Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 78/2016-117

KSOS 38 INS XY38 ICm XY29 ICdo 78/2016-117

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a)Mgr. et Mgr. Radima Dostala, se sídlem ve Valašském Meziříčí, Náměstí 71/11, PSČ 757 01, jako insolvenčního správce dlužníka J. M., a b) Mgr. Antonína Jurečky, se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Letenská 714, PSČ 756 61, jako insolvenčního správce dlužnice B. M., proti žalovanému L. U., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Petrem Maršálkem, advokátem, se sídlem ve Vsetíně, Stará cesta 676, PSČ 755 01, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. XY jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka J. M., narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. XY, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2016, č. j. 38 ICm XY, 11 VSOL XY ( XY), ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2016, č. j. 38 ICm XY, 11 VSOL XY ( XY), takto:Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2016, č. j. 38 ICm XY, 11 VSOL XY ( XY), ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. května 2016, č. j. 38 ICm XY, 11 VSOL XY ( XY), se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě (dále též jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č. j. 38 ICm XY, určil, že dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15. června 2012, uzavřená mezi dlužníkem J. M. a žalovaným, je vůči věřitelům uplatňujícím svá práva v insolvenčním řízení dlužníka vedeném zdejším soudem pod sp. zn. „38 INS XY“ (správně XY) neúčinným právním úkonem (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15. června 2012, uzavřená mezi dlužnicí B. M. a žalovaným, je vůči věřitelům uplatňujícím svá práva v insolvenčním řízení dlužnice vedeném zdejším soudem pod sp. zn. XY (správně XY) neúčinným právním úkonem (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.) a o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok V.).

Insolvenční soud vyšel (mimo jiné) z toho, že:

1) Dne 10. července 2008 uzavřeli dlužník se svou ženou B. M. na jedné straně a žalovaný na straně druhé smlouvu o půjčce, na jejímž základě žalovaný půjčil manželům M. (dále společně též jen „dlužníci“) 567.000 Kč, přičemž částka 67.000 Kč byla dlužníky převzata před podpisem smlouvy a částka 500.000 Kč měla být převedena na jejich účet do pěti pracovních dnů od předložení listů vlastnictví č. XY a č. XY pro katastrální území XY, na nichž bude zapsáno ve prospěch žalovaného (jediné) zástavní právo k blíže specifikovaným nemovitostem ve vlastnictví dlužníků, vázané ke smlouvě o půjčce. Závazek dlužníků vrátit půjčenou částku do 10. září 2008 byl dále zajištěn jednorázovou smluvní pokutou 57.000 Kč a „smluvní pokutou“ ve výši 3 % z celkové částky určené ke vrácení za každý započatý měsíc následující po dni splatnosti (dále jen „první smlouva o půjčce“).

2) Dne 14. srpna 2008 uzavřeli dlužníci s žalovaným další smlouvu o půjčce, na jejímž základě se žalovaný zavázal půjčit dlužníkům 350.000 Kč. Závazek dlužníků vrátit tuto částku do 14. října 2008 byl rovněž zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníků zapsaným na listech vlastnictví č. XY a XY (dále jen „druhá smlouva o půjčce“).

3) Mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že smlouvy o půjčce byly jejich stranami skutečně podepsány, že žalovaný peníze dlužníkům poskytl a že tito nevrátili vypůjčené peněžní prostředky žalovanému řádně a včas.

4) Dne 15. června 2012 uzavřeli manželé M. s žalovaným dohodu o uznání dluhu a uznání zástavního práva, v níž uznali, že ke dni podpisu dohody dluží žalovanému 567.000 Kč s příslušenstvím včetně smluvních pokut z první smlouvy o půjčce a 350.000 Kč s příslušenstvím včetně smluvních pokut z druhé smlouvy o půjčce a že tyto dluhy jsou zajištěny shora popsanými zástavními právy, tj. uznali uvedené dluhy co do důvodu i výše a zavázali se je zaplatit (dále též jen „dohoda o uznání dluhu“ či „dohoda“). V dohodě dále uvedli, že uznání činí svobodně a bez nátlaku, jsou si vědomi skutečnosti, že uznávané dluhy i uznávaná zástavní práva jsou ke dni podpisu dohody promlčeny a uznání činí za účelem obnovení běhu promlčecí lhůty.

5) Na základě insolvenčního návrhu věřitele P. H. bylo dne 17. srpna 2012 zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka J. M.; téhož dne byla v insolvenčním rejstříku uveřejněna vyhláška, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení.

6) Usnesením ze dne 7. ledna 2013, č. j. , jež nabylo právní moci téhož dne, zjistil insolvenční soud úpadek dlužníka, insolvenčním správcem ustanovil žalobce a), odmítl návrh na povolení oddlužení dlužníka a na jeho majetek prohlásil konkurs.

7) U přezkumného jednání konaného dne 5. dubna 2013 popřel žalobce a) coby insolvenční správce přihlášku pohledávek č. P7, přihlášených žalovaným jako částečně zajištěných, v celkové výši 3.202.412 Kč, sestávající z šesti dílčích pohledávek, přičemž všechny pohledávky popřel co do pravosti i výše a pohledávky 1 a 4 i co do pořadí. Popření odůvodnil tím, že z přiložené y označené jako dohoda o uznání dluhu a uznání zástavního práva ze dne 15. června 2012 se podává, že dlužník a jeho manželka B. M. uznali dluh ze smluv o půjčkách ze dne 10. července 2008 a ze dne 14. srpna 2008 včetně existence zástavních práv s tím, že je jim známo promlčení uznávaných dluhů i zástavních práv. Insolvenční správce považuje dohodu za neúčinný právní úkon ve smyslu a , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), neboť zvýhodňuje žalovaného oproti ostatním věřitelům; žalovaný by - nebýt této dohody - nebyl v „konkursním řízení“ vedeném proti majetku dlužníka vzhledem k promlčení jeho pohledávek a jemu svědčících zástavních práv uspokojen vůbec.

8) Žalobce a) vyrozuměl o popření pohledávek žalovaného, jenž reagoval podáním žaloby o určení pravosti, pořadí a výše sporných pohledávek, o níž je u insolvenčního soudu vedeno řízení pod sp. zn. 38 ICm XY.

9) Do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. XY přihlásilo 10 věřitelů pohledávky v celkové výši 6.423.198 Kč. Pohledávky všech přihlášených věřitelů kromě pohledávky přihlášené přihláškou P6 byly splatné a vykonatelné již přede dnem uzavření dohody o uznání. Částečně zajištěny byly pouze pohledávky přihlášené žalovaným.

10) Projednávaná žaloba byla u soudu podána 20. prosince 2013.

Vycházeje z takto zjištěného skutkového stavu a poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 60/2014“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sen. zn. , insolvenční soud - poté, co dovodil, že žaloba je včasná, neboť byla podána ve lhůtě stanovené - uzavřel, že dohoda o uznání dluhu je ve smyslu a zvýhodňujícím, a proto neúčinným právním úkonem.

Podle insolvenčního soudu postihuje ustanovení takové jednání dlužníka, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Základním hlediskem naplnění je tak míra uspokojení tohoto věřitele ve vazbě na možné uspokojení, kterého by se mu dostalo dle a násl. , a z ní plynoucí zkrácení ostatních věřitelů. Aby byl právní úkon odporovatelný, musí dojít k současnému naplnění znaků skutkové podstaty uvedené v s jedním ze znaků uvedených ve druhém odstavci téhož ustanovení, a to i s přihlédnutím k obecné definici neúčinného právního úkonu v .

Insolvenční soud dovodil, že k naplnění znaků skutkové podstaty zvýhodňujícího právního úkonu v projednávané věci došlo, neboť bylo prokázáno, že dlužník byl v době uzavření dohody o uznání dluhu v úpadku (měl vícero věřitelů a peněžité závazky více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, jež nebyl schopen plnit). Dohodou byl uznán již promlčený závazek a zástavní právo, čímž žalovaný získal postavení zástavního, tj. zajištěného věřitele, který má právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena z výtěžku zpeněžení nemovitostí, jimiž je zajištěna. S ohledem na výši všech přihlášených pohledávek (cca 6.000.000 Kč) a skutečnost, že žalovaný by byl jediným zajištěným věřitelem, je nutné uzavřít, že míra uspokojení žalovaného ve vazbě na uspokojení, kterého by se mu jinak (nebýt účinků dohody o uznání) v konkursu dostalo, by byla vyšší než u věřitelů, jejichž pohledávky zajištěny nebyly, a proto by byl žalovaný zvýhodněn na jejich úkor. Tím spíše je tomu tak za situace, kdy žalovaný uzavřením dohody získal možnost uplatnit v insolvenčním řízení pohledávky, které by jinak byly promlčeny, a v případě jejich (účinného) popření z důvodu promlčení (ke kterému v projednávané věci došlo) by nebyl uspokojen vůbec.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku I.) tak, že žalobu o určení neúčinnosti dohody o uznání zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu uzavřel, že na projednávanou věc nelze aplikovat a . Učinil tak s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 86/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 86/2009“), podle něhož uznání promlčeného závazku dlužníkem není jednáním směřujícím ke zmenšení dlužníkova majetku [ , o konkursu a vyrovnání (dále jen „ “)]. Takovým uznáním dlužník rovněž na sebe nepřejímá svému majetku nepřiměřené závazky [ ]. Promlčený závazek je i nadále závazkem existujícím a „uznáním“ znovu nevzniká. Promlčení pohledávky totiž nezpůsobuje její zánik a soud k němu přihlíží, jen jestliže se jej dlužník dovolá. I pak ovšem pohledávka existuje v podobě tzv. naturální obligace (její úhradu toliko nelze vynutit soudně), což má i ten důsledek, že přijetí plnění promlčeného dluhu se nepovažuje za bezdůvodné obohacení.

Podle názoru odvolacího soudu není pochyb o tom, že uvedené závěry formulované při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání jsou použitelné rovněž při posouzení otázky, zda uznání promlčeného závazku a uznání promlčeného zástavního práva může být považováno za neúčinný právní úkon ve smyslu a .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání, opíraje jeho přípustnost o , (dále též jen „ “), uplatňuje dovolací důvod dle a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek insolvenčního soudu potvrzuje, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel má za to, že dovolání je přípustné, jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od níže uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda uznání promlčeného závazku může být neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu .

Podle dovolatele nelze judikaturu přijatou v poměrech zákona o konkursu a vyrovnání bez dalšího mechanicky vztáhnout na novou právní úpravu danou , zejména ne za situace, kdy zákon o konkursu a vyrovnání některé skutkové podstaty neúčinných právních úkonů ani neupravoval, jako je tomu v případě zvýhodňujících právních úkonů podle . U těch není jejich podmínkou, aby jimi došlo ke zmenšení majetku dlužníka nebo k jeho „právnímu znehodnocení“; stačí, když jsou splněny podmínky vymezené v rozhodnutí sen. zn. .

Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se s popsanou odlišností právní úpravy ani s dovolatelem poukazovanou judikaturou Nejvyššího soudu nijak nevypořádal. Argument, že promlčením právo nezaniká, dle názoru dovolatele rovněž neobstojí, neboť dle je důvodem pro popření pohledávky i její promlčení. Odvolací soud podle dovolatele pochybil i v tom, že se v rozporu s rozhodnutím R 60/2014 nezabýval tím, zda došlo k naplnění konkrétní skutkové podstaty neúčinného právního úkonu (tj. ).

Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvrací jednotlivé dovolací námitky, zdůrazňuje svou dobrou víru, nevědomost o úpadkovém stavu dlužníka a skutečnost, že pohledávku nevymáhal „z lidských důvodů“, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění pro dovolací řízení (účinné od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že incidenční spor byl zahájen před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. , uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání je přípustné podle , neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení výše vymezené otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání je i důvodné.

Podle jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Z se podává, že:

Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odstavec 1).

Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odstavec 2).

Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odstavec 3).

Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odstavec 4).

Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odstavec 5).

Podle platilo, že po doručení návrhu dlužníka na prohlášení konkursu soudu nebo po doručení návrhu na prohlášení konkursu soudem dlužníkovi byl dlužník povinen zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti.

Z plynulo, že jestliže byl prohlášen konkurs, byly vůči věřitelům neúčinné právní úkony dlužníka, provedené v posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými na sebe přejímal svému majetku nepřiměřené závazky.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro insolvenční řízení nelze bez dalšího (automaticky) přejímat judikatorní závěry ustavené při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání [a to především proto, že obsahuje poměrně podrobná procesní pravidla, jež je třeba vnímat v jejich komplexnosti a jejichž pojetí ne vždy (a to zpravidla záměrně) odpovídá tomu, jak bylo v obdobné procesní situaci postupováno za účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání]. Srov. shodně např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2012, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Právě tak je tomu i v případě úpravy neúčinnosti (odporovatelnosti) právních úkonů zakotvené v a násl. . Tvrdil-li dovolatel, že dohoda o uznání je neúčinná vůči věřitelům dlužníka, neboť jde o zvýhodňující právní úkon ve smyslu a , aplikace závěrů učiněných Nejvyšším soudem v R 86/2009 na projednávanou věc nepřichází v úvahu, neboť skutkové podstaty neúčinných právních úkonů dle neodpovídají svými znaky skutkové podstatě zvýhodňujícího právního úkonu v .

Pro posouzení, že v poměrech projednávané věci je dohoda o uznání neúčinným zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu , je nutné splnění následujících předpokladů:

1) V důsledku uvedeného právního úkonu se žalovanému dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

2) Dotčený právní úkon dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku a byl učiněn ve prospěch žalovaného (tj. osoby, která není osobou blízkou dlužníkovi, ani osobou, která s dlužníkem tvoří koncern) v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení.

3) Na dohodu nedopadá žádná z výjimek zakotvených v .

Odvolací soud se splněním těchto předpokladů dosud nezabýval (k nim srov. obdobně důvody rozsudku sen. zn. ); jeho právní posouzení věci je již proto neúplné, a tudíž i nesprávné.

Při aplikaci je třeba vycházet z toho, že toto ustanovení postihuje jednání dlužníka, který zvýhodňuje své věřitele. Podstatou zvýhodnění je to, že dlužník věřiteli poskytne - lhostejno, zda přímo dotčeným právním úkonem, či v jeho důsledku - vyšší míru uspokojení jeho pohledávky, než by se mu nebýt tohoto úkonu v konkursu dostalo. Pro posouzení, zda jde o zvýhodňující právní úkon, proto není (jak se mylně domníval odvolací soud) významné, zda se v důsledku dotčeného jednání dlužníka jeho majetek zmenšil, či nikoli (ani v tomto ohledu závěry R 86/2009 na řešení dotčené právní otázky nedopadají).

Je rovněž třeba mít na zřeteli, že výčet zvýhodňujících právních úkonů v je toliko demonstrativní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. ).

K námitkám žalovaného ve vyjádření k dovolání lze dodat, že z dikce rozhodných ustanovení upravujících neúčinnost právních úkonů dlužníka je nepochybné, že neurčuje, že by předpokladem neúčinnosti právního úkonu dlužníka byla vědomost druhé smluvní strany (žalovaného) o stavu úpadku dlužníka (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sen. zn. ).

Poukazuje-li žalovaný na zásadu ochrany práv nabytých v dobré víře zakotvenou v , pak přehlíží, že - právě v návaznosti na formulaci „nestanoví-li tento zákon jinak“ - je dobrá víra u neúčinných právních úkonů (mimo jiné) chráněna prostřednictvím , za předpokladu, že dlužník právní úkon učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku, současně obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, přičemž nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern. Všechny v stanovené předpoklady musí být splněny kumulativně, přičemž je na žalovaném, aby prokázal, že se tak v konkrétní věci stalo. Žalovaný se nemůže ubránit odpůrčí žalobě „jen“ s poukazem na svou dobrou víru při uzavírání dohody o uznání (viz opětovně rozsudek sp. zn. ).

Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázky, na které napadené rozhodnutí spočívá, není správné (dovolací důvod podle byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( a odst. 2 věta první ).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( a ).

Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 8. 2018

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu