Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5194/2017

32 Cdo 5194/2017-343

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně N.G. ELEKTRO TRADE, a. s., se sídlem v Praze 5, U Dívčích hradů 1971/18, identifikační číslo osoby 26394537, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 374 362,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. -313, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. 11. 2016, č. j. -280, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 11 826,47 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 218 491 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a částky 17 950 Kč s příslušenstvím (výrok III.), dále uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 8 078,52 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), zamítl žalobu o zaplacení částky 39 799,86 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a částky 6 000 Kč s příslušenstvím (výrok VI.) a žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 3 600 Kč s příslušenstvím (výrok VII.). Žalobkyni dále uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 3 100 Kč (výrok VIII.) a České republice částku 4 450 Kč (výrok IX.).

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé II., III., V. a VI. a ve výrocích o nákladech řízení VIII. a IX. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma výrokům, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že se „soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky a předmětem řízení bylo i posouzení otázky hmotného práva, která dosud Nejvyšším soudem České republiky řešena nebyla“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „ “).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. , , uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz).

O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení nákladů na pronájem náhradního vozidla ve výši 218 491 Kč s příslušenstvím (výrok II.), nákladů na uskladnění havarovaného vozidla ve výši 17 950 Kč s příslušenstvím (výrok III.), nákladů na vynaloženou právní pomoc ve výši 39 799,86 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a nákladů na znalecký posudek ve výši 6 000 Kč s příslušenstvím (výrok VI.). Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.

Jelikož nároky na zaplacení nákladů na uskladnění havarovaného vozidla ve výši 17 950 Kč s příslušenstvím, nákladů na vynaloženou právní pomoc ve výši 39 799,86 Kč s příslušenstvím a nákladů na znalecký posudek ve výši 6 000 Kč s příslušenstvím nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nároky, ale o nároky vyplývající přímo ze zákona, a to z ustanovení a d) , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném k datu dopravní nehody, tj. k 5. 8. 2011 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. ), je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům podle ustanovení vyloučena. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení jako nepřípustné.

Vzhledem k uvedenému přichází v úvahu přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podle ustanovení pouze v té jeho části, v níž zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení nákladů na pronájem náhradního vozidla ve výši 218 491 Kč s příslušenstvím.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. , a ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. , ve kterých dovolací soud shodně uzavřel, že nelze mít za neúčelné náklady nájmu náhradního vozidla v situaci bezprostředně po nehodě, není-li dosud zřejmé, jaké by byly náklady na opravu poškozeného vozidla, a zda tedy vozidlo bude či nebude účelné opravit. Jakmile je však objektivně zřejmé, že oprava poškozeného vozidla je nehospodárná, a proto prováděna nebude, lze zásadně náklady nájmu náhradního vozidla považovat za účelné jen do doby, kdy je jisté, že oprava prováděna nebude. Nájemné za vozidlo po dobu delší již nelze považovat za účelný a nutný náklad vynaložený v příčinné souvislosti se vznikem škody. Pojmově již nejde o vozidlo náhradní, pronajaté dočasně po dobu,kdy z důvodu poškození nelze užívat vozidlo vlastní. Dovolatelka však přehlíží, že citovaná rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu, neboť v těchto jiných věcech se dovolací soud zabýval otázkou účelnosti doby pronájmu náhradního vozidla v případě, že došlo k tzv. totální škodě na vozidle poškozeného a vozidlo nebylo opravováno. V projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že vozidlo žalobkyně bylo opravováno (nedošlo tedy k totální škodě na vozidle) a že znalec stanovil dobu opravy na 20 až 21 dnů. Od citovaných rozhodnutí se tak odvolací soud neodchýlil, neboť vycházejí z odlišného skutkového základu.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. ) je ustálena v názoru, že poškozený má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na vypůjčení či pronájem vozu po dobu opravy vlastního motorového vozidla, je-li skutečně opravováno; tato náhrada zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu pronájmu obdobných aut v daném místě a čase, což platí i u srovnatelného náhradního vozidla. Odvolací soud proto postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud nepřiznal žalobkyni úhradu nákladů za vypůjčení náhradního vozidla za dobu překračující délku opravy poškozeného vozidla.

Formuluje-li dovolatelka otázku, „zda je pojišťovna odpovědná za škodu způsobenou oprávněné osobě (poškozenému) v důsledku porušení povinností pojišťovny při výkonu její činnosti, nebo zda může být za takové jednání sankcionována tím, že jí nebude poskytnuta soudní ochrana“, která podle jejího názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že žalovaná, jakožto pojišťovna, postupovala zcela obvykle jako při šetření následků obdobných nehod. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatelka jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. ).

Namítá-li dovolatelka, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s veškerou její argumentací, čímž založily nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně, není tato námitka případných vad řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, protože podle ustanovení dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. , ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatelky na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. ).

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení , poněvadž výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně (3 100 Kč a 4 450 Kč) a za odvolací řízení (300 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. , a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2018

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu