Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1173/2018

-188

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně I. N., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, se sídlem v Praze 2, U nemocnice 499/2, IČO 000 64 165, za účasti Kooperativy pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 471 16 617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2017, č. j. -164, takto:

I.Dovolání žalobkyně se odmítá.

III.Žalobkyně je povinna do patnácti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatit Městskému soudu v Praze doplatek soudního poplatku za dovolání ve výši 4.000,- Kč.

Stručné odůvodnění( ):

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. března 2017, č.j. -145, zamítl žalobu požadující ve smyslu ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 300.000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyni nelze přiznat další satisfakci z titulu ochrany osobnosti.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ze dne 12. září 2017, č.j. -164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné poukázal na to, že nároky na náhradu škody na zdraví za bolest a za ztížení společenského uplatnění a na náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti podle obč. zák. jsou sice samostatnými právními prostředky fyzické osoby, ale nelze je uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení, protože tím by byla porušena právní zásada „non bis in idem“, neboť by soudy řešily stále stejný skutek. V tomto případě poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp.zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012, sp.zn. ). Protože žalobkyně netvrdila v přezkoumávané věci žádné jiné skutkové okolnosti vyjma rozchodu s partnerem R. N., což nebylo prokázáno, nebylo možno na základě stejných skutkových okolností navýšit přiznanou náhradu škody na zdraví cestou ochrany osobnosti.

Rozsudek odvolacího soud byl žalobkyni doručen dne 24. října 2017, právní moci nabyl téhož dne.

Žalobkyně podala dne 22. prosince 2017 proti rozhodnutí odvolacího soudu včasné dovolání, jímž napadá výrok ve věci samé. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení Splnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřuje ve smyslu ustanovení v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, event. Evropského soudu pro lidská práva., a dále otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předkládá pak ke zvážení celkem pět konkrétních otázek. Konečně navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „“) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Jak již bylo uvedeno shora, žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu Dovolací soud však poukazuje na to, že pouhá polemika dovolatele (dovolatelky) s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení nezakládá. Rovněž případná nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. a contrario).

Dovolatelka sice v dovolání předestřela pět právních otázek, které jsou (podle ní) významné pro posouzení projednávané věci, ovšem jinak fakticky konkrétně nespecifikovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k těmto formulovaným otázkám nastal. Z napadeného rozsudku naopak ve skutečnosti vyplývá, že se odvolací soud náležitě se sporem dotčenou právní problematikou představovanou vztahem nároků podle ustanovení § 13 obč. zák. a nároků ve smyslu ustanovení § 444 téhož zákona vypořádal, a to v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka přehlíží, že Nejvyšší soud se k této otázce vyjádřil mimo jiné zařazením rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. května 2010, sp. zn. , do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, číslo 56. Z uvedeného judikátu se podává, že nároky z titulu náhrady škody na zdraví jsou speciálními nároky ve vztahu k obecným nárokům vzniklým v režimu ochrany osobnosti. Přitom v nálezu Ústavního soudu sp. zn. je jednoznačně vyjádřeno, že ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. řeší otázku odškodnění jednorázovým plněním (shodně jako ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. otázku odškodnění škody na zdraví, a to jako bolestné a ztížení společenského uplatnění), avšak tato úprava je natolik paušální, že jí nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému. Tedy pokud nároky za nemateriální újmu dané ustanovením dle § 444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolestné a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti. Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela žalobou na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody. Domoci se další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti tak ovšem nelze na základě totožných skutkových tvrzení, jako v žalobě na náhradu škody. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. a nárok na náhradu škody na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 444 odst. 1 a 2 obč. zák. jsou samostatné právní prostředky ochrany fyzické osoby, a proto je nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2012, sp. zn. , rozsudek ze dne 6.11.2013, sp. zn. , usnesení ze dne 7.6.2017, sp. zn. , popř. rozsudek ze dne 28.2.2018, sp. zn. ). Nelze proto souhlasit ani s míněním dovolatele, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Případné vady řízení, které by bývaly mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však mohly být vzaty v úvahu jen je-li dovolání přípustné (což v daném případě splněno není); samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu věty druhé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2014, sp. zn. , ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. , a ze dne 23. července 2014, sp. zn. ).

Za popsaného stavu vad předmětného dovolání Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( věta první ).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení věta druhá

Dovolání v označené věci bylo podáno dne 22. 12. 2017. Soudní poplatek za toto dovolání žalobkyně činí podle položky 23 bodu 1 písm. d) Sazebníku soudních poplatků (ve znění účinném od 30. 9. 2017) 14.000 Kč. Dovolatelka však na tomto poplatku zaplatila doposud pouze 10.000 Kč, takže nedoplatek na soudním poplatku z dovolání tak činí 4.000 Kč. Z uvedeného důvodu proto bylo dovolatelce uloženo uvedenou částku soudního poplatku doplatit (, , o soudních poplatcích, ve znění změn a doplňků; analogicky srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018. sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2018

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu