Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 260/19

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky I. N., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 č. j. -188, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. září 2017 č. j. -164 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2017 č. j. -145, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, sídlem U nemocnice 499/2, Praha 2 - Nové Město, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její základní právo na soudní ochranu podle a násl.d (dále jen "") a na spravedlivý proces podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle y, jakož i její právo na spravedlivou náhradu škody podle Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.

Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 27. 3. 2017 č. j. -145 zamítl stěžovatelčinu žalobu požadující podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, aby jí Všeobecná fakultní nemocnice v Praze zaplatila částku 300 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatelce nelze přiznat další satisfakci z titulu ochrany osobnosti.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 12. 9. 2017 č. j. -164 rozsudek městského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vrchní soud mimo jiné poukázal na to, že nároky na náhradu škody na zdraví za bolest a za ztížení společenského uplatnění a na náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti podle jsou sice samostatnými právními prostředky fyzické osoby, ale nelze je uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení, protože tím by byla porušena právní zásada non bis in idem, neboť by soudy řešily stále stejný skutek. V tomto případě poukázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010 sp. zn. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. . Protože stěžovatelka netvrdila v přezkoumávané věci žádné jiné skutkové okolnosti vyjma rozchodu s partnerem, což nebylo prokázáno, nebylo možno na základě stejných skutkových okolností navýšit přiznanou náhradu škody na zdraví prostřednictvím ochrany osobnosti.

Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018 č. j. -188 odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení a poplatků za dovolací řízení. Stěžovatelka přitom podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání nevymezila takovou právní otázku, která by založila jeho přípustnost.

II.

Argumentace stěžovatelky

Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Podle jejího názoru nezohlednily mnohovrstevnatost narušení její osobnostní sféry v důsledku poškození jejího zdraví. Stěžovatelka byla dva roky závislá na okolí, podrobovala se intenzivní rehabilitaci a podle svého názoru prožila dva a půl roku znehodnoceného života. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje otázky, jež podle jejího názoru zakládaly přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je však v tomto ohledu nesprávně posoudil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až 31 [pozn. Ústavní soud nepovažoval za účelné vyzývat stěžovatelku k odstranění vad předložené plné moci - viz usnesení ze dne 22. 10. 2001

sp. zn.

(U39/24 SbNU 557) - s ohledem na výsledek posouzení o ústavní stížnosti] a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

Ústavní soud připomíná, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

Argumentace stěžovatelky se míjí s podstatou odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 4. 5. 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.), jenž umožnil poškozeným s ohledem na tehdy platnou právní úpravu nárokovat si na škůdci vedle náhrady škody též náhradu nemajetkové újmy plynoucí z tzv. osobnostních práv, je setrvale vykládán tak, jak Nejvyšší soud uvádí v napadeném usnesení, to znamená, že eventuálním odčiněním zásahu do osobnostních práv nelze navyšovat nebo nahrazovat nároky plynoucí z náhrady škody; přesně toho se ale stěžovatelka v zásadě dožaduje. Opomíjí mimo jiné, že náhrada za ztížení společenského uplatnění či náhrada bolestného v sobě obsahuje (zcela přirozeně) i zohlednění nemateriálních útrap poškozeného. Měla-li stěžovatelka za to, že tento aspekt soudy v řízení o náhradě škody nedostatečně v její věci zohlednily, měla se proti takové disproporci bránit.

Obdobně pak lze reagovat i na odkaz stěžovatelky na svou závislost na dopomoci okolí při zvládání dennodenní sebeobsluhy. Již v nálezu

sp. zn.

ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) Ústavní soud (tehdy nově) vyslovil, že náklady péče o osobu blízkou mají být jedním (byť výslovně v zákoně tehdy neupraveným) nárokem plynoucím z náhrady při škodě na zdraví. Přitom se výslovně v tomto nálezu zabýval i sociálním rozměrem takové péče, a to nejen ve vztahu k samotnému poškozenému, ale i k jeho nejbližším. Sama stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí městského soudu v její věci v řízení o náhradě škody bylo vydáno dne 13. 8. 2013. Stěžovatelka tedy měla prostor jak v řízení před tímto soudem, tak již zcela v eventuálním řízení o opravných prostředcích na tento judikaturní vývoj poukazovat.

Podle názoru Ústavního soudu ani Nejvyšší soud ve věci nepochybil, přistoupil-li k odmítnutí stěžovatelčina dovolání, neboť vrchní soud v daném případě postupoval zcela v souladu s judikaturou, která navazuje na shora citovaný plenární nález Ústavního soudu.

Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2019

Josef Fiala v. r.

předseda senátu