu Praze

, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1,

2) městské části Praha-Kolovraty

, se sídlem v Praze 10, Mírová 364/34, IČO 00240346, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, a

3) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO 69797111, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2017, č. j. -172, takto:

I. Dovolání

se

odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 10 v řízení podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „“), výrokem I. rozsudku ze dne 13. 4. 2017, č. j. -134, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků zapsaných na LV č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, v katastrálním území XY, obci XY (dále jen „pozemky“ či „předmětné pozemky“), a výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2) a 3). Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) byl na základě oznámení žalovaného 2) ze dne 27. 2. 2012 zapsán jako vlastník předmětných pozemků do katastru nemovitostí podle , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), že pozemky byly svěřeny do správy žalovaného 2), že právo hospodaření k nim svědčilo ke dni 23. 11. 1990 Obvodnímu národnímu výboru pro Prahu 10 (dále jen ONV pro Prahu 10“), z něhož práva a závazky spojené s výkonem práva hospodaření přešly na žalovaného 2), a že v letech 1989 až 1994 užívalo pozemky na základě smlouvy uzavřené s ONV pro Prahu 10 a později s žalovaným 2) Jednotné zemědělské družstvo Sluštice, jehož právním nástupcem a rovněž uživatelem pozemků bylo Zemědělské družstvo Kolovraty (smlouva dokládající hospodaření Zemědělského družstva Kolovraty na předmětných pozemcích se nedochovala). Z písemného prohlášení bývalého agronoma a současného likvidátora zmíněného zemědělského družstva Ing. Václava Valečka ze dne 4. 4. 2017 soud dále zjistil, že - v současnosti již skartovaná - smlouva, na jejím základě Zemědělské družstvo Kolovraty (dříve Jednotné zemědělské družstvo Sluštice) na pozemcích ve výše uvedeném období hospodařilo, existovala. Soud prvního stupně dovodil, že ke všem předmětným pozemkům, které se nacházely k 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky, svědčilo ke dni 23. 11. 1990 právo hospodaření národnímu výboru, jehož práva a závazky přešly na žalovaného 2), přičemž tato městská část, jakož před ní i ONV pro Prahu 10, na předmětných pozemcích skutečně hospodařili, a to prostřednictvím Zemědělského družstva Kolovraty, jemuž byly tyto pozemky na základě příslušné smlouvy přenechány. Dospěl proto k závěru, že byly splněny veškeré podmínky zakotvené v na přechod pozemků z majetku České republiky do vlastnictví žalovaného 1), a proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. -172, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a výroky II., III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1), 2), a 3). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, včetně jeho názoru, že faktické hospodaření ve smyslu nezahrnuje pouze samotné užívání dotčené věci, ale též například její pronájem. V daném případě tudíž byla naplněna i podmínka stanovená v , spočívající ve skutečném výkonu práva hospodaření na předmětných pozemcích k rozhodnému datu (pouze za situace, kdyby žalobkyně tvrdila a prokazovala takové skutečnosti, které by závěr o splnění daného předpokladu vyvrátily, mohl být aplikován ). S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. , dále odvolací soud připomněl, že zákaz dispozic s církevním majetkem včleněný do , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“), se vztahoval pouze na převody církevního majetku, nikoliv na přechody vlastnického práva. Nadto, nemohlo toto blokační ustanovení s ohledem na rozdílný okamžik nabytí účinnosti a zákona o půdě č. působit retroaktivně (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , a usnesení téhož soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. ). Odvolací soud dále poukázal na to, že k nabytí vlastnického práva podle docházelo ex lege a že zápis do katastru nemovitostí měl jen deklaratorní účinky. S nedodržením jednoroční (pořádkové) lhůty stanovené v k podání návrhu na zápis vlastnického práva obce do katastru nemovitostí přitom nebyly spojeny žádné právní důsledky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. , nebo na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. , a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. ).

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné ve smyslu , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva (rozložení důkazního břemene), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jmenovitě od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2011, sp. zn. (nesprávně uvedeno sp. zn. ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. , a ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. . Namítá, že důkazní břemeno, jakož i břemeno tvrzení, ohledně prokázání naplnění podmínek stanovených v tíží žalované a že tudíž odvolací soud postupoval nesprávně, potvrdil-li „zamítnutí žaloby“ s odůvodněním, že žalobkyně neprokázala nenaplnění zákonných podmínek pro přechod majetku na obce podle tohoto ustanovení, neboť jí nelze ukládat předložení důkazu o negativním tvrzení. Dále má za to, že pouze na základě písemného prohlášení bývalého agronoma a současného likvidátora Zemědělského družstva Kolovraty Ing. Václava Valečka z dubna 2017 nemůže být prokázáno legální hospodaření ve smyslu tehdejším ONV pro Prahu 10 k rozhodnému datu, tj. k listopadu 1990, jelikož tento národní výbor by předmětné pozemky musel přenechávat k uvedenému datu zemědělskému družstvu do hospodaření pouze na základě písemných smluv uzavřených podle , hospodářský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 1991. Z toho dovozuje, že žalovaní neunesli důkazní břemeno a že zápisu vlastnického práva ve prospěch žalovaného 1) k pozemkům bylo dosaženo v rozporu nejen s , ale též „s obecnou zákonnou blokací k nakládání s původním církevním majetkem“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) v písemném vyjádření navrhl, aby bylo pro nepřípustnost odmítnuto, neboť jeho podstata tkví v nesouhlasu žalobkyně se skutkovými závěry soudů obou stupňů. Zdůrazňuje rovněž, že rozsudek odvolacího soudu není založen na závěru, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno, ale naopak na tom, že bylo prokázáno faktické hospodaření s pozemky jako jedna z podmínek přechodu majetku ve vlastnictví České republiky na obec ve smyslu

Žalovaná 2) v písemném vyjádření rovněž navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, jelikož nedošlo k nepřípustnému přesunu břemene tvrzení a ani břemene důkazního, a polemika se skutkovými zjištěními učiněnými soudy obou stupňů přípustnost a důvodnost dovolání založit nemůže.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), odmítl podle , neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat , podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Nejvyšší soud se obdobnými námitkami jako v dané věci (jiné církevní právnické osoby taktéž v řízení podle ) stran dovolatelkou nastíněné otázky procesního práva zabýval již v usnesení ze dne

9. 10. 2018, sp. zn. , v němž poukázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, která dovodila, že byla-li žaloba zamítnuta nikoliv proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvodu pro postup soudu podle (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. ). Rozhodnutí totiž v takovém případě na závěru o neunesení břemena tvrzení či břemena důkazního založeno není (ve vztahu k aplikaci srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. ).

Jestliže tedy soudy obou stupňů v řízení o určení vlastnického práva ve smyslu na základě provedených důkazů spolehlivě dovodily, že byly kumulativně naplněny všechny podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům ze státu na žalovanou obec vyplývající z (pozemky byly ve vlastnictví státu, formálně právo hospodaření k nim svědčilo ke dni 23. 11. 1990 ONV pro Prahu 10, obec s pozemkem fakticky hospodařila, když jej přenechala do nájmu zemědělskému družstvu k zemědělským účelům, jak bylo zjištěno z písemného prohlášení bývalého agronoma a likvidátora Zemědělského družstva Kolovraty Ing. Václava Valečky, protokolů o provedení dílčí skartace písemností ze dne 9. 5. 1996 a ze dne 14. 1. 1998 a ze zprávy Archivu hlavního města Prahy ze dne 1. 3. 2017), v důsledku čehož vlastnické právo k tomuto pozemku k 24. 5. 1991 nabyl ze zákona žalovaný 1), dovozujíce dále, že tím blokace podle zákona o půdě porušena být nemohla, neboť tento zákon nabyl účinnosti (dne 24. 6. 1991) až poté, kdy ex lege (dne 24. 5. 1991) dle došlo k přechodu vlastnictví ze státu na obec, když navíc toto ustanovení omezuje právo disponovat s věcí pro případy převodu, nikoliv přechodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení dovolatelkou předestřené otázky procesního práva, koho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva dle , zjevně nezávisí (soudy obou stupňů rozhodovaly na základě zjištěného skutkového stavu). Na uvedeném závěru přitom nemění ničeho skutečnost, že žalobkyně byla soudem prvního stupně nadbytečně vyzvána k tvrzení a prokázání rozhodných skutečností za použití a 3

Namítá-li dovolatelka dále, že závěr o splnění podmínek pro přechod vlastnického práva z České republiky na žalovaného 1) podle nemá oporu v provedeném dokazování, rozporuje tím skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, jímž je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. , dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. , bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. , bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. , bod 17). Jakkoli přitom vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - zpochybňuje skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů, neboť svými výtkami brojí toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Otázka rozložení důkazního břemene mezi účastníky je pak sice povahy právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. ), jak ovšem bylo uvedeno výše, na této otázce napadený rozsudek založen není. Z téhož důvodu nelze považovat za případná ani rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící otázku důkazního břemene, na něž dovolatelka odkazuje (na rozsudek sp. zn. a na usnesení sp. zn. a sp. zn. ).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o , , část věty před středníkem a Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší, žalované 3) žádné náklady v tomto řízení nevznikly a náklady žalovaného 1) a žalované 2) - vznikly-li jim podáním vyjádření k dovolání sepsaných advokáty – nelze považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , a dále nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. , či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. ). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalovaných 1) a 2), Nejvyšší soud ve smyslu výše citované judikatury náklady vynaložené těmito účastníky v dovolacím řízení na advokátní zastoupení účelnými neshledává (opak tito účastníci netvrdili).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu

www.nsoud.cz

, a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 11. 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu