Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1453/2018

22 Cdo 1453/2018-150

USNESENÍ

P-holding, s. r. o.

1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

,

IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,

2) neznámu okruhu dědiců

,

zastoupenému opatrovnicí Mgr. Petrou Hrubou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 742/6, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018, č. j. -121, takto:

Dovolání

se odmítá

.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 24. 10. 2017, č. j. -109, přerušil řízení o určení vlastnického práva k pozemku parc. v obci P., k. ú. K., a to s ohledem na dědické řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , v rámci kterého je řešena otázka stanovení okruhu dědiců po zemřelém B. F.-F., zemřelém 1. 7. 1951, vůči němuž žaloba původně směřovala.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 15. 1. 2018, č. j. -121, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle judikatury dovolacího soudu by měl soud při úvaze o tom, zda soud řízení přeruší, postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Smyslem je totiž zajistit hospodárnost řízení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. ). Odvolací soud však řádně nezkoumal, zda je přerušení řízení v posuzované věci hospodárné. Měl zohlednit, že jmenoval neznámému okruhu dědiců opatrovníka a že ve prospěch vlastnictví žalobkyně svědčí řada důkazů a právních skutečností, a proto není přerušení řízení účelné. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná 1) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalovaní 2) se k dovolání nevyjádřili.

Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “; srov. čl. II odst. 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v tom smyslu, že patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. , toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

). Postup podle tedy vždy záleží na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou lze v dovolání úspěšně zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (zejména rozhodoval-li soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. ).

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. , přijal a odůvodnil závěr, že „důvody přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud podle může vyřešit sám. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. ). Nejvyšší soud předesílá, že soud by měl zejména posoudit, zda vyčkání výsledku „vedlejšího řízení“ bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sen. zn. ).“

Dovolací soud nepovažuje v posuzované věci úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení za zjevně nepřiměřenou. Ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pokud probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. dědické řízení k návrhu osoby, která se považuje za dědice B. F.-F. (původního žalovaného) a označuje další pravděpodobné dědice, je vhodné řízení přerušit do stanovení okruhu dědiců v tomto dědickém řízení, a to i přes skutečnost, že neznámému okruhu dědiců byl rozhodnutím nalézacího soudu ustanoven opatrovník. Probíhá-li totiž již řízení o dědictví po B. F.-F. na návrh osoby, která se považuje za dědice a označuje další dědice, je nutné chránit jejich práva (procesní i hmotněprávní) a umožnit jim je uplatnit v tomto řízení o věci samé. V takovém případě nerozhodl soud o přerušení řízení na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní. Dovolací soud poznamenává, že i pokud by (hypoteticky) soud prvního stupně řízení nepřerušil a pokračoval v řízení proti neznámému okruhu dědiců zastoupenému opatrovníkem, nemohl by před vyřešením otázky existence případných dědiců rozhodnout ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. ).

Důvodná není námitka žalobkyně, že ve prospěch jejího vlastnictví svědčí řada důkazů a právních skutečností, a proto není přerušení řízení hospodárné. Při úvaze o přerušení řízení nelze totiž předjímat rozhodnutí o věci samé a zohlednit, zda se jeví z tohoto úhlu pohledu přerušení účelným.

Z uvedeného se podává, rozhodl-li odvolací soud o přerušení řízení, je jeho rozhodnutí založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobce tak není podle přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve smyslu v konečném rozhodnutí ve věci.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2018

Mgr. David Havlík

předseda senátu